Labutí jezero

Noc rozpustila své tmavé podzimní kadeře a tiše vzdychla, když šňůrky stříbrného a bílého svitu hvězd, opovážlivě rozvířily její slavnostní půlnoční účes. Bohatou hustou hřívou propadlo tisíce malých jiskřivých kapek a Noc se nervózně zavrtěla na trůně mléčné dráhy, až se hladina Labutího jezera rozvlnila a všechny ty malé jiskřivé kapky se spustili do sametových vln. Na tom rozhoupaném zrcadle nebeského ohňostroje se pohnula křehká bílá těla labutí a jejich něžné oblouky se rozsvítily jako souhvězdí věčně trvající lásky. Pohled na jezero v tuto dobu by vás přinutil pochybovat o tom zda to co vidíte, je skutečné. Labutě zasypané jiskřením na hladině, vítr si pohrává běloskvoucím peřím a to co zbylo ze svátečních záclon paní Mlhy se jen marně snaží skrýt světu noční jezerní pohádku. Tlumený klapot padajících kaštanů právě začal odbíjet půlnoc.

Deneb byla mladičká princezna. Byla dcerou lásky své matky ke svému otci. Říkalo se, že Denebina matka má srdce labutě - věrné, něžné a milující. Král byl pověstný svou statečností, pevným stiskem meče a nesmlouvavostí s jakou hájil a upevňoval svoji moc a vládu. Jeho srdce se více podobalo srdci Orla. O srdci Deneb se toho vědělo jen pramálo. Dívka celé dny procházela kaštanovými sady, pohled měla upřený kamsi, snad do horských ošlehaných hřebenů na obzoru, snad na blízké a tiché jezero. Bylo by vám zatěžko uhodnout, zda se srdce Deneb rozechvívá labutím tancem více, nežli touží sevřít orlím stiskem okolní svět. Co si Deneb přála to věděla jen ona sama, nebo si alespoň myslela, že to ví.

Den za dnem plynul na jezeře, domově labutí, které jako bílé koráby brázdí hladinu svého štěstí. Den za dnem utíká v radosti a vzájemné náklonnosti. Na jezeře panuje řád, odvěký řád lásky a rovnosti. Mladé labutě hledají druhy se kterými budou nadosmrti žít. Jen jeden z nich, krásný René, nečechrá svá pírka pro jezerní lid. Každý den čeká až Deneb dojde k jezeru aby mohl znovu spatřit její zářivě zelené oči. “Ach Deneb, lidské dítě, co všechno jen skrývají tvé zelené hloubky? Proč jednou s takovou touhou hledíš na jezero a podruhé se nespoutaně rozeběhneš k horám, jako bys chtěla uletět? Proč jen tvé oči nesetrvají u jezera a jen u něj.”

Deneb se zrovna vydala na jednu ze svých tajných nočních procházek a ve chvíli, kdy její kroky utichly na břehu Labutího jezera, zvedl se jeden z bílých krků směrem k nebi a zazpíval:

Fouknul vítr v peří,

ten kdo v lásku věří,

ve víře má svůj řád,

ten smí si něco přát.

Noc se tiše zasmála, tak trochu blahosklonně pohlédla na troufalého pěvce a písní odpověděla:

Křehká jsou bílá plavidla,

půlnoc má vlastní pravidla,

teď přání se splní kdečí,

však na vlastní nebezpečí.

Deneb nebyla překvapená, když vyslechla oba hlasy a pomyslela si: “Co to asi znamená? Je snad nebezpečné přát si něco, pokud nevěřím na lásku? A když ano, co se může stát? Mohu si něco přát já? Já přeci v lásku věřím a tak ráda bych poznala jaká je. Labutě, labutě, jste tak krásné a máte tolik šťastný život, když víte jaké je to mít vedle sebe někoho, kdo vás miluje bez hranic a navždy. Závidím Vám.” Deneb pozorovala labuť, která sklopila svou ušlechtilou hlavu zpět k hladině. Noc se znovu ponořila do svého obvyklého ticha a Deneb si povzdechla: “Zrovna teď bych si tak přála být jednou z Vás, milé labutě.”

