Ostrov zakletého prince, část 1.

To, že je spánek důležitý nemůže nikdo popřít. Přináší odpočinek, úlevu od všedních starostí a především sny. Kdyby nebylo snění, nebylo by ani fantazie. A bez fantazie zase člověk nemůže snít. Kdyby nemohla spát a mít své sny, neměla by nic.

Alespoň si to myslela.

Kdykoli Klára uléhala do postele, věděla, co ji čeká. Měla obrovskou představivost a dokázala snít a fantazírovat

i s otevřenýma očima.

Nejčastěji tento druh snění provozovala ve škole, při nadměrně dlouhém a nudném výkladu učiva a potom samozřejmě těsně před usnutím. Klářiny touhy neznala živá duše. Ani vlastní rodiče. A jak by také mohli, když byli tolik zaměstnaní. Kamarádkám se nesvěřovala. Žádné totiž neměla. A neměla ani přítele. Ani v nejmenším ji to ale nevadilo.

Kamarádku nahradil deníček soukromníček. V tom, jak by měl vypadat její chlapec neměla ještě zcela jasno, na rozdíl

od svých vrstevnic, které měly první lásky už dávno za sebou.

Ve skrytu duše Klára záviděla zamilovaným párkům, ale na její vkus postrádaly romantiku. Snad to bylo tím, že hoši okolo osmnácti jí připadali poněkud nevyzrálí. Nedokázala si představit, že by si s některým z nich porozuměla. Zpozorovala také, že školní párky spolu dlouho nevydrží a ona si přála, aby její první láska vydržela po celý život. Byla romantická až běda.

Knihovničku měla napěchovanou zamilovanými románky, div nepraskala ve švech, přesto si bolestně uvědomovala, že skutečný život je o něčem jiném. Nebyla středověkou kráskou, ani francouzskou šlechtičnou. Stateční muži nebojovali o její přízeň a lásku, ani ji nezachraňovali ze spárů zločinců.

Žila na samém konci dvacátého století a byla sedmnáctiletou středoškolačkou, dcerou nepřiliž majetných rodičů, žijících

v malém městě. Neměla hedvábné blond vlasy, ani divokou černou hřívu. Její oči nebyly modré, ani čokoládově hnědé. Nehonosila se postavou modelky a nemohla si dovolit skvělé oblečení. Co se mužů týče, nejevili o ni zájem ani v nejmenším, protože nebyla přitažlivá. Věděla to, ale nedokázala to změnit. Klára však snila o tom, že je někým jiným a že žije

na krásném, exotickém místě, kde také potká muže svých snů. Nevěděla jistě ve které zemi to bude, ale určitě u moře. Někde, kde je mírné podnebí, kouzelná krajina. Možná nějaký ostrov v Tichomoří, nebo Austrálie. V duchu vídala sama sebe, jak kráčí po pláži a pozoruje západ slunce. Vlny jí omývají nohy a příboj šumí. Celá se koupe v růžové záři.

A pak přichází on. Vynoří se za útesem a kráčí směrem k ní. Muž bez tváře. Má dobře stavěné tělo, je o hlavu vyšší

než ona, takže může spočinout v jeho náruči a hlavu si opřít o jeho hrudˇ. Voní vzduchem a mořem a má dlouhé, hnědé vlasy, které ji šimrají na obličeji. Nezná jeho jméno, ani tvář, ale cítí jeho lásku, kterou ona beze zbytku opětuje. Nemluví spolu. Nikdy nepromluvil jediné slovo. Neví, jakou řečí mluví. Hovoří spolu beze slov.

Klářiny sny byly jako vždy neurvale přerušeny, když zazvonil budík. Byl čas vstávat do školy, kde mohla pokračovat

