Déšť

Když v bytě tma je z šera venku,

rozsvítím lampu na stole,

naleji si vína sklenku

a čekám na zvuky mně milé.

Vítr již mocně duje tam

a začíná předehru hrát

k písni té, jíž slyším jenom já sám;

však nedám to na sobě znát.

Pak do ticha válečné bubínky zavíří,

jak z pušek výstřely z bitvy sem dolehnou,

když první kapky se s osudem svým smíří

a na okenní tabuli jak bomby dopadnou.

Však válka tam venku jen zdánlivě zuří,

neb v srdci mém je mír a klid.

Já naslouchám pozorně koncertu tomu,

co dokáže duši mu rozeznít.

Tak s pokorou přijímám pocity blaha,

když celé hodiny z okna se dívám.    

S dojetím nad krásou lijáku divadla 

dlouho pak pohnutě snívám.

Sen, co mě odnese daleko pryč

od všech mých problémů, strastí,

pomůže od smutku, uleví na srdci;

a já se zalykám slastí. 

Však za čas vždy ovšem pršeti přestane,

já také zjistím, že sním.

Do světa našeho, reality smutné,

z krásného snu se pak probudím.

 A tak přeji si vroucně a těším se na to,

až mi tu novinu zvěstí,

že nebe se zatáhlo, vane zas vítr.

Prší ! Padá déšť ! Padá štěstí !