Změna k lepšímu

Seděl jsem tehdy ve své oblíbené hospodě U Zeleného draka. Byl jsem tam však pracovně. Sledoval jsem jednoho z nejlepších bardů v okolí. Pomyslel jsem si, že ho bude asi škoda, ale co bych neudělal za peníze? Za tolik peněz. Nabídli mi tři sta zlatých. Jen si to představte! Tři sta zlatých! To bych do konce života nemusel pracovat. Není divu, že jsem tu práci vzal. O podrobnosti jsem se nestaral, ale bylo mi jasné, že to asi nebude jednoduché.

            Bard, kterého jsem sledoval a jehož jméno jsem již zapomněl, zrovna zpíval jednu ze svých nejznámějších písní. Jeho písně se mi vždy líbily. Jediné co mi na nich nesedělo bylo to, že vždy končily dobře. Musel jsem si tedy konce jeho písní předělávat. Potom byly úplně perfektní. Škoda, že musí jít pod kytičky. Vlastně si za to může sám. Kdyby nebyl tak dobrý, nemusel by teď zemřít. Jeho problém.

            Poté co dozpíval, ho hosté začali nalévat všemožným pitím. Dnešní noc bude spát jako malé děcko. Jenom jsem čekal, až se odebere nahoru na pokoj, ale vzápětí se ukázalo, že si ještě počkám, protože na nátlak posluchačů začal zpívat další písničku. Vážně ho nebude škoda?

            Po několika dalších písních, samozřejmě s velkým úspěchem, se konečně vydal nahoru. Bylo vidět, že má opravdu dost, protože ho museli doprovázet dva muži. Počkal jsem ještě chvíli, objednal si další sklenici vína, hodil ji do sebe a chtěl si objednat pokoj. Hospodský mi oznámil, že jsou všechny plné. Smůla! Asi to budu muset vzít oknem. Několika nenápadnými otázkami jsem z hospodského dostal, kde spí moje oběť a odešel jsem z už skoro prázdného hostince. Dělal jsem, že odcházím od hostince pryč, kdyby mě náhodou sledovali, a pak se nenápadně vrátil zpět.

Podíval jsem se na okno a zjistil, že to nebude problém. Vylezl jsem po stromě, který se tyčil vysoko nad budovu hospody. Z jeho větve jsem skočil až na parapet. Při dopadu jsem se trochu zakymácel. Naštěstí jsem to ustál. Otevřel jsem si okno a vstoupil do nevelkého pokoje. Vyndal jsem dýku s vyrytým znakem, jenž patřil zdejšímu šlechtickému rodu. Jeho čepel se v měsíčním svitu matně zaleskla. Opatrně jsem přejel dýkou po jeho hrudi. Na její špičce se objevila kapka krve, což svědčilo o její ostrosti. Spící muž si toho nevšiml a spal dál. Ocel neslyšně projela vzduchem a zabodla se do básníkova srdce. Ten vydal velmi tichý výkřik, který by neprobudil ani spícího psa, ležícího na sousedním dvorku. Z bardových úst vytekla trocha krve, která se na zemi spojila s tou, která vytékala z jeho hrudi. Dýku jsem nechal ležet v jeho těle. Pomalu jsem se odplížil, zavřel za sebou okno a po stromě slezl na zem. Našel jsem si jinou hospodu a šel v klidu spát.

            Ráno jsem zjistil, že za vraždu toho barda byl odsouzen někdo jiný a už čekal ve vězení na rozsudek. Já jsem na něj samozřejmě nečekal, vyzvedl jsem si odměnu a vypadl jsem z města co nejdřív to šlo. Chtěl jsem být ještě před setměním v sousedním městě. Když jsem se blížil k lesu, zahlédl jsem u městských bran nějakou osobu. Dělala, že jede úplně jinam, ale mému zkušenému oku neuniklo, že mě sleduje. Jak mě jen mohli najít? Copak mě ještě stihli podrazit? Proč mi tedy platili odměnu? Měl jsem z toho v hlavě zmatek. Radši jsem přidal do kroku. Čekal mě dlouhý a náročný den.

