Uprchlíci - část 5.

Vystoupili v Praze na nádraží a Tila okamžitě napadlo, že by tady mohli v klidu přespat, takových jako jsou oni je tu moře, mezi nimi se ztratí, nikdo si jich ani nevšimne.

Do večera měli ale ještě čas, tak vzal Hermínku na Václavák, chodil s ní od výlohy k výloze, když obdivovala všechny ty kýčovité suvenýry a drahé oblečení, a pak jí dal dvacet korun, aby si něco koupila v cukrárně. Hermi si nechala zabalit indiánka a před cukrárnou vrátila Tilovi zbylé peníze.

Posadili se před sochu svatého Václava na koni a koukali jak chodí lidi. Til si pro jistotu narazil klobouk ještě víc do čela. Hermínka byla unešená a radovala se, že jí opravdu vzal do té vysněné Prahy. Byla Tilovi tím víc oddaná. Nikdy neměla nikoho tak ráda, vlastně ani neměla možnost mít někoho ráda. Teď to pociťovala a úplně ji to naplňovalo, sama nechtěla věřit tomu, že potkala někoho, kdo se o ní stará jako táta.

Když se začalo stmívat, odšourali se pomalu na nádraží, kde pak přečkali zbytek večera a celou noc ve společnosti té nejhorší spodiny. Poflakovali se tam bezdomovci, zloději, feťáci, kluci s holými hlavami, holky s hlavami plnými copánků spletených z načerno obarvených vlasů a červených provázků, ožralové válející se po lavičkách. Hermínka se jich všech bála, ale Til jí přesvědčil, že není z čeho mít strach. On ji přece nedá,kdyby jí chtěli něco udělat.

„A pak, my jsme teď vlastně jedni z nich. Jsme stejní. My jsme teď totiž taky bezdomovci.“Vysvětlil jí.

Schoulili se na lavičce, jen tak vsedě vedle sebe, spacák vůbec nevybalili, aby jim ho někdo neukradl. Krosnu si Til přivázal k ruce.

Než usnuli, vyprávěl Hermínce, jak se budou mít, až přejde ta blbá doba, kdy musí být na útěku.  Za čas je přestanou oba hledat, o něm si budou myslet, že už je za hranicemi a o ní, že je nejspíš mrtvá a všechno to přestane. Pak utečou někam pryč, Til ještě neví kam, ani nad tím zatím nepřemýšlel, ale bude to někde daleko a tam si pronajmou malý byt a ten si krásně zařídí. On bude chodit do práce a vydělávat peníze a Hermínka bude chodit do školy, aby byla chytrá a mohla dál studovat. A budou se mít strašně dobře. Hermínka tomu všemu věřila a Til vlastně taky. Nebo tomu spíš chtěl věřit. ¨

Pak oba usnuli. Asi ve dvě hodiny v noci je probudil řev.

„Tak to naval!“ Znělo dutě uzavřeným prostorem.

Křičel to kluk se zelenými vlasy, s náušnicí v obočí , v nose a kdo ví kde ještě, který držel v potetované ruce vystřelovací nůž a ohrožoval jím jiného kluka. Ten byl do půl těla svlečený, na krku měl tlustý železný řetěz se zámkem, jaký se kdysi používal na zabezpečení jízdního kola proti krádeži, byl naboso a hlavu měl skoro celou oholenou, jen jeden silný pramen vlasů uprostřed mu zbýval.

Ten kluk stál úplně u zdi a nevypadal ani trochu vyděšeně, ale proti noži nic nezmohl.

„Naval to kurva! Nebo tě zabiju a stejně si to vezmu!“ Řval ten zelenovlasý a kroužil drsňákovi nožem okolo holé hrudi. Na zemi seděla holka s mastnými vlasy, ve špinavých džínech, oči měla namalované ve stylu Kleopatry a rty nabarvené na černo. Kouřila ubalenou cigaretu, sledovala dění a hrozně se tomu smála. Vedle ní na zemi ležel kluk, hlavu měl položenou v jejím klíně a spal. O kousek dál stála opřená další holka, na uších měla walkmana, poslouchala muziku a pozorovala, co se děje a vůbec ji to nevzrušovalo. Kolem zelenovlasého, který měl nůž, pobíhala dokola holohlavá anorektička a vřískala:

„Nech ho na pokoji! Ty svině! Ty kurvo! Nech ho, ty hajzle! Ty hnusnej sráči! Počkej až tě potká Sweety, ten ti tu  tvojí držku zřídí! Vo co ti de? Ty kurvo!“

V očích měla slzy. Zelenovlasý ji vůbec nevnímal. Zajímala ho jen oběť u zdi.