Na zem zaklepalo několik z posledních kaštanů a ještě jednou se ozval hlas paní Noci: “Tvé přání budiž splněno, Deneb!” Mlha se zvedla z jezera, několikrát se zatočila kolem princezny a když zas snovým zašuměním sklouzla zpátky nad hladinu, na místě, kde stála Deneb, zůstalo jen několik kapek rosy.

Den políbil paní Noc na prosvětlené unavené čelo a nad horizontem se rozlily rudé krůpěje rozbřesku. Na Labutím jezeře se pod sněhovým peřím otvíralo nesčetně černých očí. Lehký ranní vánek unášel tenké pozlacené nitky babího léta aby poškádlil poslední spící labuť. Nad zrůžovělou hladinou se náhle rozzářily dva zelené smaragdy. Vlny ze zachvěly překvapením, něco takového se tu ještě nestalo, kdo kdy viděl labuť se zelenýma očima! I ostatní labutě zvědavě natahovaly krky aby se podívaly na krásnou cizinku. Sama Deneb byla překvapena a vyplašeně se rozhlížela kolem sebe. “Kde to sem? A kdo jsem?” Zanaříkala. V záplavě bílých perutí se cosi pohnulo a před zraky Deneb se objevila labuť, kterou slyšela v noci zpívat a která byla asi tou nejkrásnější labutí, kterou kdy spatřila. “Cožpak si nepamatuješ, princezno Deneb? Noc ti splnila tvé přání a proměnila tě v labuť a tím splnila i mé přání. Jmenuji se René a vítám Tě na labutím jezeře.” “Zůstanu tedy labutí? Nikdy se nevrátím mezi lidi? Nemohu opustit jezero?” “Proč bys chtěla opouštět jezero? Máme tu vše a každá z labutí je tu šťastná, lidský svět není pro naše srdce a na očích ti vidím, že není ani pro to tvoje, Deneb. Lidský svět je plný touhy po moci a touhy mít se stále líp a líp, aniž by se lidé ptali sami sebe, co je skutečně učiní šťastnými. A v patách této touhy jde opovržení, ponížení, nenávist a smrt.” Deneb se rozhlídla kolem sebe a podívala se na Reného, který se jí velmi líbil, tušila, že by na jezeře mohla být šťastná, kdyby chtěla, bylo to přeci její přání! “Děkuji ti, René, za tvá slova. Cítím přeci jen trochu zmatku v sobě, některá přání se plní tak náhle, aniž by se na ně člověk stačil připravit, chtěla bych být chvilinku sama.” Řekla Deneb a odplula z dosahu zvědavých zraků do malé zátočinky pod starou vrbu. René zasněně hleděl za odplouvající Deneb, když tu na něj promluvila Lena, jedna z nejstarších a také nejmoudřejších labutí jezera: “Ty ses do ní zamiloval, viď René.” “Ano, zamiloval jsem se do ní, když byla ještě člověk.” Odpověděl René. “A to není právě dobré, René, ona pořád je člověkem, její srdce není labutí.” “Pleteš se Leno, i když jsi velmi moudrá a mnoho toho víš, znám Deneb, má srdce své matky, sama si vyprávěla, že královna této země pochází z jezera.” “Jsi velmi troufalý mladý René, když tvrdíš, že Deneb znáš. Její matka byla skutečně labutí a neměla strach vyslovit své přání nahlas, tak jako to udělala Deneb. Ale ona věděla za čím se vydává do nového života, byla připravena nést následky své volby.” “Nemluv tak Leno, slyšel jsem jak Deneb vyslovuje své přání, přeje si být jednou z nás.” Na to už Lena neodpověděla nic, jen tiše rozhrnula vodní hladinu a odplula pryč.

