POPRVÉ

Probouzím se někdy kolem poledne a obvykle si ještě „pět minut“ poležím v prázdné posteli. Přítel odjíždí do práce o několik hodin dřív. Chvíli před druhou hodinou se vyhrabu z peřin a napustím si horkou, skutečně horkou vanu. Málokdy se mi ale podaří správně odhadnout teplotu, takže čekám až voda zase vychladne dost na to, abych do ní vůbec mohla vlézt. A pak se v té téměř vařící lázni vydržím líně převalovat dokud necvakám zuby a nebojím se ven, protože ač je ta voda opravdu studená, není ještě tak ledová aby pod hladinou byla stejná zima jako v nevytopené koupelně. Co se jinak týče ranní hygieny, nevymykám se celorepublikovému průměru – pominu-li fakt, že ji provádím v odpoledních hodinách. Po té jdu vyvenčit Zuzku a Montyho, alespoň hodinu spolu couráme kolem řeky a já v duchu přemítám, co mně všechno ještě dneska čeká. Vracíme se domů právě když je čas abych zase vyrazila. Jelikož tak ovšem nečiním, nabírám už ze startu skluz. Ve spěchu se oblékám do pracovního. Tady dost záleží, co mám zrovna na sobě. Pokud to nejsou vyloženě šusťáky z vietnamské tržnice, ale slušivé džínsy, nošené už v dobách mé rané puberty, pak celá ta procedura spočívá pouze v oprášení blátivých otisků psích tlapek z nohavic. Základem mého „outfitu“ bývají pohodlné kecky, pohodlné kalhoty a pohodlný vršek – prostě něco „na lítačku“. Doplněné batůžkem, ve kterém se dají pohodlně nosit všechny potřebné věci. Přičemž nejpotřebnější z potřebných je občanský průkaz a „naše“ kartička.  A když tohle všechno mám, můžu vyrazit. Čas od času se zadaří během cesty dohonit zpoždění, nikdy ale nepřijíždím později než 25minut po začátku mé pracovní doby. Naštěstí nejsem až tak důležitá či nepostradatelná, aby to někomu vadilo, potažmo mi byla jakýmkoliv způsobem dávána najevo nelibost. Navíc – pracuji na ulici a tam čas plyne specificky vlastním tempem. Na ulici, kde se potkává lidská bída se špínou a smradem. A taky zimou. A tmou. Nejhorší z toho všeho, alespoň pro mě je kombinace tmy a zimy. Ale to jsem se už dostala trošku někam jinam…

Takže jsem na místě, kde parkuje zeleno-modrá dodávka, mobilní výměnná stanice. Zeleno-modrá, protože v otázce její barvy nelze dosáhnout konsensu, dodávka aby se do ní vešli všechny ty informační letáky, injekční stříkačky, kyseliny, filtry, kondomy a spol., mobilní aby se vědělo, že se dokáže hýbat a výměnná, protože se v ní mění použité jehly za nové. Její posádku tvořím pro dnešek já a Petr. Zítra to bude Nikola a Petr. Pozítří Honza a Petr. A příští týden Honza a Gábina, Nikola a Gábina a tak dál. Petr s Gábinou jsou stálí zaměstnanci, nejspíš pracují systémem krátkých a dlouhých týdnu nebo tak nějak, každopádně se střídají méně často než my, dobrovolníci. Služba trvá 4hodiny. Bývalo to i víc, možná to zase v budoucnu víc bude, nebo třeba naopak méně. Její délka trvání se upravuje, v podstatě  podle potřeb klientů. Třeba ještě před rokem jsme měnili mezi šestou a dvanáctou hodinou, ale zjistilo se, že za kratší dobu vyměníme stejně jako dřív a tak nám zkrácená služba zůstala. I během krátké pracovní doby můžete potkat spoustu zajímavých lidí. Já jsem například zažila chlápka, který měnit nechtěl, ale přišel si pokecat o tom, jaký to je hrozný když jste zavřenej a všude jsou jen samý nemocniční sestry až z něj vypadlo, že by mohl někoho zastřelit. Pamatuji si to přesně, protože to několikrát opakoval, ale dodnes nevím, zda chtěl zastřelit nás, svoji bývalou ženu či moderátory televizní předpovědi počasí. Taky si vzpomínám na šestnáctiletou blondýnku s tříletou závislostí na pervitinu, a na klienta, který celý den sbíral hliníkové drobné spadené na chodníku. Večer jich měl dost na to, aby si šel koupit svoji oblíbenou kolovou limonádu. Přesně 12,60. Jednou k nám přišel za deset minut šest, chvíli klábosil o ničem až se mezi řečí zmínil, že mu chybí dvacet haléřů. A co myslíte? My mu je nedali. Protože respektujeme jistá pravidla a není naším úkolem klientům dávat peníze. Hodně často přicházejí lidé s kompletním seznamem věcí na vaření. Těm musíme pokaždé vysvětlit, že máme jen pomůcky k aplikaci drog nikoliv substance k jejich výrobě či drogy samotné. Jakoby si šli do protikuřácké poradny pro tabák a papírky zdarma. Na ulici se nad takovými absurditami ani nepozastavíte. Tak třeba další: Protože stáváme v ulicích v centru, a protože je naše městečko spíš vesnice než město, potkáváme i spousty známých, sousedů, bývalých spolužáků, přátele vašich přátel, kteří jsou dětmi spolužáků našich rodičů a jejichž starší sourozenci pracují ve firmě, která sídlí v přízemí domu, kde jsme dříve bydleli až si najednou celé město šeptá, že jsem narkomanka. Hodně často si počestní obyvatelé tohoto světa pletou streetworkery s jejich klienty… jen mě překvapuje, že lékaře a jejich pacienty, prodavače a zloděje, řidiče a pasažéry rozeznávají bez problémů. Ani mně se nevyhnuly pomluvy nejrůznějšího druhu. Naposledy se - dost nahlas, aby to slyšeli všichni ostatní a potichu, abych to nezaslechla já - dávný rodinný přítel divil, proč se mnou můj partner žije, když tak fetuji. A jediné vysvětlení bylo, že je prostě píča – jeho slova. Rodinný přítel. A dva dny po té, si cestou na techno-párty přišla vyměnit jeho mladší dcera. Osud, možná náhoda mi dal do rukou zbraň, kterou jsem mohla toho obézního tatíka s cirhózou zasáhnout na citlivém místě. A proč ne? To on chtěl válku, má ji mít. Jak krásné by bylo vidět ho poníženého. V mé situaci ale tímto způsobem můžete uvažovat jen chvíli, malou chvíli, kdy si vychutnáte sladký pocit zadostiučinění a hned po ní se vracíte do reality. Je spousta věcí, která mi nedovoluje komukoliv říct, co vídám. První z nich: mlčenlivost, kterou jsem při nástupu podepsala a mnohem důležitější je má sebeúcta. Jak bych se mohla pást na cizím utrpení? Prsty na obou rukou by mi nestačili na vypočítání všech známých, kteří se najednou objevili a jako klienti žádali pomoc. Kluk, který mě ve školní družině učil hrát šachy. Jeho brácha. Soused. Nebo holka, co si se mnou hrávala v mateřské škole… a všichni klopí oči a chtěli by být neviditelní. Copak neví, že já jsem toho viděla příliš než abych si dovolila je soudit?