            Během cesty jsem se ujišťoval, jestli mě ona osoba pořád sleduje. Nevěděl jsem, co je zač, ale bylo mi to jedno. Možná mi to nemělo být jedno. Nevím.

Každopádně se o nic nepokusila a už jsem byl blízko města. Když jsem procházel městskými branami, oddychl jsem si. Ve městě zmizím snáz než uprostřed lesa. Protože už byla tma, šel jsem najít nějakou hospodu.

Zabočil jsem do vedlejší uličky a zastavil se, neboť naproti mně stála postava. I přes tmu, která v tuto dobu panovala, jsem poznal osobu, která mě sledovala. Chtěl jsem se jí podívat do očí, ale nešlo to. Chtěl jsem utéct, ale taky to nešlo. Chtěl jsem křičet, nešlo to. Chtěl jsem… . Probral jsem se až když postava shodila plášť a tasila meč: „Tas a bojuj jako muž. Ne tak jako jsi zabil Kamila.“ Konečně jsem si vzpomněl jak se jmenovala moje poslední oběť. Postava, ve které jsem poznal ženu s dlouhými světlými vlasy, párkrát promáchla s takovým přehledem a elegancí, že mi bylo hned jasné, kdo z tohohle souboje vyjde živý a kdo ne. S mečem mi to nikdy moc nešlo, ale proti ní jsem neměl šanci. Musel jsem změnit taktiku.

Tasil jsem. Podíval jsem se na ni a hodil meč na zem.

„Nebudu s tebou bojovat.“

„Bojuj ty srabe. Bojuj jako muž.“

Pomalu jsem se otočil a odcházel pryč.

„Dobře. Nechceš zemřít mečem. Ať je tedy po tvém.“ Jen jsem slyšel napnutí tětivy. Zastavil jsem se. Zavřel oči. Neudělá to. Nemůže to udělat. Když se nic nedělo, otevřel jsem oči. Pořád stála za mnou. Držela luk a mířila na mě. Čekal jsem. Bylo mi jasné, že pokud to udělá, zasáhne mě. Pochybuji, že by byla tak špatný střelec. Zaslechl jsem zasvištění tětivy a šíp přistál těsně vedle mé nohy. Neudělala to. Díky bohu. Otočil jsem se, ale to už měla v tětivě další šíp a mířila na mě. Chvíli jsme se na sebe dívali a potom složila luk.

„Nedokážu zabít bezbranného. Vypadni než si to rozmyslím.“ Meč jsem nechal tam, kam jsem ho hodil a pomalu jsem odcházel. Doufal jsem, že si to nerozmyslí. Naštěstí si to nerozmyslela. Našel jsem si pěknou hospůdku. Najedl jsem se a šel se prospat.

Nemohl jsem usnout. Pořád jsem myslel na ni. Vzpomněl jsem si, že jsem ji viděl ve společnosti toho barda. Jejich vztah nebyl žádným tajemstvím. Ale nemohl jsem pochopit proč mě nezabila, když jsem zavraždil jejího miláčka a ona o tom evidentně věděla. Já na jejím místě bych neváhal. Proč to jen neudělala? Copak vážně nechtěla zabít bezbranného? V tom případě jsem to měl jednoduché. Usnul jsem až skoro k ránu a moc jsem se nevyspal.

Ráno jsem se šel projít po lese, abych zjistil, jestli mě pořád ještě sleduje. Ani jsem se nemusel obtěžovat, protože jsem ji zahlédl hned před hospodou. Ale když už jsem byl na cestě….  Samozřejmě šla celou dobu za mnou. Ani se nesnažila být nenápadná. Proč taky? Přestal jsem si jí všímat a věnoval se přírodě. Už od malička jsem se rád procházel po lese, poslouchal zpívající ptáčky a pozoroval laňky jak bezstarostně poskakují a jsou šťastné.

Na oběd jsem se vrátil do hospody.

