Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePrázdná komora
23. 06. 2004
1
0
956
Autor
TheMorpheus
...... i sny mohou být zlé.
Nevěřím tomu, je to vůbec možné?Je to noční můra?Je konec?
Ne, to nemůže být pravda, ale ačkoli nevěřím, že je to pravda zároveň vím, že to pravdou je.
Pravda je skutečnost a skutečnost je teď něčím, s čím se nejspíš nevyrovnám.A pokud se nedokážu vyrovnat se skutečností, mám na tomto světě ještě místo?
A vůbec, nad čím to vlastně přemýšlím?
Vždyť mě tu nechala a navždy opustila má nejmilovanější, ta která mi ukázala správnou cestu životem, ta jediná kterou jsem kdy miloval, zemřela.
Pokládám telefon a bez rozloučení ukončuji hovor s její matkou, mojí bývalou budoucí tchýní.Krůpěje slz mi tečou po tvářích až k bradě a odtamtud ukapávají na podlahu mého pokoje.Některé z nich mi kapou na mé holé kotníky, které pomalu chladnou.
Je mi jedno jak umřela, či kde a za jakých podmínek, to nejhorší je, že zemřela.
Beze slov, bez polibku, bez jejího dotyku.
Když teď myslím na její sametovou tvář, na její plné a sladké rty, jenž mi máčely ústa, ty vlasy které mě tak často šimraly po víčkách a které se mi rozplouvaly mezi prsty voníce po levandulích.Ty oči, čiré a jasné jako mořské perly ve kterých jsem viděl naší společnou budoucnost.Budoucnost co se nestala a ani nestane.Výhled do budoucna zobrazený v minulosti a končící nyní v přítomnosti.Její boky a ňadra prezentovaly její krásu a vznešenost těm, co jí míjeli na ulicích a znali jen podle vidění.Její nohy představovaly vysoké topoly tyčící se podél řek.Nikdo ji neznal jako já, nikdo nevěděl jaké trápení nosí v sobě.
A ačkoli jsem věděl, že ten den jednou přijde, nedokázal jsem se na něj připravit.
Nechci na ni myslet, jelikož cítím jak mě to užírá, ba dokonce utápí v depresích.
A jednou si pamatuji, jak mi řekla: „Smrt je jistá, život ne.“
Nikdy jsem nepochopil tu správnost rčení, dokud mi ji smrt nesebrala. Otírám si obličej a zvedám se ze židle.Necítím se a nedýchám už jako člověk.Jsem rozhodnut, že musím jít za ní, musím ji vidět.A jestliže je nemožné vidět ji na tomto světě, musí ji být vidět ve světě kam odešla. Musím jít teď, nebo hned.
Oblékám si bundu a snažím se myslet na něco jiného.Musím být připraven na cestu k ní.
Ještě si vezmu propustku do onoho světa z otcovi skříně a s bouchnutím dveří odcházím z domu.Mráz mě štípl do tváře jako několik stovek jehel a podrážděná víčka od slaných slz, jenž mi zasychaly pod očima, pocítili ostré schlazení.Ulice je prázdná, listí dokonale pokrylo cestu ke vchodu a betonový chodník.Míjím zaparkovaná auta, míjím řady opadaných stromů, míjím věci, kterých jsem si nikdy tak důrazně nevšiml a nezamyslel se nad nimi.
Proč je ten strom tak vyschlý? Proč ten kanál je upevněn tak natvrdo, že by jej neotevřel ani za řetěz uvázaný dvoutunový tahač?Proč to listí šustí pod mými boty?
Proč se tak hloupě ptám? Možná proto, že z jedné půlky hlavy myslím na tyto banality a druhou půlkou myslím na ni.Možná proto, že jsem a úplném dně.
Přemýšlet nad nekonečným řetězcem otázek začínající slovem proč, je zbytečné.Obzvlášť když tu není ten, kdo by mi na ně odpověděl.
