Ostrov zakletého prince, část 10.

V květnu roku 1987 bylo obzvláště teplo a turistická sezona v plném proudu. V přístavu to hučelo, jako v úle. Davy lidí

se procházely po tržišti. Sešla se tu pestrá paleta různých národností i barev. Turisté nakupovali a zdejší obchodníci nabízeli své zboží jako diví. Bylo tu k dostání téměř vše a velmi levně. Chodil sem rád, vždy po práci. Ale ne nakupovat,

ale obdivovat lodě. Miloval je nade vše. Toužil být námořníkem už jako chlapec, ale jediným plavidlem, které kdy vlastnil byl nafukovací člun. Dostal jej od rodičů k desátým narozeninám. Už dávno ho rozhlodal zub času a na opravdickou loď zatím neušetřil dost peněz, i když měl slušnou práci. Rodiče už zemřeli a zanechali mu jen domek na pláži a padesát dolarů

co si mladý muž může přát. Černé vlasy, dlouhé. Tak jak to bylo módní, hezkou postavu a mužné rysy. Však také nikdy neměl o děvčata nouzi. Dával si vždy dobrý pozor na to, aby se s žádnou vážně nezapletl. Hrál si s nimi a jejich pozornost mu lichotila. Zvláště teď, v tomto ročním období, kdy je tady ve městě všude tolik děvčat z různých koutů světa.

Stačilo zajít do místních klubů a vybrat si tam. Včera poznal hezkou Švédku. Jak se jen jmenovala. Anna? Nejspíš.

Ale co na tom záleží.

Dnes se přišel podívat na své oblíbené lodě. Byla tu jedna nová jachta. Musela připlout nedávno. Byla nádherná.

Velká a hlavně luxusní. Měl rád luxus. Zalíbila se mu na první pohled. Nemusel ani vidět loď zevnitř aby poznal, že má všechno co má mít. Ricardo se v lodích vyznal. Tahle se jmenovala Šťastná hvězda. Ihned zatoužil se na ní projet. Vyzkoušet ji. Chtěl poznat majitele a požádat ho, zda by ho nevzal na projížďku. I kdyby tu na něj měl čekat celý den.

Ale tak dlouho to nebylo třeba. Ještě svou úvahu ani nedomyslel do konce, když se někdo objevil na palubě. Pak zjistil,

že to není jen tak někdo. Byla to žena, či spíš mladá dívka. A velmi, velmi hezká, to Ricardo viděl na první pohled.

Podal jí ruku.

"Madam, dovolte, abych se představil. Jmenuji se Ricardo Valdez a jsem unešen krásou vaší, i téhle krásné lodě," pravil velmi zdvořile.

Děvče si ho přeměřilo mandlovýma očima.

"Jste snad sběratel pokladů?"

Její pleť byla dokonalá. Vlastně celá byla dokonalá. Měla středně vysokou postavu a nádherné oči, zdobené dlouhými řasami. Plné rty přímo sváděly k polibku.

"Nikoliv, " odpověděl jí. "Jsem jen velký milovník lodí a žen."

"A jejich bankovních kont také?" nedala se.

Požádal dívku, zda by ho někdy, samozřejmě za přítomnosti otce nebo manžela, nevzala na malou projížďku.

Byla překvapená. Prohlédla si mladíka ještě jednou. Dělá si z ní legraci, nebo ho Šťastná hvězda opravdu tolik zaujala?

Rozhodla se mu vyhovět.

"Jsem Maria Alejandra Cervantes a ta loď patří mně. Chcete-li se projet, budu tu zítra ve stejnou dobu, jako dnes. Zatím sbohem."

Tehdy ještě nevěděl, že na celý život. Ale už o šest měsíců později požádal Mariu Alejandru o ruku. Byla jedinečná a milovala ho. Od té doby co ji poznal, se na jinou ani nepodíval. Našel ve své ženě vše, co kdy hledal, dokonce ještě víc.

Naučila ho spoustu věcí a on jí byl naprosto oddán. Jejich manželství byl sen, ze kterého se nechtěl probudit.

A pak mu Maria prozradila, že čeká dítě.

Ať to bylo jakkoli, Ricardo Valdez se nemohl smířit s myšlenkou, že jeho láska už nežije.

na jednu otázku.

"A co dítě? Byla přece těhotná."

"To nevím, seňore. Musíte se zeptat v nemocnici. Jestli chcete, odvezu vás tam."

"Díky."

Do nemocnice dorazili za deset minut a policista se odporoučel.

"Vaše dítě, pane ještě žije," řekla mu sestra, drobná modrooká blondýnka, když vyšel z márnice.

"Jak to, ještě. Je v pořádku?"

"Ne tak docela. Přišlo na svět o víc než dva měsíce dříve, a i když je v inkubátoru a má tu nejlepší péči, nemá moc šancí

na přežití," vysvětlovala dívka a vedla ho na novorozenecké oddělení.