 „Ty svině!“ Vřískala ta holohlavá. Dívka s walkmanem se najednou odlepila od zdi, pomalým krokem došla až k ní a zařvala:

 „Drž hubu, ty krávo! Já chci poslouchat muziku! Řveš tu jak pitomá!“

„Mě je u prdele co ty chceš dělat, jasný? Já chci zachránit svýho kluka!“

 Ta s walkmanem zvedla ruku a dala anorektičce takovou ránu přes tvář až ji to srazilo na zem. Tam zůstala jen tak ležet.

 Walkmanka se otočila a svým klidným krokem došla zpět k místu, kde stála prve, opřela se o zeď a poslouchala dál. Byla zjevně spokojená se svým výkonem. Polonahý sáhl do kapsy rozervaných džínů a podal zelenovlasému něco malého. Ten po tom okamžitě chňapl.

 „Zkus něco a je po tobě, ty svině!“ Zařval na holohlavého preventivně a ukázal mu ostří nože. Došel k té s walkmanem, chytil ji za ruku a řekl:

 „Tak pojď, zlato, než přijdou  chlupatý.“

.Usmála se na něj a dala mu pusu. Potom podala ruku té Kleopatře, pomohla jí zvednout se ze země a zašeptala:  „Pojď kotě.“

Jak Kleopatra vstala, spadla klukovi, který jí spal na klíně, hlava na tvrdé dlaždice. Ani ho to nezbudilo. Ležel tam dál a spal. A kus od něj ležela bez hnutí ta anorektička.

Trojice pomalu a spokojeně odcházela ruku v ruce. Zelenovlasý se otočil a zařval na polonahého:

„Ksichte!“

Všichni tři se tomu zasmáli. Když se konečně odloudali někam pryč, sehnul se polonahý ke své holohlavé podvyživené dívce ležící na zemi a zeptal se:

 „Seš v pohodě?“

Neodpověděla mu. Zvedl ji a zatřásl s ní.

 „Hej! Seš v pohodě,Fany?“

Viděl, že jí teče krev z nosu.

 „Celkem jo.“ Odpověděla potichu.

S jeho pomocí vstala a taky pomalu odcházeli.

 „Co tenhle?“ Zeptala se, když míjeli kluka, co spal klidně dál na zemi.

„Nic. Jen ať tu je, hajzl.“

A odešli.

Til to viděl skoro celé, probudil se při prvním řevu. Celé to dokonale pochopil. Došlo mu,že jde o feťáky, kteří se rvou o drogy.

 Polonahý a jeho holohlavá přítelkyně pravděpodobně přišli nějakým - jistě nelegálním způsobem - k penězům a koupili si za ně to své štěstí v bílém prášku. Pak ale někde potkali zelenovlasého s jeho dvěma dívkami a ti, když se domákli, že jejich přátelé či nepřátelé něco mají, tak se rozhodli využít své převahy. Když jde o drogy, feťák nezná bratra, to Til věděl. Domýšlel se, jak to asi všechno bylo. Jestli to byli kamarádi v náhlém záchvatu, nebo naopak členové znepřátelených narkomanských gangů. A možná se vůbec neznali a jen na sebe natrefili. Kdo ví.

Hermi se Tila zeptala, proč se prali. Til jí to vysvětlil, tak, jak to bylo. Hermínka na to jen kulila ty své velké oči a vrtěla hlavou.

Til už pak už nespal. Věděl, že ve tři hodiny, je odtud přijdou vyhodit poldové, a oni budou muset přečkat až do šesti někde venku. Stále ale  doufal, že třeba nepřijdou.

Ale kdepak. Přišli a vychutnali si každého, kdo se jim nezdál. Vyhazovali všechny z haly ven a řvali, že tam nemají co dělat. Til narazil na hlavu rychle klobouk a začal se sbírat z lavičky. Zatřásl Hermínkou:

 „Dělej, vstáváme. Jdeme pryč, rychle.“

Policajt zrovna došel k nim a už otvíral pusu, že něco řekne, když ho Til předběhl:

„Jo, my už jdeme. Hned, jen si vezmeme věci a mizíme.“

Policajt jen kývl hlavou a šel dál. Kluk, co spal na podlaze už tam nebyl, Til se po něm schválně díval. Zmizel jak pára nad hrncem.Zřejmě se probral a vydal se hledat své kamarády.

Til a Hermi šli ven. Moc teplo tam nebylo, ale dalo se to přežít.

