Uprchlíci - část 3.

Til ani neukradl auto a ani  pak ho neprodal, protože nutně potřeboval peníze. Tak to nebylo.

Til jednou odpoledne úplně klidně prošel tichým bytem do kuchyně, napil se chladné vody z kohoutku a z příborníku vyndal velký ostrý nůž. Přešel znovu celý byt a s obrovským nožem v ruce stanul v obýváku, kde na  pohovce s novinami rozloženými přes obličej spal

Jiří- jeho nevlastní otec. Til ho chvíli lhostejně pozoroval, pak se předklonil a několikrát ho chladnokrevně bodl nožem. Ten pak umyl a uklidil zpátky do příborníku. Převlékl si tričko, na kterém ulpělo něco krve. Z kávového stolku vedle pohovky, na které teď klidně spočívala mrtvola, sebral krabičku cigaret a odešel z bytu.

Šel do hospody ve vedlejší ulici a naprosto bez výčitek si dal pivo.

Mrtvého Jiřího našla asi o dvě hodiny později sousedka Bláhová, která snad nikdy neměla nakoupeno, věčně něco potřebovala a tak si chodila půjčovat přes chodbu k paní Černé. Tentokrát jí scházel cukr, poslední kostku si ráno hodil do čaje starý Bláha. Manželka na něj kvůli tomu měla vztek, jako by provedl něco zakázaného. Přesně ta jedna kostka by jí totiž teď stačila, aby osladila kafe své sestře, která přišla na návštěvu.

 „Počkej, tak já skočim vedle k Černejm. Ty budou mít.“ Řekla paní Bláhová, přešla v zástěře převázané přes domácí tepláky chodbu a zazvonila.

Nikdo neotevřel. Zazvonila znovu. Zase nic. Hm, to je divný, pomyslela si, dyť jsem viděla starýho jak šel domu z práce. A povídali si tam s Tilem. Možná zase spí . Jenže já ten cukr potřebuju, ať kouká votevřít.

 Zazvonila znovu. Sestra, netrpělivě čekající na svou sladkou kostku, vykoukla ze dveří, co tam paní Bláhová tak dlouho dělá.

„Nejsou doma?“ Zeptala se.

„Ale jo. On asi spí.“

Sousedka opakovala zvonění, tentokrát krátce, agresivně, několikrát za sebou. Zase žádná odpověď. To už jí přišlo divné, na chvíli se zamyslela a protože to byla zvědavá baba, tak vzala za kliku. A měla štěstí, Til nezamkl, takže klika povolila a paní Bláhová vstoupila do předsíně.

 „Haló, je tu někdo? Pane Černý?“

Procházela pomalu bytem a opatrně se rozhlížela okolo sebe. V tom vykřikla. V obývacím pokoji spatřila muže, který jí s největší pravděpodobností už otevřít nemohl. Světle žluté tričko na jeho hrudi bylo celé od krve, látka byla ve třech místech porušená ostrým předmětem. Někdo ho bodl. Do srdce, vedle srdce a do jater.

Paní Bláhová vyběhla  z bytu na chodbu a spustila šílený křik. Sousedé začali otevírat dveře, co se to zase děje, a po nějaké chvíli všichni pochopili, že by měl někdo zavolat policii. První duchapřítomnou byla sestra paní Bláhové, která okamžitě sáhla po telefonu a záležitost vyřídila. Mezitím pan Kotárek seběhl schody a jal se uklidňovat sousedku Bláhovou, jež začala plakat.

 I ostatní se sbíhali do druhého patra k té události. Mladý Hrouda, kterého řev paní Bláhové vytrhl ze spánku po noční, se šel do bytu Černých podívat, přestože ho sousedé varovali, aby to nedělal. Humánní pan Kotárek pak musel uklidňovat i jeho.

Policisté všechny vyhnali a na schodech před jejím bytem vyslechli paní Bláhovou. Nemohli pochopit, že neměla doma už ani kostku cukru. Paní Bláhová jim pověděla, že z bytu slyšela odcházet Tila, nevlastního syna mrtvého.

