Angína

ANGÍNA

Mávající ruce starostlivých rodičů se ztrácejí v dálce a já se s uvolňujícím pocitem rozhlížím po autobuse. Jsme v plném složení, mažoretky a orchestr opět vyrážejí do světa. Tentokrát naše Karosa míří na jih, do země plné slunce, slané vody a těstovin.

Náš zájezd je pracovní a čeká nás více než dvacet hodin cesty v autobuse postrádajícím nejen klimatizaci, ale přesto se všichni těší na skvělou zábavu se skvělou partou. Už se stmívá, v televizi běží jeden z obvyklých zájezdových filmů pod Troškovou režií a naše vozidlo se závratnou rychlostí řítí pravým dálničním pruhem. Uvnitř panuje veselá nálada notně přiživovaná nápoji s vysokým obsahem alkoholu.

Naše mladá překladatelka vypíná mobilní telefon a chopí se mikrofonu: „Změna plánu! Právě jsem se od pořadatelů dozvěděla, že budeme ubytováni v klášteře.“ Náš sen o pěti-hvězdičkovém hotelu se náhle rozplynul. Obavy se stupňují se sadistickým vyprávěním starších členů výpravy, kteří už jednou zažili italský klášter na vlastní kůži. Malé cely se skromným vybavením a velkým křížem nad postelí, odporné jídlo a noční kontroly mnichů dodnes straší každého účastníka tehdejšího zájezdu.

Pozdě odpoledne přijíždíme na místo, kde nás překvapí honosná klášterní budova obklopená palmami, ovšem na ubytování si musíme ještě několik hodin počkat - pomalu si opět zvykáme na neexistující organizační schopnosti Italů. Po tříhodinové homeless party na trávníku jsme konečně uvedeni do prostorných internátních pokojů, našimi hostitelkami se na krátký čas staly hodné a usměvavé jeptišky, ale o večeři na přivítanou si můžeme nechat leda zdát. Zanedlouho začíná večerní průvod městem, a tak nás čeká obvyklý maratón – rychlá sprcha, líčení, oblékání uniforem a ladění nástrojů v co nejkratším časovém úseku. Rekord do Guinnessovky je na dosah.

Unavení a hladoví vyrážíme do ulic, ale to dokáže vykompenzovat atmosféra nočního festivalu. Osvětlené ulice jsou přeplněné diváky, uvolněností a vůní přicházejícího léta. Do průvodu se řadí soubory ze všech koutů světa, vzduchem létají konfety a barevná pěna, všude je hluk, mísí se hudba různých orchestrů. Ráda si zase zvykám na bouřlivé reakce Jižanů, tolik odlišných od chladného přístupu českých lidí, na nadšený potlesk za každý úsměv a výkřiky obdivu.

Ráno se probouzím s nepříjemnou bolestí v krku a náš lékař stanovuje diagnózu – angína. To mi tak chybělo. Nemáme náhradnici, a tak mě čeká dopolední vystoupení. Po krátkém zápolení vzdávám boj s kusem suchého pečiva, které přes obří mandle nemůžu natlačit do krku a odevzdaně zapíjím první dávku antibiotik.

Průvod se odporně pomalu proplétá městem, neuvěřitelně mě irituje řev a šílené tleskání. Počítám každou minutu. Při krátké pauze na občerstvení se ostatní seznamují s polským orchestrem, ale já čím dál zřetelněji cítím nemoc v rozpuku, a tak se snažím ukrýt před nesnesitelně pálícím sluncem kamsi do stínu... A dál už nic. Jen tma. Z dálky slyším zděšené hlasy, přibližují se. Pomalu otvírám bolavé oči, nade mnou se sklánějí cizí lidé, kdosi mě v náručí odnáší na lavičku a mně konečně dochází, co se stalo. Řeknu vám, že neznám větší trapas, než se odporoučet k zemi před půl milionem diváků.

Místo radovánek u moře a nočních mejdanů s ostatními jsem zbytek zájezdu proležela v horečkách, sama v klášterním pokoji, kde mi moje spolubydlící solidárně sundala kříž ze stěny (hned mi bylo lépe). S mírně křečovitým úsměvem jsem absolvovala i zbytek vystoupení a marně jsem doufala, že si nikdo nevšimne mých nekoordinovaných pohybů.