Starý národ

Z rozhořčení, nenávisti a vzteku,
jsou bičována těla při slunce východu,

ptáci výkřiky doprovázeni jsou ve svém letu.                 

On jenž jako skála stál,

ve svém majestátu pohrdal,

jimi, jejich trýznitel.

Nyní své svaly vzepjal a ťal,

tím pohybem skončil život krátký,

vzpurného národa.

Přihlížející panna s úsměvem polykala,

krev jež jí celou potřísnila.

Když to dílo bylo jest skončeno.

úsměv kata a pohyb jeho udal davu směr,

slavnostní přesun do kobek.

Řinčení řetězů,

vlhko,chlad,pach výkalů a krve,

ovál tu zhýřenou společnost,

při vstupu do země,

směsice pocitů ovládla jejich nitro,

a utišila hlasy v očekávání,

míříc stále hlouběji a dál...

Tichou touhou je proklán vzduch,

dětský smích naplňuje hladomornu,

smích či zoufalé výkřiky strachu,

vše je již krásně pohlceno ve slunečním svitu.

Jen v těch kobkách je tma,

tma již miluje ten národ,

jak málo obezřetní byli jejich věznitelé,

jak pošetilé a naivní myšlenky jejich byly.

Doufali ve zlomení té zvěře,

však jak jen došli na konec a otevřeli dveře,

pak sami se stali kořisti,

prchajíc v zoufalém a zmateném stádě.

Na popelu vzniklo nové dějství,

pro zářivou budoucnost vědění.