Ostrov zakletého prince, část 13.

Věta, která zazněla v rodné češtině všechny šokovala. Jako na povel se podívali na nezvaného vetřelce. Až na Andreu.

Ta jediná dál zírala do ohně. Nepotřebovala se ohlížet, aby věděla, kdo za ní stojí. Poznala to ihned a ve stejném okamžiku jí tělem projela ledová vlna strachu. Byl tady. Přijel za ní, protože se mu stýskalo. Prostě si usmyslel, že ji pojede příjemně překvapit. A ona překvapená opravdu byla. Ne. Byla v šoku.

Ale věděla, co se sluší. Pracně vykouzlila úsměv a objala příchozího.

"Ahoj Petře. Kde se tady bereš?" zeptala se povinně a předstírala radost. Sama se hrozně divila, jak je možné, že už k Petrovi nic necítí.

"Hrozně jsi mi chyběla," pravil Petr rozjařeně a vášnivě ji políbil.

"Lidi, tohle je Petr," škytla přidušeným hlasem.

"Lucka, Patrik."

Lucii přímo zajiskřily oči, při pohledu na Andreina chlapce.

Patrikovi také, ale zlostí. Zvláště když se v průběhu večera musel dívat na to, jak ten namyšlenej frajer objímá Andreu,

Petr vyprávěl několik historek, které považoval za legrační. Každá věta bez rozdílu začínala slovem "já," ve všech možných tvarech a každá také nějakým způsobem ponižovala Andreu, byť velice nenápadně.

Patrik Veselý pocítil nepřekonatelnou touhu Petra praštit za to jeho sobectví. Snažil se ignorovat jeho snahu za každou cenu upoutat pozornost, ale nemohl neslyšet, jakým způsobem mluvil s Andreou. Takové řeči ji musely do hloubi duše urážet.

Ve chvíli, kdy Patrik tohohle frajera poznal, přestal mít okamžitě výčitky svědomí, že mu Andreu přebral.

Naopak si gratuloval, že ji zcela jistě zachránil před neštěstím. On ji nikdy ponižovat nebude. Je krásná a je chytrá.

Bude si jí vážit. Bože, jak se na něj toužebně dívá.

Patrikovi se rozlil tělem příjemný pocit tepla. Andrea miluje jeho a ne toho namyšlenýho panáka se třemi zlatými řetězy na krku.

Měl chuť ji obejmout hned teď a říct Petrovi, že tu zbytečně ztrácí čas.

Andrea mu právě vyprávěla, že se jim ztratila kamarádka a že mají o Kláru velký strach.

"Kdyby to byla moje holka, na žádný výlet bych ji napustil, i kdyby ji na něj pozval sám papež," prohlásil Petr

a zapálil si cigaretu.

Petr pokrčil rameny.

"Proč ne? Neměl jsem v plánu ji tu nechat dlouho samotnou. Teď když jsem tady, už si ji pohlídám."

Zrudla a sklopila zrak. Poznala hned, co si Patrik myslí a ani se mu nedivila. Sama se totiž zděsila, jak se věci doopravdy mají. Najednou viděla Petra v úplně jiném světle. Kdyby si ho vzala, nedovolil by ji ani dýchat. A ona potřebovala volnost. Patrik jí ji zcela jistě dopřeje. Nechce ji vlastnit. Miluje ji a ona jeho.

Musí to Petrovi říct a to hned teď.

Jenže dřív, než stihla otevřít pusu, uchopil ji Petr za ruku a šibalsky na ni mrkl.

"Půjdeme si lehnout, kotě. Už se na tebe moc těším."

_

Dorazila na místo ještě před setměním. Motorový člun nechala v přístavišti a dobře jej zabezpečila. Prošla tržištěm plným různých hlasů a křiků. Ačkoli začínal večer, bylo tu velmi živo. Obchodníčci všeho druhu se tu snažili už od ranního rozbřesku prodat své zboží. Nejlépe šly na odbyt různé suvenýry a mystické předměty, prodchnuty zdejšími tradicemi

a pověstmi.

Dobře oblečená Evropanka, kterou Jana představovala, znamenala kořist. Vrhlo se k ní asi osm domorodých chlapíků

na vysokých podpatcích nic jednoduchého. Ale na konci tržiště byla spása.

"Doufal jsem, že přijdete," řekl a dvorně jí políbil ruku.

Nevěděla o něm nic, jen to, že se jmenuje Anthony Ling. Znělo jí to trochu čínsky. Vlastně není ani tak moc černý,

napadlo ji, když se do něj zavěsila.

a on ji zřejmě také. Po skvělé večeři přešli na tykání, ovšem až poté, co ji o to slušně požádal.

Jana usrkávala šampaňské a vůbec jí nevadilo, že ji Tonny drží za ruku. Díval se na ni oddanýma očima a vyprávěl o sobě.

Dozvěděla se, že Tonnyho matka byla Afroameričanka a otec Číňan. Také, že je mu dvacet šest let. Na ostrově žije

od dětství a vystudoval hotelovou školu. Obyčejný člověk, s obyčejným vzděláním. Stejně jako ona. Není divu,

že si tak rozumí. S Patrikem by se jistě tak dobře neshodla.