Přešel jsem ulici po níž stejně nejezdí žádná auta a pomalu vystupuji na malý kopec, ze kterého je vidět překrásný pohled do toho obrovského lesu domů, mostů, tunelů, temných a světlých ulic města pražského.Světlo rozpínající se z výhledu mě natolik oslnilo, že se na místě zastavuji.Jako by mi oznámilo dosažení vrcholu.Tak tady jsme trávili tolik času, tolik chvil a momentů tu prožili.Teď tu stojím sám, bez ní, bez lásky, bez budoucna.
Vítr mi vane do tváře a slunce leč svítí jako v jarních dnech, je v dálce schované za podzimními mráčky.Takové je slunce, někdy ostré, někdy slabé, někdy hrdinsky vpředu jindy zbaběle vzadu.Vrací se mi myšlenky na okamžiky, jak jsme tu stávali a plánovali, snili, přeháněli, vyvraceli, hádali, smáli se, líbali, plivali či zpívali.
A tak jsem si jist, že právě místo, jenž nám bylo místem odkud vidíme do světa v němž žijeme a umíráme, je místem odkud bych se měl vydat na cestu časem.
Šáhám si za pásek a vyndávám propustku, co roky sloužila mému otci na ochranu obchodu.
Otáčím se kolem sebe, abych se naposledy rozloučil s tímto současným světem a jedním pohybem prstu se teleportoval do své minulosti.Objevil jsem stroj času.Jedině smrt nás přenese zpátky časem do místa, kde to všechno vlastně začalo.
Hlaveň si přikládám ke spánku a cítím ten chlad oceli jako tehdejší studené polibky.
Oči mi pomalu upadají do tmy pod má víčka a na tomto světě je už nechci otevřít.Mráz v zádech z nejistoty a nervozity.
Co bude? Co když ji neuvidím ani tehdy?Co potom?
Jsem v tom zase. Musím i nesmím. Dokážu to? „Tak dokážu to světe?“
Co dokážu, když nejsem schopen cuknout ukazováčkem?Mám, či nemám se nechat ovládnou city a emocemi?Uvědomuji si, že se již neklepu zimou a strachy.Uvědomuji si, že se nesmím nechat ovládat emocemi.Musím sám sobě dokázat, že smrt je začátek něčeho nového ne ve světě po smrti, nýbrž ve světě před smrtí.
Otevírám oči a zbraň pouštím na zem.Cítím se jako bych se znovu narodil, jako bych to město nikdy před tím neviděl.
Ještě chvíli jsem tam stál, poté jsem sebral zbraň ze země a pomalu se vrátil stejnou cestou domů.Doma si opláchl obličej a sedl si ke stolu.Vzal zbraň do ruky a začal se smát, ačkoli jsem myslel, že se jen tak dlouho něčemu nezasměji.Vyndal jsem zásobník a s udivením zjistil, že je naprosto prázdný, ba dokonce ani v komoře zbraně náboj nebyl. Uklidil jsem ji na stejné místo, sedl si k psacímu stroji a začal to psát:
Nevěřím tomu, je to vůbec možné?Je to noční můra?Je konec?
Kazda ztrata boli a kazdy neco ztratil, pises-li o ztratach setkas se s porozumenim.
Queen_of_Darkness
24. 06. 2004TheMorpheus
24. 06. 2004
Možná by to nebylo špatné, ale....
Čteš knihy?
Co je tohle?
sladké rty, jenž mi máčely
Její boky a ňadra prezentovaly
nohy představovaly vysoké topoly
místo, jenž
vyndávám propustku
z otcovi skříně
rty, jež
prezentovat můžeš nějaký výrobek
tady mi nesedí představovat a rozhodně bych ničí nohy nepřirovnával k topolům
místo, jež
bez komentáře
z otcovy skříně (ta skříň)
To jsou příklady vybrané namátkou.
Ale tys nestál o hlubší kritiku. Hm. Tak ji nečti.