Zde dostal plášť a roušku a pak mohl vstoupit do místnosti plné malinkých stvořeníček, zavřených ve skleněných nádobách. Bylo jich celkem šest. Jeho syn, ano syn ležel v prvním inkubátoru hned za dveřmi. Sotva ho uviděl,

jeho bolest se ještě prohloubila. Poznal, že ten maličký tvoreček je odsouzen k smrti. Tak křehká a maličká bytost prostě nemohla přežít. Věděl to a věděla to i doktorka, která se ho ujala.

"Seňor Ricardo Valdez?" oslovila ho.

"Ano," kývl a na lékařčinu výzvu opustil místnost.

"Je mi to moc líto, s vaší ženou," řekla a jistě to myslela dobře.

Nevěřil však, že by mohla mít tušení, jak se on právě cítí. Jak často a kolika lidem už tuto větu musela říct? O žádný soucit nestál. Chtěl svého syna. Vzít ho domů a vychovat z něj řádného člověka, ale to nebylo možné. Mohl tu jen stát a sledovat, jak bezmocné děťátko bojuje o život.

"Brzy zemře, viďte?" zeptal se doktorky, která na něho s útrpností hleděla.

"Bohužel ano. Obávám se, že nedožije dalšího dne," přiznala bez obalu a nezapomněla podotknout, jak je jí to líto.

Ricardo Valdez několikrát prudce pokýval hlavou.

"V tom případě bych si přál, aby byl můj syn pokřtěn a dostal jméno."

"Zajisté. Všechno zařídím. Počkejte zde, prosím."

Ricardo osaměl. Najednou ho ovládl pocit, že se na něj zřítí stěny i strop. Mimoděk ho napadlo, jak asi vypadá, jak se tváří. Jestlipak je na jeho obličeji vidět všechno to utrpení, které prožívá? Neměl čas o tom přemýšlet. Dveře se opět otevřely

a vešla doktorka s hubeným mužem v černém.

"Tohle je náš duchovní. Pokřtí vašeho syna," řekla.

Všichni se odebrali do vedlejší místnosti k inkubátoru číslo jedna.

Kněz ihned započal s obřadem.

"Jaké jméno jste vybral, pane?" otázal se nakonec.

"Manuel," řekl. "Manuel Ricardo Valdez."

Nemusel o jménu uvažovat. Měli ho s Mariou dávno vybrané. Stejně jako věci a nábytek do dětského pokoje v domě

na pláži.

Nechtěl se tam vracet, nemohl. Usedl v chodbě na lavici a čekal. O tři hodiny později jeho syn Manuel Ricardo zemřel.

_

Slané slzy padaly do žhavého popela, který vždy výhružně zasyčel. Klára plakala a nemohla přestat. Ricardo však přesto pokračoval ve vyprávění.

Strávil jsem na moři dlouhou dobu, plavil se bezcílně sem a tam, až se mi zalíbilo tady. Tyhle ostrovy mi připadaly dostatečně vzdálené a izolované od Santa Rosalie na to, abych necítil takovou bolest. Ale později, když už jsem měl postavený dům a pokoj od úřadů, zjistil jsem, že je to pořád stejné. Ten smutek, stesk a pocit prázdnoty se nezmenšil,

Tys mě takového poznala, ale nenechala ses zastrašit. To je dobře. Jsem teď moc rád a budu ještě radši, když přestaneš plakat. Já plakal poprvé v životě na Mariině pohřbu, ale také naposled. Nač bědovat nad něčím, co už stejně nelze změnit?"

Klára si poslušně utřela oči a popotáhla. Oheň už pomalu dohasínal, ale nebyla jí zima. Teď plně chápala Rickovo chování,

i postoj k životu. Ona sama by jistě zešílela, kdyby přišla o milovaaného muže a dítě. A zabila by se také. Byly to zbabělé úvahy, jak se tak snažila vžít do Rickovy situace. Měl pravdu v tom, že si to nikdo nedokáže dost dobře představit,

dokud to sám neprožije.

"Je mi teď mnohem líp," usmál se na ni.

"To jsem ráda. Ale teď, kdyby ti to nevadilo, šla bych už spát. Vlastně zkusím to. Ještě jsem v houpací síti nespala."

_

Napsala mu, protože to slíbila. Vylíčila mu nádhernou pláž, zdejší obyvatele, nové kamarádky i přírodní krásy.

Bylo toho na dvě stránky, ale pak nastal problém. Andrea všechny své dopisy a vzkazy Petrovi končila větou "Miluji tě." Okolnosti se ale poněkud změnily. Zkrátka cítila, že ty dvě slova už nemůže použít, protože nejsou pravdivá.