Na co to pro pána myslí? Vždyť ona už o Tonnym uvažuje, jako o případném partnerovi a přitom se znají dva dny.

Nevadilo jí, že je míšenec. Domnívala se o sobě, že není rasistka, ale k smrti nenáviděla Romy a Vietnamce. Ostatní národnosti jí nevadily.

Docela propadla kouzlu tohoto mladého muže. Nechala ho vyprávět a pak mu řekla všechno o sobě. No, téměř všechno. Byly i věci, o kterých s nikým zásadně nemluvila. Také se Tonnymu nesvěřila, že sbírá náušnice a sluneční brýle.

Povídali si skoro do půlnoci.

Tonny už věděl, že Jana pochází z Čech a táboří s kamarády na pláži.

"Vlastní ji jeden nerudný chlap. Pěkně zazobaný. Jmenuje se Ricardo Valdez a dovolil nám tábořit na jeho pozemku.

Moje kamarádka Claire s ním odplula na výlet a už je pryč tři dny. Děláme si o ni starosti," vysvětlila svému společníkovi.

"Znám ho. Rick je slušnej chlapík. Tvoje kamarádka je s ním v naprostém bezpečí," ujistil ji Tonny.

"A znáš ho opravdu dobře?"

"Myslím, že ano. Právě proto mě udivuje, že snese vůbec něčí společnost. Ta vaše Claire musí být vyjímečné děvče."

"Ale jak ses seznámil s Rickem?"

"Před několika lety trávil v hotelu, kde pracuji spoustu večerů a nocí."

"V klubu?"

"Přesně tak. Vždycky přišel, vypil svých pár skleniček a když ho zmohly, vzal si pokoj."

"Alkoholik," usoudila Jana.

"Možná, ale nikdy neztropil žádnou výtržnost. Když měl náladu, povídali jsme si, ale většinou jen seděl a zíral do skleničky."

"Hm, stejně se o Claire bojím. Možná měli nějakou nehodu a potřebují pomoc."

"A víš, na který ostrov se vydali?"

"Tak víš co, půjčím si hned zítra ráno od kamaráda loď a pojedeme ji hledat," navrhl Anthony, jako by to byla

ta nejsamozřejmější věc na světě.

"To bys vážně udělal?" vyjekla nadšeně.

"Jistě, proč by ne, když to někomu pomůže."

"Děkuju, jsi báječný."

Jana byla dojatá. Ale jen do chvíle, než jí Tonny nabídl nocleh ve svém domě. Hned ji napadlo, že ta jeho pomoc asi nebude tak docela nezištná, jak si myslela.

"Je pozdě a já mám o tebe strach, Jane. Doufám, že jsem tě svým návrhem neurazil," staral se.

Vypadalo to, že Tonnyho úmysly jsou naprosto čisté.

"V tom případě mi dovol, abych ti zaplatil pokoj v hotelu," naléhal.

"Je mi líto, to nemůžu přijmout. Ale budu ráda, když mě doprovodíš k člunu." požádala ho Jana, mající ještě živě na paměti dotěrné prodavače a jiné živly na tržišti, přes které musela projít.

"Rád," souhlasil a kývl na číšníka.

Do přístavu se dostali o půl hodiny později. Už jen chatrné boudy na tržišti byly němými svědky rušných událostí uplynulého dne.Všude se válela spousta smetí.

Jana málem zakopla o rozbitou láhev. Páchlo to tu a bizarní stíny se komíhaly sem a tam. Vyčaroval je odraz neklidné mořské hladiny. Byla šťastná, že ji Tonny drží pevně za ruku. A nepustil ji, ani když už byli v přístavišti na molu.

Člun tu naštěstí byl a Jana poděkovala svému průvodci za hezký večer. Nastal okamžik loučení.

Zajímalo ji, zda ji Tonny políbí a jestli ano, jestli to ona sama chce.

Když tak stála blízko něj a dívala se do jeho nádherných očí, byla si jistá, že ano.

Uchopil ji pevně za ramena a přitáhl blíž k sobě. Ale nepolíbil ji hned. Nejdřív požádal o dovolení. Jana si ještě stačila pomyslet, že nikdo z českých kluků by ji určitě o dovolení nežádal, ale prostě by to udělal a pak už ucítila jeho rty na vých.

Nikdy by si nepomyslela, že se bude líbat s černochem a že to bude tak opojné a nekonečně nádherné. Ale bylo.

Anthony musel cítit, jak se v jeho náruči chvěje a nebylo to zimou.

"Dobrou noc, Jane a zítra buďte připraveni. Přijedu hned zrána a najdeme přítelkyni Claire."

Jana ani netušila, jak se vlastně dostala do tábora, natolik byla zaujatá myšlenkami na uplynulý večer. Přemýšlela o Tonnym a také o tom, jak bude asi jejich vztah pokračovat. Cítila se zamilovaná a šťastná, ale snažila se tomu nepodléhat,

dokud Tonnyho nepozná líp.