Stará vrba potřásala žlutavými haluzemi a s dávkou stařeckého opovržení nad mladistvou nerozhodností, sledovala zmatek a rozpaky zelenooké labutě. Deneb si prohlížela v hladině vody svou novou podobu. Labutě jí vždy připadaly nádherné a mezi labutěmi na jezeře si připadala stejně krásná, jako si připadala krásná mezi lidmi. Navíc měla oči jako žádný jiný pták na tomto jezeře a to jí dělalo ještě výjimečnější. Bude jí ale jezero stačit? Je pravdou, že labuť si hledá lásku na celý svůj život? Bude ona toho skutečně schopna? “Přeji si přeci poznat skutečnou lásku víc než cokoliv, alespoň myslím, že to tak chci.” Deneb ucítila zachvění a otočila se. Za ní byl René a s něhou v temných očích jí pozoroval. “Mám trochu obavy o své rodiče, určitě už mě hledají.” Svěřila se Deneb. “Neměj strach, Noc se o ně už dozajista postarala. Nejspíš už si myslí, že tě provdali nějakému mocnému pánovi na druhé straně zeměkoule a přejí ti štěstí.” René něžně položil svou hlavu na záda Deneb a zašeptal: “Buď se mnou, krásná Deneb, buď se mnou na tomto jezeře, rád ti svěřím své labutí srdce, budeš-li o něj stát.” Tak jak se zachvěla před chvílí hladina jezera, tak se teď zachvělo i Denebino srdce drobným plamínkem lásky k Renému. “René, jsi tak milý, nikdy mi nikdo neřekl krásnějších slov, budu se starat o tvé srdce a své vlastní svěřím tobě.” Nad odlehlou zátočinkou zahučela stará vrba, snad samou radostí, snad nesouhlasem, snad to byl jen uličnický vítr, který se proběhl jejím listovím.

Celé jezero oslavovalo nový pár. Deneb a Reného. Vlny si nasadili své nejkrásnější krajkové čepičky. Vítr roznášel nad jezerem blýskavé chmýří a všichni se radovali ze štěstí mladé dvojice. René zpíval labutí písně lásky a jeho zpěv byl tak krásný, že i hory v dálce zastavily na chvíli svůj růst aby jim neunikla jediná nota. Deneb byla jako v opojení. Tak šťastná se ještě nikdy necítila, přidala se s vlastním zpěvem a celý širý kraj utichl a zpozorněl, uchvácen děním na jezeře. Labutě se houpali, tančili, mávali oslnivými křídli mezi průzračnými perlami křišťálových vod.

Deneb a René si užívali života na jezeře. Létali nad jezerem, kroužili nad blízkými vodopády, usínali zapleteni do sebe šeptajíc si slova lásky.

Nastala zima. Čas, kdy se Labutí jezero zjevuje lidskému oku ve své nejbělostnější podobě. Labutím zima neškodila, s tichou důstojností kroužili mezi ostrůvky ledu, setřásali sníh ze svých hřbetů a těšili se z bílých záplav. Kolem dokola se při vysokých březích leskly rampouchy a celé jezero bylo jako začarované do křišťálové pohádky.

Nebyla to jen voda, která zamrzala v led. Studená vločka pochybnosti, zmohutněla v mocný krystal ledu a zmrazila plamínek lásky v Denebině srdci. Pro Deneb už nebylo na jezeře dosti místa. Krásný René už jí ani nepřišel dosti krásný a na jezeře dospěla spousta mladíků s jasným peřím, kteří by se zajisté ucházeli o její peruť. Celé dny neklidně poletovala z jednoho břehu k druhému a snila o řadách obdivných pohledů při námluvách. Jedny oči temné a milující jí už nestačili a tak jednoho sněžného dne připlula k Renému a prostě mu oznámila, že ho již nemiluje a dál s ním netouží sdílet společné chvíle.

René byl zmaten a raněn. Tohle se na jezeře nikdy nestalo. Reného labutí srdce sevřel, mohutným spárem, labutí žal. Přesně ten žal, co schvátí každou labuť, které zemře její druh a rdousí ji tak dlouho, dokud srdce labutí nepukne steskem.