ve snění. S vyjímkou hodiny angličtiny. Tam byla maximálně soustředěná. V ostatních předmětech měla známkový průměr mezi dvojkou a trojkou, ale v angličtině excelovala. Důvod byl prostý. Na zdejším gymnáziu se totiž každoročně konala soutěž o nejlepšího studenta angličtiny pro poslední ročníky. Vítěz letos získá měsíční pobyt na Havajských ostrovech. Místo, o kterém byla Klára přesvědčená, že je nejkrásnější na světě. Do soutěže se přihlásila mezi prvními, odhodlaná zvítězit v ní čestně za každou cenu. Nikdy ještě nebyla u moře. Nemohla si takovou cestu dovolit a tohle byla ideální příležitost. Škola sice hradila jen cestu tam i zpět, ale to Kláře nevadilo. Zjistila si vše, co potřebovala a teďˇ, necelé tři měsíce před zahájením soutěže už věděla, kdo bude jejím největším soupeřem. Jmenoval se Mirek Jánský. Klára ho viděla. Vysoký, blonďatý elegán s povýšeným chováním. Dal se slyšet, že v této škole nemá konkurenci a byl si na sto procent jistý.

Pak tu byla ještě Monika Vodičková, extravagantní černovláska, shodou okolností Mirkova přítelkyně

a také nejpopulárnější dívka školy. Dva vážní soupeři, kteří ani netuší, že existuje nějaká Klára Berková. Jen nějaké jméno na seznamu, se kterým si nemusí dělat starosti.

Klára se snažila nebýt nervózní a zatím se jí to dařilo. Věděla, že je v angličtině dobrá. Dokázala mluvit i překládat bez nejmenšího zaváhání.

Ucítila dloubnutí do žeber a trhla sebou.

"Ty ses vážně na tu šílenost přihlásila?" zajímala se její spolusedící Gábina.

"Jo," kývla.

"Páni," uchichtla se spolužačka, "to já se ani nedokážu anglicky zeptat kolik je hodin."

To byla pravda. Gabriela proplouvala angličtinou jen díky Klářině vydatné pomoci, ale jinak se o svou pomocnici nezajímala. Nepatřila totiž do její skupiny. Klára neměla styl a chovala se jako puťka. Navíc nebyla oblíbená ani hezká.

Ale čas od času ji potřebovala a dobračka Klára byla vždy ochotná komukoli pomoci. Podobně smýšlela i většina spolužáků.

Klára to věděla, ale mrzet ji to přestalo někdy ve druhém ročníku. Nezáleželo jí už na tom, že ji dívky považují za divnou

a chlapci zase za nepřitažlivou a nezajímavou. Žila si sama ve svém malém světě a nepotřebovala nikoho.

Hodina angličtiny končila. Byl čas na oběd. Kláře ve školním stravovacím zařízení nechutnalo. Jídlo i tak považovala za podřadnou věc. Odbývala se pizzami, hamburgery a hranolkami, sem tam jogurtem nebo salátem. Vařit téměř neuměla

a doma nebyl nikdo, kdo by ji to naučil. Rodiče byli v práci od rána do pozdního večera. Klára si někdy připadala jako sirotek, tak málo se s nimi vídala. Ale bylo to nutné, pokud chtěla studovat. Sama chodila na spoustu brigád a šetřila každou korunu, aby si mohla dovolit studovat na vysoké. Tedˇovšem šetřila ještě více, aby si mohla koupit pár potřebných věcí na případný exotický výlet a aby jí peníze stačili i na pobyt tam.

Ale co když v soutěži neuspěje? Pak by všechno bylo k ničemu.

V takových chvílích, kdy o sobě pochybovala, sahala znovu a znovu po učebnici a slovníku, případně po nějaké příručce, aby si vše zopakovala. Pak teprve mohla klidně spát.

_

Dvanáct poměrně neklidných studentů se shromáždilo v učebně fyziky s větší, či menší trémou. Pět chlapců a sedm děvčat. Všechny až na jednu stály ve skupince a vzájemně se přesvědčovaly o tom, že vůbec nemají strach. Klára necítila potřebu

se ke skupině připojit. Však ji také nikdo nezval. Spolužáci nervózně podupávali, ale ona byla klidná a odpočatá.

Celý včerejšek se na učebnice ani nepodívala. Místo toho si udělala výlet k rybníku, aby se opálila a vyzkoušela nové plavky. Byly tyrkysově modré a hříšně drahé.

Tedˇse ale musela soustředit. Do třídy vešli tři profesoři a lektor, pocházející přímo z Londýna. Usadili se za katedru. Zkouška byla jak písemná, tak ústní a nejhorší na tom bylo, že výsledky měly být známy až druhý den.