„A jak víte,že to byl zrovna on?“ Zeptal se jeden z policajtů.

Paní Bláhová se urazila, že se jí nevěří a spustila pěkně zostra.

 „Tak zaprvé Til byl od rána doma, jako vždycky. On totiž nedělá. A je pořád doma. Jediný co umí, je kouřit na balkóně. Za druhý jsem slyšela jak si spolu povídali, víte tady je všechno strašně slyšet. Pak jsem slyšela dveře jejich bytu a jak jde někdo pryč. Podle toho, jak šel ze schodů, to byl Til. Nikdo jinej to ani bejt nemohl, ne? Když tam u nich byli jen oni dva a ten druhej je teď mrvtej!“

„Aha. No vidíte. To jste nám docela pomohla. A kde myslíte, že bysme toho…Tila teď našli?“

„No, to já přece nemůžu vědět!“

„Jestli to udělal tak už je za horama!“ Přimíchala se do hovoru sestra.

„Tak pozor! Ještě ho nikdo z ničeho neobviňuje! A vás se nikdo neptal!“

V tom spatřili všichni zúčastnění hezkou ženu stoupající do schodů. Měla světlý lehký kabát a v každé ruce nesla jednu těžkou tašku s nákupem. Zvedla oči, objevil se v nich údiv. Paní Bláhová na nic nečekala, vrhla se k ní a začala znovu se slzami a vřískotem.

„Paní Černá! Kdybyste věděla! Chudák váš muž! Ježíši Kriste, kdybyste věděla!“

Policista ji přerušil.

 „Vy jste paní Černá?“

 „Ano.“ Odpověděla žena udiveně.

Uniformovaný příslušník jí osvětlil celý problém. V prvním údivu se té ubohé ženě vydralo z úst:

„Til!“

Řekla to sice potichu, ale všichni to slyšeli. A toho se policajt chytil. Začal jí vyslýchat, jak to myslela a paní Černá už nebyla s to vzít to zpátky a nebo to nějak okecat.

 „No, napadlo mě, jestli to neudělal on.“ Přiznávala s pokorou. „Nenáviděl ho. Šíleně. Nemohli se vystát. Til často vyhrožoval, že mu něco udělá.“

„A to proč?“

„Jirka nebyl jeho otec.Nesnášeli se.“

 „A jen to řekněte, paní Černá, proč ho Til tak nenáviděl! Dyť k tomu měl důvod!“ Vložila se do věci opět paní Bláhová.

 „Prosim?“ Obrátil se na ni policista. „Vy o tom něco víte?“

„No, já teda vlastně nic moc nevim, no, ale on pan Černý se moc hezky nechoval, víte?“

„Jak to myslíte?“

„Bil nás všechny. Mě,Tila i Martina. Nejvíc mně. Dokud byli kluci ještě děti, nemohli s tím nic dělat a taky se báli. Ale teď se proti němu stavěli a bránili mě. Za to je nenáviděl a mě proto dusil ještě víc.“ Odpověděla unaveně Tilova matka, která se v duchu odmítla smířit s tím, že by její soukromé rodinné problémy měla sdělovat vyšetřujícím zrovna taková drbna jako Bláhová.

„Aha. Takže vy máte ještě jednoho syna?“

„Jo.“

 „Jak jste říkala, že se jmenuje? Martin? A dál?“

„Martin Silberstein.“

„Kolik je mu let?“

„Dvaadvacet, je mladší než Til.“

 „A jakže se jmenuje ten váš druhý syn? Ten podezřelý?“ Zeptal se zase policajt.

V tom se paní Černá rozplakala. Bála se o Tila, co když to udělal on? A měla takový divný pocit, že to skutečně udělal.

„Jmenuje se Tilbert Silberstein.“

„A kde myslíte, že by teď mohl být? Kam by se tak mohl jít schovat, podle vás?“

„Já opravdu nevím.“

„Tak přemejšlejte. Kam by šel, kdyby udělal něco takovýho?“

 „Já nevim, asi by utekl někam daleko, ne? Jako každej. Ale vy přece ještě nevíte, že to udělal, ne? Tak ho nechte na pokoji.“

„Máte pravdu, nevíme ještě skoro nic. Ale vyslechnout ho stejně musíme. Tak kdepak asi může být?“

 Pozornost všech náhle upoutal mladý muž kráčející nahoru po schodech. Rozhlížel se stejně udiveně jako před chvílí paní Černá.

