Májová

     Je pozdní večer, první máj, večerní máj, je lásky čas. Místo abys trávil čas někde se svou milovanou Květinkou, musíš válčit v jedné z největších bitev tohoto Věku.

     Když se tak rozhlížíš po zbytcích svých mužů, najednou zjišťuješ, že tahle bitva je dávno prohraná. Snažíš se ještě zastavit prchající vojáky, ale nejde to. Snažíš se jim ještě dodat odvahu, ale oni si tě nevšímají. Když už nevíš, co máš ještě udělat, pozvedneš svůj meč a s křikem se rozběhneš vstříc své smrti.

     Neohlížíš se, ale v hloubi duše víš, že prchající vojáci se otáčí a jdou za svým vůdcem – za tebou. Už přestáváš vzpomínat na minulost, protože už ti k ničemu není. Přestáváš myslet na budoucnost, protože víš, že žádná nebude. Myslíš pouze na smrt. Ale nejsi si jistý na čí. Možná na jejich, možná na svou. Sám nevíš.

     Jediné co chceš, je padnout v boji. Jako hrdina. Chceš být oslavován, ale cítíš, že se to nikdy nestane, protože tuhle bitvu nevyhrajete. Jediné, co ti zbývá, je pomstít svou smrt. Pomstít se za svou milovanou Květinku. Pomstít se za všechny, kteří tě někdy měli rádi.

     Běžíš a myslíš jen na smrt. Napřahuješ se k ráně a sekáš. Tvůj meč projel tělem prvního nepřátelského vojáka, kterého jsi potkal. Ten se okamžitě zhroutil k zemi. Nevšímáš si ho a běžíš dál. Běžíš dál a myslíš jen na smrt.

     Další rána a další mrtvý. Po něm padají k zemi pořád další a další vojáci. Běžíš dál a nevnímáš bolest. Nevnímáš šíp, který máš zabodnutý v paži. Nevnímáš šrám na noze, který tam nechala nepřátelská sekera. Nevnímáš dokonce ani to, že je ti hrozná zima. Vnímáš jen touhu po pomstě a po smrti.

     Běžíš dál. Probojoval jsi se až k jejich veliteli. Napadá tě, že byste ještě mohli vyhrát. Možná by stačilo zabít jejich vůdce. Běžíš mu přímo naproti. Ani neslyšíš, že někdo něco říká. Slyšíš jen vnitřní hlas, který ti říká, že je konec. Nevidíš tu ohnivou kouli, která se řítí přímo proti tobě. Vidíš jen jejich velitele a šanci na velkou slávu.

     Když tě zasáhne ohnivá koule, přestává ti být zima. Je ti naopak teplo. Možná až moc teplo. Uvědomuješ si že je konec. Konečně začínáš vnímat bolest. Začínáš vnímat ty čtyři šípy v zádech a další v paži a v noze. Padáš k zemi. Padáš a víš, že je konec.

     Zavřeš oči a myslíš na Ni. Na Květinku. Doufáš v její lepší budoucnost. Víš, že umíráš, ale stále na ni myslíš. Chtěl bys ji naposledy políbit a pohladit po jejich krásných vlasech. Umíráš a na posledním obraze, který se ti zjevil v mysli je ona. Jsi tam také ty. Jste tam spolu a jste šťastní.

     Otevřeš oči a před sebou vidíš jejich velitele a vedle něj postavu v černé kápi. Díváš se jí přímo do očí a víš, že ona je původcem toho zla. Toho tepla, které tě poslalo k zemi.

      Napřahuje se ke smrtelné ráně. Usměješ se na ni, protože vidíš sebe s Květinkou jak jste šťastní. V její tváři vidíš nepochopení. Směješ se a zavíráš oči. Jsi šťastný. Dopadne poslední rána. Nic necítíš, jen štěstí. Je konec…

     Otvíráš oči a před sebou vidíš onu postavu v kápi. Připadá ti to divné. Vždyť jsi zemřel, nebo ne? Čaroděj ti odpoví na nevyřčenou otázku: „Ano, zemřel jsi.“ „Ale teď jsem naživu, ne?“ Čaroděj se směje. Nevíš proč.

     Pak ti to začíná docházet. Jazykem cítíš výrazné špičáky. Pomalu zjišťuješ pravdu. Ano, udělal z tebe upíra. Nechápeš, proč to udělal, ale cítíš k němu zlost. Opravdu? Měl bys, ale nic necítíš. Jen to, že ho poslechneš ať řekne cokoli. I kdyby ti řekl, ať skočíš z útesu.

     Uvědomuješ si, že by ti to vlastně ani nevadilo. Vždyť už nemůžeš zemřít. Jsi přece už mrtvý. Nebo spíš nemrtvý. Zamyslíš se nad tím, odkud vlastně vznikl ten název. Když jsi byl živý, nezamýšlel jsi se nad tím. Ale teď když k nim patříš, začíná tě to zajímat.