"Zmákla jsem to v pohodě," uslyšela Klára Moničin suverénní hlas. Také ostatní si byli dost jistí, podle toho co zaslechla. Kláru naopak přepadly pochybnosti. Všichni jí při ústní zkoušce připadali skvělí, takže vlastní výkon nedokázala posoudit. Byla horší, nebo lepší? Ze samé nejistoty ji rozbolel žaludek a vyschlo v ústech. Uvědomila si, že od rána nejedla

a vytáhla si z automatu čokoládovou tyčinku. Její oblíbenou neměli, ale snědla ji a znechuceně zapila kofolou.

Nálada se jí nespravila ani po té, co opustila školní budovu. Spíš naopak. A to ještě netušila, že ji doma čeká překvapení

v podobě matky. To že byla odpoledne doma, byl jev tak nezvyklý, že se Klára notně podivila:

"Ty už jsi doma?"

"To koukáš, vidˇ? Vzala jsem si dva týdny dovolené," oznámila dceři radostně.

Klára se divila dál, pro změnu tomu, že její máma je pořád tak hezká a svěží, jakoby celé dny ani nepracovala. Ona neměla ani polovinu toho elánu.

"A proč?"

"Za tři dny ti začínají prázdniny a když nemáš brigádu, odjedem na chatu k tetě Haně. Víš přece, že nás zvala už vloni. Můžeš tam klidně strávit celé dva měsíce."

"Ale........"

"Je tam krásně. Jezero, hory, čerstvý vzduch. Co si víc přát. Už se nemůžu dočkat, až si tam trochu oddechnu."

"Ale mami, já........"

"Bude tam i Zuzka s Petrou, rozhodně se nebudeš nudit."

Matka byla k nezastavení a Klára si vyčítala, že jí nesvěřila své plány. I kdyby tu soutěž nevyhrála, naprosto se jí nechtělo zahrabat se na celé prázdniny do Krkonoš a ještě být někomu vděčná za to, že tam smí být. Dopadlo by to přesně tak jako předloni. Ona by dělala chůvu, mamka lítala kolem plotny a jediný kdo by si užíval dovolenou, by byla teta se strejdou.

".........můžeme jet hned v pátek odpoledne. Do večera jsme tam, tak si zbal všechno, co potřebuješ....."

"Mami," zavolala Klára důrazně.

"Ano?" otočila se na ni matka s otazníkem v očích a přestala rovnat papíry na stole.

Klára se nadechla a ve stručnosti ji spravila o svých úmyslech.

Matce se ve tváři objevil děs.

"Ale Klári, to přece nemyslíš vážně. Snad nedoufáš, že tě pustíme samotnou tak daleko?"

"Nepojedu sama, ale ještě s dalšíma čtyřma lidma z jiných škol, mami. Jsem už plnoletá, vzpomínáš? Po prázdninách jdu

na vysokou."

"Jak bys mohla v té soutěži uspět, jistě se do ní přihlásili jen ti nejlepší studenti a ty přece......"

Klára nečekala, až matka dopoví a odešla. Bolestně se jí dotklo, že ji vlastní rodiče tak podceňují. Jakoby nestačilo,

že to dělají ostatní. Na druhou stranu se nedivila. Máma se o její školní výsledky zajímá jen zběžně, táta vůbec, jak by tedy mohli vědět, že je v angličtině nejlepší ze třídy.

Sourozence který by ji podpořil neměla, ale na druhou stranu nemusí žádat o dovolení. Málokdy se rodičům vzepřela,

ale tedˇbyla odhodlaná to udělat. V sázce jsou její sny.

"Víš přece, že ti učení nikdy moc nešlo," dolehl k ní matčin hlas.

Vrátila se do pokoje.

"Tohle je něco jiného. Tvrdě jsem dřela, abych tu soutěž vyhrála," odpověděla a vychrlila na matku několik anglických vět.

"No jak chceš, ale opravdu nevím, co tě k tomu moři tak táhne. Já osobně miluju hory."

"Hm, nenávidím hory, pokud to nejsou útesy, které omývá moře," broukala si Klára polohlasně, když matka trochu uraženě opustila její pokoj.