René nikomu nic neřekl, odplul do míst kde zamrzly vodopády a tiše k nim promlouval: Vodo v led spoutaná, jako srdce mé Deneb, dal bych jí jaro, kdybych mohl, aby mě zas zalévala něhou své přízně a lásky. Takhle moje srdce usychá a bolí mě a tíhu nesu ve svých křídlech, že ani vzlétnout nemohu. Jezero už mi není místem štěstí, když jím nemůžu proplouvat společně s ní. Přes to je tu se mnou, jako živý přízrak a jako by mě drželi pod hladinou, kdykoli se ni podívám. Ach Deneb, kdo způsobil, že mě každá myšlenka na tebe drásá ostřím skal a přál bych si uletět, ale nemohu a nevěděl bych ani kam. A až ze mě marnost vymámí poslední dech, rozpoutá se vodopád a jarní vody ponesou mé bílé tělo a dají mu směr poutě, který jako živ jsem nenávratně ztratil.”

Tak René hovořil a zpíval v zátoce vodopádů a žalostně napínal krk, prosíc Noc aby zakryla jeho beznaděj a nenechala jedinou hvězdu svítit na jeho utrpení. Když pak paní Noc usedla na trůn, dýchla přes svůj zimní závoj a René už necítil žádnou bolest, ukolébala ho věčná tma.

Deneb si užívala své nově nabyté svobody a nijak se nestarala o Reného smutný osud. Prozpěvala si s mladými ptáky, kteří se jí dvořili a věřili v její lásku a náklonnost. Stará Lena věděla o tom co potkalo Reného a marně rozmlouvala mladým horkým hlavám labutím jejich lásku k lidskému srdci ve kterém se začala rozlévat touha po moci.

Když nastalo jaro, zátoka vodopádů odhalila své zamrzlé tajemství a pustila tělo mrtvého Reného zpět na jezero mezi své. Deneb se vyděsila a na chvíli jí přišlo na mysl, že ona je příčinou smrti té věrné labutě. Ale pak se rozzlobila: “Ta mrtvá labuť je nám jen znamením, že jezero je příliš malé a není tu dosti místa pro živé.” A začala přesvědčovat užaslé labutě, že je třeba zvednout břeh, tam kde jezero odtéká, aby se hladina rozšířila. Její mladí obdivovatelé si rychle zvykli na novou myšlenku a začali se stavbou hráze. Nezvyklý to byl pohled na jezero, když bílí ptáci snášeli štíhlé kusy klád, drny a hroudy bláta.

Na labutím jezeře zavládl zmatek. Starší považovali Denebino počínání za bláznivé a nerozumné, vždyť už léta jim jezero stačilo takové jaké bylo a když se zvedne hladina jezera, spousta stromů a květin u břehu zahyne. To se nelíbilo ani mladým ptákům a postupně se od hráze stahovali, ale Deneb opojená mocí, sama se chopila práce a zrovna když nesla ostrou větev, zavál teplý vítr a do hráze se opřel proud z jarního tání. Voda strhla hráz i s Deneb, která si zle poranila křídlo o větev kterou nesla.

Nebylo pomoci nešťastné labuti, kterou zmítala rozdivočelá peřej pod jezerem. Zoufale mávala svým zdravým křídlem a snažila se překřičet hukot nahromaděných vod. Nyní, když si voda zběsile pohrávala s jejím ptačím tělem, zraňovala ji o ostré kameny a dusila ji, litovala svého počínání. Litovala i Reného a přicházející soumrak jí dal tušit, že umíral v podobných bolestech jako ona.

Hladina na Labutím jezeře se uklidnila a ustálila, tak jako se za čas ustálil a uklidnil samotný život všech tmavookých labutí. Znovu zavládl onen odvěký řád lásky a mnohokrát Noc rozsvítila letní souhvězdí Labutě, aby připomněla dávnou pověst o lidském srdci na Labutím jezeře.