Dopoledne Til provedl Hermi královskou cestou, kterou sám znal až moc dobře. Se školou ji absolvoval asi třikrát, ale v paměti se mu uchovaly především vzpomínky na letní výlety s tátou a maminkou. Táta je vždycky o prázdninách vzal do Prahy a tam je vodil pořád tou samou cestou, o níž tvrdil, že pro něj má úžasnou náladu. A tu se mu podařilo přenést taky na ty dva malé naivní kluky.

 Til si při slově Praha vždycky vybavil ten důvěrně známý okamžik, který se opakoval každý rok,  až do té doby než tatínek zemřel. Máma má letní šaty, je jí vedro a ovívá se nějakým letákem. Přesto se ale tváří poměrně spokojeně. Táta je všechny vláčí tím příšerným pařákem do kopce okolo domu, kde bydlel Neruda. Til se pořád na něco vyptává, Martin se vede s mámou za ruku a volá ne něj, že je blb, co se pořád jen ptá. Máma se směje a okřikuje je, aby si nenadávali. Táta slibuje na zpáteční cestě obrovskou zmrzlinu.

A právě tak jako jeho kdysi zasvětil jeho otec, chtěl Til teď zasvětit Hermínku, kterou jaksi vnitřně a instinktivně považoval za svého potomka, aniž by si to uvědomoval.

Hermi byla nadšená, což Tila dojímalo ještě víc než vzpomínky na tátu. Koupil jí obrovskou zmrzlinu a dal jí peníze, aby si mohla dojít do jednoho z těch malých krámků se suvenýry vybrat něco na památku. Hermi si koupila klobouk v barvách české vlajky s nápisem PRAHA. Vyběhla s ním ven, narazila si ho na hlavu a zavolala:

 „Je bezva, ne? Budu mít taky klobouk, jako ty!“

Koupili si párek v rohlíku a Til pak poslal Hermi do stánku ještě jednou, pro dva langoše. Oběma jim totiž tím celodenním putováním po kamenném městě pěkně vytrávilo.

Když se trochu setmělo a začalo být pomalu zase chladno ,zavelel Til odchod do nádražní haly. Usadili se na tu svou včerejší lavičku a jen sledovali lidi.

 „Cože to budeme dělat?“ Zeptala se Hermínka, které se náramně líbila Tiloušova odpověď: „Budeme pozorovat cvrkot.“

Připadalo jí to legrační.

Hermi byla za ten den pořádně uťapaná, tak položila Tilovi hlavu do klína na usnula. Til zrovna přemýšlel o tom, kam pojedou z Prahy a jak se budou živit až jim dojdou peníze, když ho z děsivých představ, jež mučily a týraly jeho duši, vytrhl mladík, jdoucí kolem. Byl to kluk tak devatenáctiletý, hubený, otrhaný a špinavý. Měl  dlouhé blonďaté vlasy, byly tak mastné, že  tvořily pramínky  a působily dojmem vlhkosti.

Til v něm poznal toho kluka, který minulou noc spal na zemi. Chlapec nevypadal, že by ho události předešlého dne nějak tížily, naopak, byl v dobrém rozmaru.

„Hele, nemáš cigáro?“ Zeptal se ho Til. Kluk se zastavil, pousmál se a odpověděl: „Jo, mam. Momentík.“

A zašátral v kapse. Nabídl Tilovi z krabičky Startek a sám si vzal taky. Pak oběma zapálil. Žádné strachy, že se v hale nesmí kouřit.

„Děkuju mockrát.“ Řekl Til. „Není zač.“

„Nepůjdeme radši ven? Tady se kouřit nesmí. Aby neměl někdo kecy…“ Namítl Til

„Klid, chlape. To se zvládne. A vůbec, ty nemáš strach, že by ti zatím někdo ukradl dítě?“

„To je fakt, přece jí nebudeme budit.“

„To je tvoje dítě?“

„Jo. To je moje dcera.“ Zalhal Til. Dělalo mu dobře, že si kluk myslí, že už je táta.

 „Hezká. Jo jo, děti jsou radost. Taky bych chtěl někdy pozdějc děti. Tak tři čtyři. A jak se jmenuje?“

„Hermína.“

„Hm. Divný jméno. Ale hezký. A ty?“

 „Já jsem Honza.“ Zalhal Til znova, tentokrát však z čirého strachu. Co když ten kluk někde četl nebo slyšel o hledaném Tilbertu Silbersteinovi?

 „Hehe, to je super! Já jsem taky Honza!“

A pak si Honza sedl vedle nepravého Honzy Tila  a vykládal mu o sobě a vůbec na nic se ho nevyptával. 

Til se dověděl, že Honza je bývalý kluk Ingrid, dívky, které včera usnul na klíně. Ingrid teď chodí s jiným klukem z jejich party, se zelenovlasým  Plutem, ale ten chodí zároveň ještě s Terezou, co má pořád na uších walkmana. Obě dívky o tom vědí a vůbec jim to nevadí. Všichni mezi sebou kamarádí a nikoho nic nepobuřuje.

