JEDNO RÁNO NA POŠTĚ-6

Bylo už světlo, když dispečer Josef Novák plíživě šel kolem popelnic. Zpoza nich hodlal sledovat dění u benzínové pumpy, která se nacházela v areálu pošty.
„To by bylo, abych někoho nenachytal, jak čepuje naftu do svýho kanystru,“ řekl si v duchu, přičemž si vytáhl z kapsy zapalovač. Zároveň se opřel o horní část popelnice, která se však pohybem otevřela. To nečekal, zavrávoral a jen sledoval, jak zapalovač padá do jejího nitra.
„Zatraceně!“ procedil mezi zuby, načež se nahnul přes okraj popelnice. Chvíli zamračeně hleděl na velké množství odpadků a ještě se více naklonil. Pak se rukama začal přehrabovat v odpadkách, přičemž se náhle tělem převážil. To mělo za následek zapadnutí do popelnice, jejíž zavírací část se současně zavřela. Vzápětí se ozvalo velké množství nadávek, načež se popelnice dala do pohybu.
  Vrátný začtený do novin se jen letmo občas přes noviny podíval přes sklo ven a tu náhle nevěřil vlastním očím, když uviděl rozjetou popelnici. Několik vteřin na ní užasle hleděl, aby poté stiskl tlačítko, kterým zvedl závoru. Poté popelnice projela vrátnici, ke které z opačné strany přijíždělo popelářské auto. Popeláři vytřeštili oči, když spatřili, co proti nim z areálu pošty vyjelo. Vzápětí popelnice narazila do předku popelářského auta. Z ní o chvíli později vykoukl lehce otřesený, usmívající se dispečer se zapalovačem v ústech.
„Nepřijeli jste náhodou krást naftu?“ zeptal se překvapených popelářů.
„Blázen z pošty,“ řekl jeden popelář.
„Já nejsem blázen, já jsem pošťák,“ vysoukal ze sebe dispečer a odkráčel za prozpěvování zpátky do areálu.
  Aleš Macháček odjel z dodávkou od rampy a měl namířeno k benzínové pumpě. V úložním prostoru měl uschován jeden velký kanystr. Po dojetí k benzínce se pozorně rozhlédl po okolí, protože šmírování dispečera bylo všeobecně známé.
„Tak kdepak se bude dneska ukrývat?“ pomyslel si a zadíval do korun stromů odkud s oblibou dispečer sledoval dění, když pošťáci tankovali. Nikde ho však neviděl, tak se pozorně zahleděl do houštin.
„To dneska vypadá na jeho voblíbené křovíčko,“ řekl si a vytáhl mobilní telefon. Navolil si číslo na dispečera a za chvíli se ozvala pronikavá melodie z jednoho křoví. Poté se za ním vztyčila postava dispečera, které Macháček zamával. Načež Novák naštvaně odkráčel pryč.
  Mezitím před vrátnicí zahřál kůň, na němž seděl muž v kovbojském oděvu. Překvapený vrátný jen sledoval přeskok koně přes závoru a jeho následný cval do areálu.
„Zdravím šerifa z kántry salónu,“ zvolal na jezdce Macháček.
„Nazdar. Je na poště dispečer a vedoucí?“ zeptal se ho muž na koni.
„Jsou tady voba. A dispečer zrovna kráčí támhle. Co zase provedli?“ zeptal se Macháček.
„Mají ještě zminula stále nezaplacený dluh,“ zněla odpověď.
„To se mají na co těšit,“ zkonstatoval Macháček.
  Mezitím na hale panovalo pozdvižení. Nějakým nedopatřením vzplál plamenem velký balík novin. Vedoucí Robert Stehlík iniciativně strhl ze stěny pěnový hasící přístroj a počal s ním za povzbuzování ostatních manipulovat.
„Co jste pane vedoucí dělal, že jste nám balík shořet nechal,“ znělo následně halou, přičemž dveřmi na halu vběhl vyděšený dispečer Novák. Ten vrazil do vedoucího, který zrovna uvedl hasící přístroj v činnost. Oba se ocitli na podlaze, zatímco stříkající pěna dopadla na všechny přihlížející pošťáky.
„Co blbneš!“ vykřikl vedoucí Stehlík.
„Jede sem ten šerif z toho salonu, jak tam máme tu sekyru!“ vyhrkl dispečer a následně do haly vjel muž s koněm. Pátravým zrakem přehlédl pobíhající a křičící postavy obalené pěnou. Pak svou pozornost soustředil na vedoucího a dispečera, kteří se snažili skrýt za balíky.
„Vylezte vy dlužníci!“ vykřikl a začal nad hlavou mávat lasem. O chvíli později  z haly kromě pěnových pošťáků prchal i vedoucí s dispečerem za dusotu koňských kopyt, přičemž z rádia zněla melodie z filmu Tenkrát na západě.