     Čaroděj ti znovu odpoví na nevyslovenou otázku: „To není důležité, jediné co je teď důležité je moje jméno – Xin. Cítíš, že tohle jméno si budeš pamatovat až do smrti. Opravdu do smrti?

     Je pozdní večer, první máj, večerní máj, je smrti čas. Stojíš opět na bitevním poli, opět proti stejnému nepříteli, ale na jiné straně. Opět jako vůdce a opět máš nad sebou někoho, jehož rozkazy musíš plnit.

     Tentokrát ale nedáváš rozkazy z dálky, ale z první řady. Potřebuješ totiž krev. Čerstvou krev. Nezabíjíš pro slávu a pro své království, ale jen tak. Pro radost.

     Díváš se po své armádě. Nejsou to prchající vojáci. Ale neporazitelná armáda nemrtvých. Jsi na sebe pyšný. Velet takové armádě. Máš pocit, že bys mohl porazit kohokoliv. Až na jednoho.

     Ten zatracený Xin. Tobě se ale nezdá zatracený, ale milý a příjemný. Do ruky se ti zabodne šíp. No a? To jako vadí? Vytrhneš šíp z ruky a zabodneš ho do nejbližšího nepřítele. Ten se okamžitě zhroutí k zemi.

     Rozhlédneš se po okolí, po bitevním poli. Vidíš krásnou bitevní scénu. Všude se válčí. Všude? Napravo od tebe, někdo prchá do lesa. Jedna osamocená osoba, zatímco se ostatní z toho směru vrací do bitvy. To musíš prozkoumat. Proměníš se v netopýra a letíš se tam podívat.

     Přistaneš před onou osobou a proměníš se zpět. Před tebou je žena s krásnými dlouhými vlasy. Zdá se ti povědomá. Kde jsi ji jen viděl?

     Začneš jednat: „Kdo jsi?“

     „To tě nemusí zajímat, ale protože je tohle poslední chvíle před tvou smrtí, prozradím ti, že jsem královna tohoto království.“ V jejích očích je ale jen strach. Strach ze smrti. Ty už se ale smrti bát nemusíš.

     „Mou smrtí?“ začneš se smát. Ona využije situace a bodne tě do břicha. Její meč projde skrz a ty se směješ ještě hlasitěji.

     Vytáhne meč a s nevěřícným výrazem se ptá: „Kdo sakra jsi?“

     „Co jsem teď není důležité, jsem jen upír pod velením mistra Xina.“

     „A kdo jsi tedy byl?“ poupraví otázku.

     „To kdybych věděl. Jen si pamatuji, že jsem přesně před dvěma lety zemřel na místě nedaleko odtud. Padl jsem v dávno prohrané bitvě. Chtěl jsem čestně zemřít v boji a bohužel se mi to nepovedlo.“ Podívá se na tebe a v jejích očích je nejistota a nevědomost.

     „A teď ty, připadáš mi povědomá.“ Vypráví ti svůj příběh. Vypráví o tom, jak byla šťastná, zamilovaná a válka před dvěma lety jí všechno vzala. Jak si ji nový král zvolil za královnu.

Začíná se ti v mysli dávat dohromady portrét, na kterém jsi ty a ona. Jste šťastní. Nevíš, kde se ten obraz vzal a jak je možné, že jsi ho nikdy předtím ve své mysli neviděl. Asi se ho někdo pokusil vymazat.   

     Začínají se objevovat další a skládáš si z těchto kousků celou minulost, která ti byla zatajena.

     Přijdeš k ní blíž. Ona to ale pořád nechápe a pokouší se tě zabít. V ruce se jí objeví dýka a ty poznáváš stříbro. Ani tvé nadpřirozené reflexy nedokáží zabránit nejhoršímu. Zabodne ti dýku do srdce a ty padáš k zemi.

     Klekne si k tobě. „To máš za to, že jsi mě chtěl zabít.“

     „Ne..nechtěl jsem tě z..zabít, ch..ch..chtěl jsem…chtěl jsem tě…políbit Květinko.“ usměješ se na ni. Začíná jí to docházet. Lehne si na tebe a plače. Směješ se dál a začínáš taky plakat. Mohou vůbec upíři plakat? Asi ano.

     Políbí tě a vytáhne druhou dýku. Jsi šťastný. Víš co chce udělat a nijak jí v tom nebráníš. Měl bys? Budete zase spolu a budete šťastní. Tak jako dřív. Ještě jednou tě políbí, usměje se a vrazí si dýku přímo do srdce. Padá na tebe. Jsi šťastný a umíráš. Po druhé. Konečně. Už vás nikdo nerozdělí. Opravdu nikdo? …