Svítání

  Začalo svítat. Rozhodla jsem se jít, po probdělé noci jsem si opláchla oči a postavila se na nohy jako pokaždé. Jako každé ráno, s novou  nadějí, že dneska bude líp, s nadějí, že jednou mi někdo podá ruku a na ty nohy mi pomůže. Slunce se objevilo na obzoru a pohladilo mě po tváři. Vlasy mě šimraly v obličeji, ale proč je dávat pryč? Stejně tu nikdo není, jen já a moje myšlenky. Kam jít? Mám se otočit zpátky, vrátit se do města, civilizace, která mě někdy ubíjí a někdy pomáhá? Občas se ráda ztratím v davu. Jen tak bloudím mezi lidmi, odhaduji povahy a jejich cesty. Ale ještě radši jsem sama, Ležím v trávě a koukám do nebe...

  Pomalu jsem vstoupila do kolejiště a vydala se směrem k městu. Zítra bude konec světa a já nechci být sama. Nechci čekat na smrt a tupě koukat do prázdna. Mám ještě šanci něco udělat. Zároveň s mou úvahou jsem přešla do běhu. Běžela jsem po štěrku a občas zakopla o pražec, nohy v okopaných botaskách bolely, ale já věděla, že mě bolest nezastaví, ne teď a ne tady...Chci držet někoho za ruku a až to přijde, pevně ji stisknout...

  Doběhla jsem na nádraží a zastavila se. Neptala jsem se znova kam teď... věděla jsem to. Dávno jsem věděla kam chci jít. Buď se ztratím navždy, nebo půjdu za ním. Procházela jsem nádražní halou a cítila na sobě pohledy cestujících. Když jsem našla odvahu zvednout oči z popraskané podlahy, setkala jsem se s pohrdáním a odporem. Měla jsem chuť vykřičet ze sebe: "Jak byste sakra vypadali vy, po noci ve volné přírodě?!" Než jsem však dokončila myšlenku, nohy mě vynesly ven, do horka asfaltu a smogu aut. Vydala jsem se dobře známou cestou, kudy jsem chodila snad stokrát denně a zazvonila u dveří. Nejsem nečekaný host a v jeho očích nebylo překvapení.

 A další den konec světa nenastal.