Tilovi však  připadalo divné, že  tak dobří kamarádi Honzu nechali válet jen tak na zemi uprostřed nádražní haly a tak přiznal, že celý  včerejší incident viděl. Zeptal se, proč mu nepomohli vstát a neodvedli ho někam do klidu. Honza se zasmál :

„Ha ha! Nechtěli mě budit! To je jasný. Ty myslíš, že mě tu nechali, protože jsou zlí? Ale ne! Je vidět, že naši partu neznáš. My si pomáháme. Máme se rádi. Podporujem se. Nechali mě tu ležet, protože věděli, že se  za momentík proberu a půjdu za nima. Věděli, že mi nic neni a  až se prospim, budu v pohodě. Když jsem se pak objevil, dostal jsem svůj díl a Ingrid mi dala půlku svýho hamburgeru, abych neměl hlad. Jsou skvělí.“

Pak se Til dověděl další podrobnosti. Honzova parta, do které patřili ještě další lidé, nějakýAri, Ďuri, Stoupa, Ivona a Jana, nesnášela Sweetyho partu.

Sweety byl pětadvacetiletý dealer, zloděj a jel ve všem, co bylo nelegální. Hlavu měl  holou a potetovanou a tetování měl prý dokonce i na očních víčkách. Byl strašně dominantní a chtěl, aby se mu všichni podřizovali. Do jeho party patřili podle Honzových slov „samí kreténi, co potřebujou, aby je někdo chránil.“

Ti kreténi pro něj pracovali, dělali, co bylo zrovna  zapotřebí a za to měli vždycky dost psaníček s bílým práškem.

Honzova patra, jíž velel jistý Ari, je nenáviděla ze dvou důvodů. Prvním byla pochopitelně závist, že sweetyho lidé nikdy nemusí horečnatě shánět peníze pro dealery, druhým neustálé útoky Sweetyho, který se snažil podrobit si Ariho, aby taky makal pro něj. Sweety byl „vypočítavá svině.“

 A tak, když Honza a jeho kamarádi někdy potkali samotné „kretény“ bez velkého náčelníka, který současně představoval jejich ochranku, pěkně si je podali. Jako včera. Pro radost z malého vítězství, ale taky kvůli heroinu, který u sebe měli „kreténi“ vždycky. Pluto s nožem v ruce ho celkem snadno vybojoval a pak se o něj rozdělil se svými dvěma slečnami. Nezapomněli ale ani na Honzu a jeho díl mu nechali.

Til poslouchal a přemýšlel, jaký život to ti lidé vedou. On na tom není o nic líp, ale ne z vlastní vůle. Je to nutnost, kterou by nikdy dobrovolně nepodstoupil. Oni tak žít chtějí. Jim se to líbí. Lezl mu mráz po zádech, když si představil, že by měl takhle utloukat mládí.

Pak se objevila Ingrid. Dělala rámě Tereze, která neměla výjimečně walkmana. Povídali si a něčemu se strašně smály.

 „Čágo Honzí! Hele s kym se to tady vykecáváš? Zabal to tu, jdeme pařit!“ Zvolala Ingrid, když si ho všimla.

 „Tak pojď, dělej. Jdeme! Pluto šel koupit cigára. Pak hned vyrážíme!“

Tereza ho vzala za ruku a tahala ho z lavičky. Honza vstal a řekl vesele:

 „Hele tenhle kluk je tahy Honza, jako já! To je super, ne? A to je jeho dceruška. Nádherná, že jo?“

Ingrid a Tereza pohlédli na dítě a začali se rozplývat.

 „Ta je krásná! Ježiši,to  je hezký dítě!“

Příšerně se při tom pitvořily.

 „Hele,tak já budu muset jít“ Řekl Honza a  podal Tilovi ještě jednu cigaretu.

„Za to že se s tebou tak dobře kecá. Tak zatim.“

„Pa pa,Honzo!“ Zavolaly Tereza a Ingrid a všichni tři zamířili k východu.

Til pak usnul a probudil se až okolo jedné v noci, kdy ho čekala další podívaná. Ta ho dovedla k rozhodnutí, že už na nádraží spát nemůžou, že musí někam pryč. Je tam příliš rušno a pro dva uprchlíky až moc nebezpečno. Zvlášť když jedním uprchlíkem je dítě.

Til otevřel oči, protože slyšel křik. Čekal Honzu a jeho partu. Nebyli to oni. Ti teď asi „paří“ proběhlo Tilovi hlavou.

                                   POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