Ty, má cesta

Bílý závoj potřísněný slzami

jež jsem prolil za Tvé hříchy

obtáčím si stále pevněji

kolem křídel na kterých se již stěží vznesu

čím méně bílý je

a čím více se z Tvé duše myšlenka na mne vytrácí

tím pevněji se stáčí a krade z mých úst dech

a s ním slova modliteb

za Tebe

Rád vzpomínám na dny

kdy závoj byl jak padlý sníh

kdy prostota dětských her

snášela se jako

kvítí z pole bez stínů

a jako rolničky

mne Tvůj smích ve vlasech výskával

V ten čas jsem radostně za Naším Otcem

se zprávami chodil

to ještě vysoko nad poslední sférou hvězd

jsem lehce proplouval 

Byť beze změny světa není

ani nebylo by Tebe

jen snad jsem doufal

že přátelství jež mezi námi

po čas Tvé neviny spočívalo

se tak záhy nevytratí

Že nebudeš mne čím to častěji

z úradků svých a ze svědomí smývat

abych jednoho dne či noci

zmizel očím Tvým docela

Jsem ale stále tu

stále s Tebou

jen křídla mne již nechtějí nést.

Nemohou!

Toliko těžký úděl na svém

již tak zřídkavě bílém závoji neseš!

Jen málo za Tebe teď mohu

Pánu z nohou svými slzami

křivdy Tvé smývat.

Pláču pro Tebe

milovanou bytostí jsi mi byl učiněn

v okamžik Tvé nejskorejší myšlenky

jež zasvěcena Lásce

buď již i Tvá poslední!

Pak spatří mne Tvá duše

budu stát s ní

na okraji světa propasti

a nezáleží

zda Tvé zraky vzhůru 

či do hlubin ubírat se budou.

Obojí je dlouhá cesta

a ne ta poslední

to jest mi na paměti

že osud můj vždy s Tvým spjat bude.

A staneš-li se stínem

potom i já

poslušně v Tobě kráčet budu

avšak již mne nespatříš.

Ať tak či tak

sejdeme se.