V noci ji trápily zlé sny. Nejdříve se ocitla ve třídě plné smějících se studentů úplně nahá a pak jí sám ředitel oznámil, že sice v soutěži získala nejvíce bodů, ale vzhledem k naprosté neoblíbenosti u spolužáků i profesorů, nemůže získat první cenu.

Probudila se zpocená hrůzou hodinu předtím, než byl čas vstávat. Do školy se plížila jako spráskaný pes. Už z dálky viděla plakát oznamující výsledky soutěže na vývěsce. Byl obklopen hroznem studentů. Trpělivě čekala, až bude u vývěsky volno

a pak rychle našla svoje jméno. Málem omdlela když zjistila, že není první, ale až druhá na seznamu.

"No, snažila ses."

Otočila se. Za ní stála Monika s triumfálním úsměvem. Měla pro něj důvod, protože to ona vyhrála. Ona pojede na Havaj,

i když byla u moře už několikrát. Tahle sebevědomá holka jí vzala její sny. A ten sen z dnešní noci se až na malé detaily dokonale vyplnil. Máma bude mít radost, že měla zase jednou pravdu. Ale než aby s ní Klára odjela do Krkonoš, raději zůstane ve městě.

Bože, atˇse něco stane. Cokoli. Kdyby Monika z nějakého důvodu nemohla jet, měla by cestu volnou. Klára nikomu nikdy nepřála nic zlého. Snad by stačilo, kdyby Monika dostala chřipku, nebo si třeba vymkla kotník. Ochechule jedna. Koketuje

s každým na potkání a tedˇprávě oslňuje holky ve třídě novými plavkami se zavinovací sukní. Ach, kdyby Monika tušila,

že ona má plavky mnohem hezčí. Jenže bohužel úplně k ničemu. Tolik šetřila, aby si je mohla dovolit. A vůbec celý ten výlet. A všechno bylo na nic.

Klára odmaturovala a chystala se na vysokou. Také si chtěla udělat státnici s angličtiny. Bude muset šetřit ještě jednou tolik.

Pak si nejspíš najde nějakou časově náročnou práci, aby mohla slušně žít. Že by se vdala, na to ani nepomyslela.

Když je holka v osmnácti ještě panna, protože ji nikdo nechce, nemůže čekat, že se v nejbližších deseti letech provdá. Zůstane doma, rodičům na krku. A k moři se nikdy nedostane. Neuvidí nádherné pláže, ani západy slunce.

Nikdo si nevšiml, že se vytratila ze třídy a zmizela na toaletě. Nemohla už zadržet slzy a nechtěla, aby byl někdo svědkem jejího ponížení a zklamání. Všichni byli rozjaření z nadcházejících prázdnin, vzrušení z budoucích zážitků, ale Klára měla pocit, že ji čeká jen nuda a prázdnota. Žádné slunce, ale tma.

V umývárně si ochladila obličej a začala zkoumat sama sebe v zrcadle. Dlouhé, neupravené vlasy nazrzlé barvy, bledý obličej, nepříliž vyvinuté poprsí a letní šaty pět let staré. Nemá šanci. Nikdy a nikde. Ne s takovou vizáží. Jenže krása stojí peníze. Moc peněz. A ty ona nemá. Nezbylo jí vůbec nic. Ačkoli....tedˇ, když z výletu sešlo, všechny peníze, které měla připraveny na cestu může dát za kadeřníka, šminky a nové oblečení. Otázkou je, zda ji to uspokojí. Bude štastná, když bude o něco lépe vypadat? Určitě ne. Nemělo by to smysl. Vždytˇpřece touží po něčem jiném. Za ty peníze může přece jet jinam. Do Itálie, nebo do Řecka. Ano, to by mohla.

Rozhodnuta zamířila hned po škole do cestovní kanceláře. Ale než vešla dovnitř, přepadl ji podivný pocit, že by to neměla dělat.

Ještě počkám, řekla si a uložila peníze zpět do obálky.

Nebyla doma dlouho, když zazvonil telefon. Vzala ho matka, které Klára ještě ani pro jistotu neoznámila svůj propadák.

"To je pro tebe," zavolala na dceru a podala jí sluchátko.

"Halo?"

Ze sluchátka se ozval povědomý dívčí hlas.

"Ahoj. Tady Monika."