Výkřik

Za svistu křídel větru

pod černou kápí noci

tancují listy v divokém víru

vzpomínek a snů.

Paprsky myšlenek

brousí ostří tmy,

zatímco ticho se odplížilo

kamsi do ztracena;

snad ze studu

anebo možná z lítosti

nad Jeho usedavým pláčem.

V záblescích touhy vidíš jen

větve zuřivě líbat okna

a potit při tom

dešťové kapky.

Zmáčené vlasy

zplihle padají do tváře

k pevně sevřeným rtům.

Vodou je nasáklý i jeho plášť.

Silný a vzpřímený stojí

na skále nad městem,

kde krysy s Jeho příchodem zmizely.

Na zpěvu vichru

odplouvá naděje

do teplých krajin.

Dnes byla Jeho láska

prodána za pytel nenávisti.

Pokolikáté už míří teď

píšťala k bráně temnoty,

jež však mocněji než kdy předtím

vzývá smrt.

Obloha se hned barví do ruda

krví zubožených těl.

Pln pohrdání i smutku

sleduje osud času,

který ostrými zuby žvýká

předhozenou večeři.

Pak se i flétna roztéká v prach.

On zamáčkne slzu

a rozevře náruč vstříc

otevírajícímu se nebi.

Tehdy se Mu z hrdla vydere

zoufalý výkřik;

jeho poslední výkřik z hlubin,

který pohltí celý svět i sebe sama.

Když výkřik zkamení v to,

co nebylo vyřčeno,

a ozvěna dozní mezi hvězdami,

nezůstane nic!

A hrobový klid se ujme vlády.

Navěky.