 „Co se stalo, mami?“ Promluvil.

„To je on?“ Vykřikl policajt.

„Ne, to je Martin.“ Odpověděla matka.

„A co se sakra stalo?“ Vydechl Martin nervózně.

 „Váš nevlastní otec byl zavražděn, mladý muži. A máme důvodné podezření, že to byl váš starší bratr, kdo ho zabil. Nevíte, kam by šel, kdyby spáchal takový zločin?“

Zorničky Martinových očí zvětšily asi trojnásobně svůj průměr. Údiv mu nedovolil lhát.

 „No, on teď sedí u Boučků.“ Řekl prostě.

Jeho srdce se zmocnila divná směs pocitů. Hrůzná radost ze smrti tyrana a strach o bratra. „Kdeže sedí?“

Martin neodpověděl.

 „Helejte mladý muži, koukejte říct, kde je, nebo vás seberu za maření úředního výkonu!“ Spustil arogantně mladý nafoukaný policajt. Starší a zřejmě poněkud ohleduplnější kolega do něj žďuchl loktem.

„U Boučků. To je hospoda vedle v ulici.“ Pravil Martin rezignovaně.

„A vy jste ho tam viděl?“

„Jo, já jsem s nim mluvil. Šel jsem okolo z práce a on na mě volal. Ať prej si dám jedno s nim. Tak jsem jedno dal a pak jsem šel domu.“

„A on vám nic neřekl? O tom co provedl?“

 „No, Michale, počkej, vždyť ještě nevíme jestli to udělal on!“ Mírnil mladého policistu  ten ohleduplnější.

 „Ne.“ Odpověděl Martin.

„Dovedete nás k těm Boučkum?“

Martin kývl. A tak šli.

 V hospodě našli Tila, který tou dobou  měl už osmý  kousek. Byl naprosto klidný a ochotně se přiznal. Sám vylíčil i motiv. Vykládal o tom jak je Jiří všechny bil a utiskoval už od té doby, co si ho matka vzala. Teď mu to prý vrátil. Všechny ty roky, kdy mu to trpěli. Pomstil hlavně mámu a Martina.

 „Ta svině si nic jinýho nezasloužila!“ Zakončil to.

„A proč jste někam neutekl? Někam se neschoval? Vždyť vám muselo bejt jasný, že vás tady najdeme, ne?“ Zeptal se mladý vyšetřovatel.

 „Ale já jsem nechtěl utéct, bál jsem se, že byste to pak hodili na mámu nebo na bráchu. Já chtěl, abyste mě našli. Ale nechtělo se mi jít se udat. To teda fakt ne. A navíc jsem si ještě chtěl dát pivko. Naposled na svobodě. Tak jsem si řekl, že počkám tady než mě najdete.“ Řekl s ledovým klidem, který toho arogantního mladíka naprosto odzbrojil.

Starší policajt řekl: „ Tak půjdeme, pane Silbersteine.“  

Til si počkal na rozsudek rok a půl. Dostal patnáct let nepodmíněně a pak ho odvezli na Bory. Tam žil nudný vězeňský život a nepřemýšlel o ničem. Byl smířen se vším, co ho čekalo. Ale pak přece jen jedna myšlenka přišla. Útěk. Měl pocit, že krásnější slovo nikdy v životě neslyšel. Ještě pár měsíců počkal, pořádně to všechno promyslel a když měl odsezeno téměř tři čtvrtě roku, prostě utekl. Nikdo by to do něho nečekal, po celou dobu se choval jako vzorný a poslušný vězeň.

A na té své podivné cestě potkal tu zázračnou Hermínku, která se stala novým smyslem jeho života. Oba byli na útěku. Stali se z nich uprchlíci.

                            POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