Hra se smrtí

                „Deset navrch.“

                „Dorovnávám a dalších padesát.“

                „Tvých padesát, ukaž karty!“

                „Dvě dámy a k tomu dvě čtyřky.“

                „Fullhause. Vyhrál jsem!“

                „Sakra, jak to?“

Probudil jsem se. Rozhlížel se kolem, ale nemohl si vzpomenout co jsem včera dělal ani kde to jsem. Byl jsem v malém, ale útulném pokojíku. Proužek světla, které se v těchto ranních hodinách dostalo malým oknem dovnitř, ozařoval skoro celý pokoj. Přes stůl přehozené oblečení. Kromě něj byla v místnosti ještě skříň. Její velikost odpovídala rozměrům pokoje. Oblékl jsem se a šel se podívat ven.

„Pět navrch.“

„Končím.“

Vylezl jsem ze dveří a uviděl jsem podlouhlou chodbu jejíž strany lemovaly dveře. Napravo jsem zahlédl schody. Vydal jsem se tedy tím směrem. Zlezl jsem ze schodů a došel do poloprázdného hostince, jak tomu v tuto ranní dobu bývá.

„Dorovnávám a sto padesát navrch.“

„Pas.“

Posadil jsem se k baru a vyptával se hostinského co se včera stalo. Bohužel jsem zjistil, že jsem se včera pěkně ožral a měl problémy se vůbec dostat do pokoje. Pravděpodobně jsem zapíjel, že mě na prestižním turnaji vyhodili za podvádění. Posnídal jsem a zaplatil hostinskému skoro poslední peníze, co jsem měl. Při odchodu jsem se ještě zeptal, kde bych si mohl vydělat na jídlo.

„Pokud se vám nechce pracovat, tak můžete zkusit štěstí v kasinu.“

„Mockrát děkuji.“ Rozloučil jsem se a šel se podívat, jak tady hrají poker.

„Špatný karty, balím to.“

Vešel jsem do nepříliš velkého kasina. Byl jsem zvyklý na větší, ale tohle muselo stačit. Potřeboval jsem peníze. Přišel jsem za člověkem co se staral o ruletu.

„Chtěl bych si zahrát poker.“

„Ten je támhle.“

Poděkoval jsem mu a přešel k vedlejšímu stolu.

„Patnáct.“

„Dvacet navrch.“

„Dobře, co máš?“

„Dvě esa.“

„Sakra, zase jsem prohrál.“

Posadil jsem se na jedinou volnou židli a přidal se ke hře. Rozhodl jsem se, že radši nebudu podvádět. Pro jistotu. Tady tu partu venkovských buranů přece musím jednoduše obrat i bez toho. Jak jsem si myslel, tak se i stalo. Po několika hrách začali hráči pomalu ubývat. Když odešel i poslední, přistoupil ke mně elf s dlouhými blond vlasy a vyzval mě, abych ho následoval. Posbíral jsem své žetony a šel za ním.

„Fullhause!“

„Postupka, dostal jsem tě! Haha!“

Po cestě jsem kontroloval, jestli nejsou někde nějaký pasti, nebo stráže, kdybych potřeboval rychle utíkat. Zatím jsem nevěděl, co po mě vlastně chtějí. Naštěstí jsem nic podobného nezaznamenal. Otevřel mi dveře a pustil mě dovnitř. Vešel jsem a posadil se ke stolu.

„Dorovnávám. Tři sedmičky.“

„Jen dvě esa. Néééé.“

Naproti mně seděl poměrně malý elf. Co mu však chybělo ve výšce, to doháněl svou schopností hrát Poker. Nebo měl prostě jen štěstí. Nebo já smůlu?

„Dvě sedmičky a dva kluci.“

„Tři králové, vyhrál jsem.“

                Po několika hrách se poměr výher naštěstí vyrovnal.

                Pak jsem si toho všiml. Karta, kterou dostal elfí trpaslík od ještě menšího hobitka, se ve světle lucerny matně zaleskla a upoutala mou pozornost. Divné ale bylo, že ona karta byla vzata zespodu balíčku. Sprostě podváděli.

                To jsem ale blbec, co jsem si myslel? Co jsem od nich čekal? Vždyť bylo jasné, že nebudou hrát čestně. Dobrá, budu tedy hrát jejich hru. Pokračoval jsem a plánoval podvod večera. V nečisté hře jsem byl jednička.

                „Přihoď!“

                „Deset!“

                „Třicet pět nahoru.“

                „Dorovnávám. Fullhause!“

                „Sakra. Jen tři osmičky.“

                Ona poslední hra přišla až nečekaně brzy. Přichystali si ji oni. Z ruky se na mě smály čtyři devítky, když vtom elfák navrhl zahrát si o život, ať je hra trochu zajímavější. Nijak mě to nepřekvapilo. Poslední dobou se toto stalo velmi oblíbeným zpestřením hry. Pro někoho však byl onen večer osudný.

                Podíval jsem se znovu do karet a uviděl jsem ze svých devítek pouze tu pikovou. Ostatní karty byly jiné – desítka, kluk, dáma a král. Vše v pikách.

                Změřil jsem si svého protivníka, ale ten vypadal velmi sebejistě. Chvíli jsme si prohlíželi jeden druhého. Nakonec jsem jeho nabídku přijal.  

                Po chvilce napětí elfí muž se smíchem položil své karty na stůl. Čtyři dámy byly doplněné károvou sedmičkou. Při pohledu na mou „pátou“ dámu, jsem si kontroloval dýky, neboť bylo jasné, že bude horko.

                Položil jsem na stůl pikovou devítku a na chvíli pozdržel hru. Zatímco osoba na druhém konci stolu očekávala, že vytáhnu další tři, já jsem na stůl položil něco trochu jiného. Při pohledu na mé karty elfákovi zmrzl úsměv na rtech.

Začal mě obviňovat z podvádění, ale já se mu smál do očí. To jsem už v ruce držel jeden ze svých oblíbených kousků ocele. Ve chvíli, kdy elfí trpoš sahal pro svůj luk, jsem ho hodil. Jeho krátký záblesk šel jen stěží zpozorovat a s neuvěřitelnou přesností se zabodl do pravého spánku svého cíle. Rychle jsem se zvedl a v každé ruce držel další.

Hobitek stihl mezitím také zareagovat a byl na tom podobně jako já. Vrhl se na mne. Čepele se zaleskly, vyloudily své zvuky, když narazily na cizí zbraň a zase se oddálily.

Musel jsem uznat, že v boji je lepší než jsem původně předpokládal, ale se mnou se nemohl rovnat.

Naskočil jsem na něj, naznačil úder na hlavu a druhou dýku bodl do stehna. Zareagoval. Ale pozdě. Zbraň mu zajela do nohy, protočil jsem ji a vytáhl. Než se stačil vzpamatovat, skončil můj druhý miláček v jeho srdci.

Možná jsem ho před začátkem nepodcenil. Vypadalo to, že souboj bude zajímavější.

Posbíral jsem si své dýky, očistil je do mrtvých, schoval na původní místa a rychle zmizel, než si toho někdo všimne.

Hru se smrtí jsem tedy tentokrát vyhrál.