Jenže když je nenapíše, Petr pochopí, že se něco děje dřív, než by bylo zdrávo.

Andrea zoufale okusovala propisku. Jak to zaonačit, aby Petr předčasně nezneklidněl? Co zkusit větu "Mám tě ráda."?

To je koneckonců pravda, ale je to něco jiného, než by chtěl Petr slyšet, nebo číst.

Nervózně odložila papír a tužku, odhodlaná zabývat se prozatím něčím jiným. Později jistě na něco přijde.

Další starostí v pořadí byla Klára. Večer se nevrátila do tábora a Andrea o ni měla strach, i když věřila, že s Rickem je

v dobrých rukou. Ale taky by se z něj mohl vyklubat zločinec nejhoršího kalibru, který vraždí nevinné dívky.

Vyhlížela jachtu od samého rána a to byl také důvod, proč dopis pro Petra smolila při břehu. Něco jí vadilo. Rozhlížela se kolem dokola a pak na to přišla. Je to tu pořád stejné. Nic se zde neděje. Tvrdne už skoro týden na stejném místě.

na výlet, zatímco Lucku odmítl dosti nevybíravým způsobem. Nechápala, co se se všemi stalo. Byli přece tak dobrá parta.

A teď si div nejdou po krku.

Líbá tě a zdraví Andrea, napsala nakonec. Lhát a předstírat něco, co není se jí příčilo. Raději riskovala že Petr nabude dojmu, že všechno není tak úplně v pořádku. Ale ať. Však mu to doma vysvětlí. Zalepila obálku a zakřičela směrem ke stanu:

"Jede se mnou někdo do města?"

Jak očekávala, připojil se k ní pouze Patrik a ujal se také řízení člunu.

"Začínám mít ponorkovou nemoc," svěřil se jí.

"Ty taky?" žasla.

"Jasně. Pořád jenom hnijeme na jednom místě. Otravuje mě to."

"Tak to jsme dva. Navrhuju změnu."

"Jsem pro a mám nápad. Vidíš tamhle ty skály, lásko?"

"Jistě, ale nechceš na ně lézt, že ne?" lekla se Andrea.

"A jakou?"

"Ty totiž polezeš se mnou."

_

"Měly bychom už konečně něco vymyslet."

"Co chceš vymejšlet. Jsme tu prostě navíc," prohodila ležérně Lucie, zatímco si do lýtek vtírala krém na opalování.

"Všichni se skvěle baví a my tu sedíme jak kachny na pekáči. Mám toho dost."

"A máš pravdu. Nehodlám tu dál dřepět. Jistě je na tomhle ostrově dost chlapů, kteří stojí za ulovení. Stačí jen jít na večeři do hotelové restaurace."

"Ale já miluju Patrika a nikoho jinýho nechci," trvala Jana na svém.

"Čteš moc zamilovaných románů. Tam jsou vždycky ty šťastný konce o tom, že spolu žili spokojeně až do smrti. Jenže realita je úplně jiná, holka. Ve svým věku už bys to mohla vědět," filozofovala Lucie.

"To jsem neřekla, ale není přece jedinej chlap na světě. Vždycky je lepší mít někoho v záloze, když něco nevyjde," vysvětlovala o hlavu větší dívce.

Obě už byly slunění syté a běžely se ochladit do moře.

"Fakt je, že bychom mohly někam vyrazit," připustila Jana nakonec, "ale ani mě nenapadne, abych šla do města pěšky."

Lucie byla stejného názoru. Slunce nemilosrdně připalovalo a ve stanu bylo nepříjemné dusno. Na pláži zas vedro k padnutí

a do lesa se děvčata sama neodvážila.

Naštěstí se Patrik s Andreou brzy vrátili.

"Sláva," zajásala Lucie. "Sbal si šminky, šaty a mizíme, než je zase napadne někam si vyjet."

"Kam vyrážíte?" zeptala se se zájmem Andrea.

"Za zábavou, brouku, za zábavou. Je zde nuda."

"Jsem zničen," úpěl.

"Co se tak šklebíš?" zeptal se Jany, když zjistil, že ho pozoruje.

"Ale," mávla rukou. "Jen mě tak napadlo, jestli už ti nemám začít hloubit jámu. Vypadáš že jsi v posledním tažení."

Patrik se zamračil a hrabal se na nohy. Jeho zpocené tělo bylo olepeno jemným pískem.

"Hlavně na sebe dávejte pozor, ať nepadnete do rukou nějakým zločincům."

"Neboj, to nemáme v plánu," ujistila ho Jana a nastoupila do člunu.

Pohodlně se usadila a trpělivě čekala na Lucii, až si vytřepe písek z lodiček.

"Tak se tu mějte," nastartovala motor.

"Sbohem nudo, vítej zábavo a vítejte všichni džentlmeni tohoto ostrova. Jsme tu a jedeme k vám."

_