Noc

Do přeřvané hlasitosti ticha,

z něhož mi hlava třeštěla nezájmem,

zazněl hrom, přehlušující záblesk,

co ničil oslepující záři půlnoční tmy.

S každým novým důkazem živlu,

běsnícího kdesi za tlustým sklem mé duše,

se mi srdce sevřelo v dusivém záchvatu,

škrtíc samo sebe provazem strachu.

Zrak, zběsile tepající v temnotě vlastního svědomí

najednou jakoby zemřel,

ustrnul mezi stínem a ranním úsvitem.

Slza bezmoci stekla skrz mou tvář...

Mysl zapudila vzpomínky a zahynula s nocí,

aby ráno opět vstala do nesmyslného jitra,

plna odhodlání dočkat se příštího večera,

vědoma si vlastní hlouposti...