Otázka mentality aneb příběh ze školy

Od svých přibližně osmi let jsem se hodně zajímal o fyziku - asi tak, jako teď o počítače. Atomy, molekuly, elektřina, vesmír... to všechno jsem hltal z populárně-naučných knížek. Proto když jsme v šesté třídě začali fyziku brát, zpestřoval jsem učitelčin výklad svými poznámkami, otázkami a postřehy.

Jednou fyzikářka onemocněla a na supl jsme dostali učitelku, která fyzice vůbec nerozuměla. Protože se všeobecně vědělo, že se o fyziku zajímám, požádala mě, abych látku místo ní přednesl a vysvětlil. O čem látka pojednávala si pamatuju dodnes - šlo o přeměnu pohybové energie na teplo.

Nejprve jsem se odkázal na učebnici a pak jsem začal vysvětlovat. Pokoušel jsem se vysvětlovat co nejlépe umím, ale některé otázky spolužáků mě tuto jistotu nalomily. Proto jsem se zeptal, jestli je to lépe vysvětleno v té učebnici, nebo jestli to lépe vysvětluji já. Všichni řekli že v té učebnici, takže jsem se smuten posadil.

O přestávce za mnou přišel jeden -celkem férový- kluk a řekl něco jako: "Poslouchej, tys nám to vysvětlil líp než to bylo v té učebnici, ale my jsme všichni řekli 'v učebnici', protože ta otázka nebyla na místě"

Otázka nebyla na místě? Já se pracně pachtím s výkladem a oni to ani neocení? Nejhorší je, když si sám sebe představím na místě žáka v lavici a na místě vysvětlujícího žáka někoho jiného, kdo se ptá tuto "ne na místě" otázku, odpověděl bych "Ty. Tys nám to vysvětlil lépe." - za prvé protože by to byla pravda a za druhé abych ho podpořil.

Jenže otázka nebyla "na místě" - zkrátka tu fungují nějaká podivná společenská pravidla která nechápu - asi jsem opravdu inkarnovanej mimozemšťan a tenhle svět není můj domov.