Ten sprosťák

Ten sprosťák

   Jen si to představte, ten sprosťák můj manžel mi řekl, že když byl s jinou, stejně si představoval mě. Tohle mi řekl! A kolik jich za těch dvacet bylo, na to už neodpověděl. Panebože, sama nevím, co mě víc ranilo, že měl jiné – jedna to nebyla, to já vím, proto množné číslo, nebo že si představoval mě. Copak jsem nějaká hračka, aby si se mnou dělal co chce?!

   Měla jsem krizi, to ano, měla, brečela jsem, až mi sestra, moje sestra Věra, povídá: udělej mu to samý…Tak jsem to zkusila. Pepík byl rád, to jo, celý léta o to stál, a já nic. A proto si cením, že to  nepřestal zkoušet. A dočkal se. Přišla jsem si až jako nějaká princezna, jak u mě klečel a zouval mi boty…a pak zas jak nevěsta, když mě nesl v náručí…protože, víte, já už nejsem zrovna lehkej kousek, ale Pepík je řezník, má páru. A tak všechno fungovalo a šlo až do chvíle, než byl čas představit si TOHO…manžela. Ne a ne a ne, za nic na světě to nešlo …a tak jsem si řekla, proč bych měla myslet zrovna na něj…a tak nějak v tom momentě jsem se zamilovala. Úplně se mi pohnulo srdce.

A když jsem to vyprávěla Věře, napětím si okusovala nehty jako malá holka a řekla jen: Co budeš dělat? A já si jen dělala starosti, jak to řeknu tomu sprosťákovi a pomalu jsem v duchu přebírala věci, co si vezmu k Pepíkovi, a chodila jsem za ním dennodenně do krámu a on mi vždycky dal dozadu na talíř kus té nejlepší šunky, a já jedla, jedla, jakobych se chtěla projíst časem nazpátek až do doby než jsem si vzala TOHO…. A v pátek večer jsme chodili tancovat do Metropolu.

A jednou Pepík přivedl kamaráda a já Věru a snažili jsme se je dát dohromady, ale sestra byla nějaká divná, moc se nebavila, snad jen z povinnosti, a pak se najednou rozbrečela, vzala kabelku a utekla do noci…a nám tam zbyl kamarád, pro kterého jsme chtěli to nejlepší. A další pátek jsem měla narozeniny, a to jsme do Metropolu nešli, měly mi přijet obě moje holky, tak jsme s Pepou slavili aspoň u něj v krámě - a tam mi ovinul kolem krku věnec vídeňských párků a místo kytky držel tři dunajské klobásy a že si by si mě vzal.

A tak jsem si právě začala dělat ty starosti s přestěhováním a  rozvodem. Když jsem řekla manželovi, že se chci rozvést, vypnul dokonce televizi a zeptal se, jestli už to teda vím.   Řekla jsem, že nevím a  co se týká jeho, už vím jen jedno, a to že s ním dál nebudu. Ale co jsem se pak dozvěděla, ve mně vzkypěl vztek, hodila jsem na sebe co jsem našla, musela jsem vypadat strašně, zelená sukně k modrý blůze, a jen jsem letěla městem, jak jsem si to chtěla ověřit.

A v tom spěchu jsem si vzala taky blbý boty, zkrátka na kočičích hlavách se mi zvrtla noha, plácla jsem sebou na zem a narazila si koleno. Musela jsem si ho čistit kapesníkem a možná ta studená voda nebo ty tři rackové, co letěli kolem, nebo slunce co zapadalo za kostel…řekla jsem si: a dost, pro toho sprosťáka už jsem se natrápila dost a pak jsem šla pomalu.

Ten sprosťák musel Věře volat, už mě čekala.  Asi brečela a možná se i bála, co já, ale já nic,a tak jsme seděly u stolu v parádním pokoji a spolu mlčely, pak už hodiny odbily devět  a světlo venku zhasínalo, a já se nachystala, že půjdu. U dveří na mě Věra obrátila oči a říká: nebude ti teda vadit, když se k němu nastěhuju? A já na to: ne, teď už ne, a položila jsem jí ruku na rameno.

/23.června 2004, 22:51 hodin/