Po jídle jsem se vydal hledat nějaký pěkný domeček, který bych si mohl koupit z peněz za toho barda. Našel jsem tři volné. Jeden byl moc velký a drahý. Druhý byl zase moc malý. Až do třetice všeho dobrého se mi povedlo najít ten pravý. Bývalý majitel vyinkasoval sto osmdesát zlatých a byli jsme oba spokojeni. Hned jsem se zabydlel a zamiloval si ten domek.

Večer jsem se zašel podívat do divadla. Můj pronásledovatel samozřejmě se mnou. Jak jinak. Už jsem si na její přítomnost začínal zvykat. Zdejší herci jsou fakt dobří. Velice se mi to líbilo. Na tehdejší dobu to bylo velmi dobré představení. Po skončení jsem se odebral domů. Jí jsem si už ani nevšímal, takže ani nevím co dělala.

Vypadalo to, že dnes v noci nebude moc hezky. Bylo zataženo a začalo trochu poprchávat. Když začalo opravdu pršet a blýskat se, někdo zaklepal na dveře. Kdo to může být? Asi někdo ze známých bývalého majitele. Teprve teď mi došlo, že jsem si ještě nenechal změnit cedulku na dveřích. Musím to hned ráno jít zařídit. Šel jsem otevřít a …

… za dveřmi stála ona. Byla skoro stejně vysoká jak já. Měla světlé dlouhé vlasy. Krásné modré oči a byla velice pohledná. Začal jsem mrtvému bardovi závidět. Dá se vůbec závidět něco mrtvole? Jestli ano, pak určitě ji. Co po mě chce? To už si to stihla rozmyslet a přišla mě zabít? Tak brzo jsem ji nečekal. Ale co, už je tady. Čekal jsem jestli něco řekne, ale nějak se do toho neměla a jen se na mě dívala. Z jejího pohledu se nedalo nic vyčíst. Konečně promluvila:

„Ahoj, můžu dál? Nemám kde spát, když je venku tak škaredě.“ Byl jsem tak překvapen jejím tónem, že jsem ji bez váhání pustil dovnitř. Byl jsem natolik zmatený, že jsem ani nedokázal promluvit. Posadila se na pohovku a já naproti ní. Dívali jsme se na sebe. Když konečně začala:

„Chtěla jsem se ti omluvit, že jsem tě podezřívala z vraždy Kamila. Bylo mi jasné, že to neudělal ten odsouzený šlechtic, ale zároveň jsem nutně potřebovala najít vraha. Řekla jsem si, že se vrah pokusí co nejdřív opustit město. Čekala jsem tedy na toho, kdo jako první odjede. Byl jsi to ty. Po dnešku ale vím, že člověk jako ty nemůže být vrahem.“ Chvíli jsme se na sebe jen tak dívali.

„Nemáš hlad?“ napadlo mě najednou a ani jsem nečekal na odpověď a šel něco nachystat. Byl jsem jí tak okouzlen, že jsem nebyl schopen rozumně jednat. Nevím co to se mnou udělala, ale asi jsem se do ní zamiloval. Jen doufám, že to není zástěrka a že mě teď nezabije ve spánku, tak jak jsem to udělal já Kamilovi, nebo jak se to jen jmenoval. Mezitím co ona jedla jsem si uvědomil, že je tu jen jedna postel. Když jsem jí řekl, že budu spát tady na slamníku, začala protestovat, že je to můj dům a ať si jdu na svou postel. Když jsem se ji snažil přesvědčit, oznámila mi, že se z toho slamníku nehne. Dobrá, když nechce, tak nechce. Protože jsem byl unavený, popřál jsem jí dobrou noc a šel jsem si nahoru lehnout.

Asi po hodině za mnou přišla ona. Říkala, že nemůže usnout a lehla si za mnou. Postel sice nebyla tak velká, ale dva se tam vešli.

Po nějaké době jsme se vzali a dnes máme dvě děti: sedmiletého Davida a tříletou Kamilku. A jsme moc šťastní. Ona se naštěstí nikdy nedozvěděla, co jsem udělal.