Poenari

Věnováno drakům, kteří přežili… Nebo jejich památce…

P od těžkou oblohou

O rlí hnízdo ční,

E xpresionistův sen

N ad všechny vysněný.

A nad ním

R udý prapor vlá -

I kona draka, sic vybledlá.

 

Ztěžka kráčela po skalním úbočí. Byla zcela znavena, její tvář byla mrtvolně bledá, ale ona stoupala vzhůru se stejnou neúprosností jako slunce ke své polední pouti. A netrvalo dlouho a stanula na nádvoří kdysi tak vznešeného knížecího sídla. Ve stínu noci se proplížila ke schodišti vedoucímu do podzemí a dál pokračovala tajnou chodbou až do nitra hory, kde byla jeskyně. Pravděpodobně o ní nevěděl nikdo kromě ní a její matky, ale ta byla teď vážně nemocná, takže si mohla být jista, že v jeskyni nikdo nebude.

Nikdo kromě draka.

Ležel vprostřed jeskyně na podlaze a tvrdě spal. Již po staletí. To on byl důvodem její návštěvy, stejně tak jako všech těch předchozích.

Poklekla k němu a něžně ho pohladila po nozdrách. Dračí šupiny byly tvrdé a ostré – kdyby neměla na rukou obvazy, sedřela by si kůži do krve.

Chvíli jej strnule pozorovala – jeho pomalý, pravidelný dech, téměř nezřetelný tep. Viděla ho již tolikrát, ale nikdy ji nepřestal fascinovat. Černé, perleťově lesklé šupiny, velké jako čtvrt dlaně, temně rudé rohy, a jasně žluté oči. Nikdy je neviděla, ale byla si jejich barvou jistá.

Vytáhla z koženého pouzdra, které nosila v botě, dlouhý nůž s uzounkou čepelí, pak si z levé ruky odmotala obvaz a přeleštila s ním čepel. Ruka se jí při tom neovladatelně třásla. Neměla ráda násilí, neměla ráda bolest; nesnášela pohled na krev.

„Musím to udělat, musím to udělat,“ opakovala si tichounce. „Nesmím zklamat matku, babičku, prababičku a ty všechny před ní. Nesmím je zklamat; musím to udělat, musím…“

Zavřela oči, v roztřesených prstech pevněji sevřela dýku. Zatnula zuby a pak si tenkou čepelí přejela po několik dní starém strupu na zápěstí, čímž ho rozřízla.

Krev, hustá, čerstvá a neobvykle červená, se začala řinout proudem. S mírným násilím otevřela drakovi tlamu a nechala svou krev kanout na jeho jazyk. Lačně polykal a ona se i přes pronikavou bolest, kterou cítila, usmála.

V duchu přemítala, kolikrát mu už takhle ženy z jejího rodu dodávaly sílu. Babička jí kdysi vyprávěla legendu o tom, jak Janijka, pramáti jejich rodu, o něj pečovala od roku 1476, kdy se tady prý usadil. Že prý ho milovala už v dobách, kdy byl ještě člověkem, proto se ho rozhodla opatrovat.

1476… to je víc jak… Proboha!

Zaplašila raději myšlenky na podobné věci a fascinovaně sledovala, jak s každou další kapkou její krve, jakoby drak ožíval. Napadlo ji, jak krásné by bylo, kdyby se probudil.

Snad jako by ji očaroval. A možná že také ano. Vždyť odjakživa se mluví o tom, že všichni draci, bez výjimky, mají čarovnou moc. A o tomhle jí to babička tvrdila obzvlášť. Prý jeho je všechna síla odedávna ukrytá v této zemi – ne nadarmo byl jeho symbol v jejím znaku.

Prý býval kdysi člověkem, přemítala. Jak asi vypadal? Jestli byl jen z poloviny tak krásný jako ve své dračí podobě, musel být ve své době – a nejen tehdy – naprosto úžasný.

Myšlenky na draka v její mysli pomalu, ale jistě nahrazovaly myšlenky na to, že se cítí stále více slabá. Zvedal se jí žaludek, cítila, že asi omdlí. Točila se jí hlava. Nůž jí vypadl z roztřesených prstů.

Téměř poslepu nahmatala obrazy a obmotala si je kolem zápěstí. Utáhla je, jak nejvíc mohla a pak se sesunula k zemi, hlavou se opírajíc o drakovo tělo. Došla k závěru, že drak nebude proti, když si tu s ním na chvíli odpočine.

Usnula.

Probudila se až druhého dne a byla by spala i déle, kdyby neucítila jemné chvění, které probíhalo drakovým tělem.

Uslyšela šramot. Leknutím téměř vyskočila. Polekaně se rozhlédla kolem, ale nikdo v jeskyni nebyl. Oddechla si.

Její myšlenky se vrátily k tomu, co se dělo s drakem. Kdesi v hloubi duše o něj dostala strach.

„Co je s tebou, maličký?“ sklonila se k němu a prsty mu lehce přejela tam, kde by člověk měl obočí. Na prstech ucítila krev. „Jsi v pořádku?“

„Ano – a víc než kdy předtím. Díky tobě…“ Ten hlas byl tak prastarý, tak příjemný a skrývala se v něm taková moudrost, že nemohlo být pochyb, komu patří. Přesto tomu nemohla uvěřit.

„Ty…“ nevěděla co říct. „Ty jsi vzhůru?“ vykoktala po chvíli.

„Ano,“ zvedl drak hlavu a jeho oči žlutě zableskly. Když mluvil, nehýbal rty, ale vypadalo to, jako by se usmíval.

Neudržela se a vrhla se mu kolem dlouhého šupinatého krku. Na několika místech si při tom rozedřela kůži do krve, ale nijak jí to nevadilo – na to byla příliš šťastná.

„Děkuji ti za vše, co jste pro mne, ty i tvá rodina, udělali. Jsem vaším obrovským dlužníkem,“ položil jí, jak jen nejjemněji dokázal, svou přední tlapu na rameno. „Děkuji ti za to, že ses kvůli mně obětovala.“

„Obětovala?“ nechápala a kousek se od něj odtáhla.

„Ano, obětovala,“ přikývl drak s úsměvem a o okamžik později se její bezhlavé tělo svezlo k zemi.

---