Obratně řídila člun i potmě. Měla výborný zrak a noc byla jasná. Už z dálky poznala, že se blíží k táboru. Nikoli však podle záře ohně, jako obvykle. Její pozornost upoutal křik, ozývající se z pláže. Jana měla i výtečný sluch a tak poznala,

že se hádají dva mužské a jeden ženský hlas. Že by se vrátil Rick s Klárou?

Andrea se zápascí dvojici snažila od sebe odtrhnout. Nikdo z nich neslyšel hluk motoru, který Jana svým příjezdem způsobila.

"Hej, co se tady děje?" křikla ze všech sil, když se jí podařilo vytáhnout člun a břeh a uvázat.

"Zabíjím tohohle bastarda, slečno," oznámil jí a povalil Patrika na zem.

_

Z kaňonu u řeky se ozývalo vzteklé supění a kletby se rozléhaly do široka daleka.

"Pomůžu ti," nabídla se Klára, když viděla, jak se Rick zoufale snaží postavit na nohy. Tedy lépe řečeno na nohu.

"Ale to já přece neumím," polekala se Klára.

"Řeknu ti, co máš dělat. Vidíš to? Ta noha vypadá jak golfová hůl. Přidrž si ji a pak silou zatlačíš na tu bouli."

"Ale......"

"Nejdřív s ní zkus škubnout směrem k sobě, ale pořádně. Když to nezabere, uděláš co jsem říkal, ano?" naléhal.

"Ano," špitla Klára a odhodlaně uchopila Rickovu nohu za kotník.

"Připravit, pozor......teď," počítala a pak vší silou škubla.

Rick.zařval jako zraněné zvíře, ale i přesto slyšela zřetelné chřupnutí. Vykloubené koleno bylo zpátky.

"Šikovná holka," pochválil ji Rick."Ani jsem netušil, že máš takovou páru."

"Já taky ne," oddechla si.

Víc ale pomoct nemohla. Se zlomeninou si nevěděla rady.

Klára se rozběhla pro sekyru. Ještě nikdy ji nedržela v ruce, ale předpokládala, že kácení stromů bude z těch jednodušších záležitostí.

Kmínek, který Ricardo vybral měl tak pět centimetrů v průměru a bohaté rozvětvení umožňovalo vytvořit pěkné podpěry. Široce se rozmáchla a zasekla. Bylo to dobré, ale už druhá rána šla vedle a třetí jakbysmet.

"Snaž se sekat do jednoho místa," volal na ni Rick.

Klára by si nejraději nafackovala za to, jak je nešikovná. Ale keřík nakonec padl. Zbývalo osekat přebytečné větve a získat dvě stejně dlouhé hole, zakončené vidlicí. I to se podařilo.

"Výborně. A teď mi ještě musíš zpevnit tu nohu. Tamhle roste bambus. Vyber dva pěkně silné," nabádal ji.

Když byla hotová, nechal ji Ricardo chvíli odpočinout, ale pak už bylo třeba vydat se na cestu.

"Půjdeme. Vezmi prosím výstroj. Budeš ji teď muset nést ty."

"Samozřejmě," souhlasila a hodila si objemný ranec na záda.

a zřejmě často používaná. Toho dne ušli s četnými zastávkami skoro deset kilometrů.

_

Musel často odpočívat. Nevzpomínal si, že by se někdy dostal do podobné šlamastiky. Ale nemohl z toho vinit nikoho,

jen sám sebe.

Večer, když se utábořili, ho Claire znovu ošetřovala. Vyměnila mu krví nasáklý obvaz a lépe zpevnila nohu. Také připravila večeři.

Ve všech ohledech měl štěstí, že je tu s ním. Nestěžovala si ani v nejmenším . Kéž by tak mohl vědět, na co myslí.

Bylo to prostší, než tušil.

Klára měla v hlavě jednu jedinou myšlenku. Pomáhat komukoli, kdekoli a kdykoli. Teď bylo třeba pomoci příteli.

Někomu, komu vděčí za svůj život. Kdo k ní byl hodný, kdo jí rozuměl. Někomu, kdo jí věřil, kdo si ji oblíbil a kdo ji políbil.

Musela na ten polibek myslet od chvíle, kdy se to stalo, i když věděla, že jí nepatřil. Co na tom, dostala ho. Ale přistihla se

i při tom, že by ráda dostala další. Políbil by ji Rick i za bdělého stavu? Nejspíš ne. Proč by to také dělal. Pořád myslí na svou Mariu Alejandru. Byla to zřejmě vyjímečná žena, které se ona nemůže nikdy rovnat.

Rick usnul. Ztráta krve a bolest ho vyčerpala. Ani nedojedl večeři. Prostě mu vypadla z ruky. Spal tiše. Tichounce, jako dítě.

Muži většinou chrápou. To Klára věděla. Dobře si vzpomínala na svého otce, který svým chrápáním dokázal vzbudit

i souseda ve vedlejším bytě.

Musela se zbláznit, protože nemohla přestat. Kradla polibky muži, který byl bezmocný a nemohl se bránit.

Potřebovala to vědět, jenže netušila proč.

Nakonec usnula taky, schoulená v Rickově těsné blízkosti, jako by měla strach, že už tam zítra nebude.

_