Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seNáhodná setkání
Autor
johanne
Procházela jsem parkem, na zádech kytaru, myšlenkami v jiném čase. Najednou mě někdo chytil za rameno a trhl se mnou. Zpět do reality. Tázavě jsem se na něj podívala, ale nic neříkal, neznala jsem ho, šla jsem dál. "Slečno; slečno, počkejte!" volal, asi na mě, ale nedokázala jsem si vybavit, že bych ho už někde viděla. Navíc nevypadal jako někdo z okruhu lidí, se kterými se běžně stýkám. Byl starší, tak nejmíň o deset let starší než já a taky styl jeho oblečení jsem nedokázala zařadit. Businessman přespávající v parku. Právník, kterého někdo zmlátil. Blázen ve špičkovém oblečení, o které se neumí starat.
Dohonil mne a pak zpomalil, kráčeje klidně vedle mne. Znovu jsem se na něj musela podívat; fakt jsem ho neznala. To jsou ty parky, blesklo mi bezděčně hlavou, a rozhlížela jsem se po stromech, jako by mě snad zajímaly jejich holé větve. "Slečno, vy prý hrajete perfektně na kytaru…" řekl mi a usmíval se. "Kde jste to slyšel?" Pokrčil rameny a chvilku se díval na nebe, něco si mumlal, ale nerozuměla jsem mu, vlastně mě to nezajímalo. "Hrajete skvěle na kytaru…" Mlčeli jsme oba, neměli jsme si co říct, neznali jsme se. Celá situace mi připadala trochu absurdní. Za chvilku se zas ozval: "Vy se učíte italsky? Nebo španělsky?" Docela mě to překvapilo. "Učíte se italsky, že ano?" opakoval. "Jo… ano, učím se italsky." Pořád se usmíval; vím, co si asi myslíte. Jsem cvok, protože se bavím s neznámým cvokem v parku. Vyprávěl mi pak nějaký příběh, bez pointy, ale svým způsobem zajímavý. Díval se před sebe a občas stočil hlavu ke mně.
U jednoho domu se pak zastavil a rozloučil se. "Mějte se moc krásně, opatrujte svou kytaru, milujte hudbu…" Neviděla jsem, ve kterém vchodě paneláku nakonec zmizel, nezastavovala jsem se s ním. Ale jeho slova mi připadala vzácná. Když jsem se pak po zbytek cesty dívala lidem do obličejů, nenašla jsem už nikoho, kdo by vypadal tak zvláštně šťastně.
Samozřejmě nepotkáváte na ulici jen smutné lidi. Ale zkuste hádat z jejich výrazů v tváři, nevyčtete nic moc pozitivního. Dívejte se jim do očí a donutíte je k tomu, aby odvrátili svůj zrak na druhou stranu, kamkoli, abyste nebyli v jejich zorném poli. Vidíte jen kamenné rysy obličeje, hněvem zkrabatěná čela, pevně semknutá ústa a nepřístupné oči. Telefonující lidi.
Je to vůbec zajímavý jev. Hypnotizovat neznámé lidi na ulici je špatné. Ignorovat neznámé lidi na ulici je špatné. Mluvit s neznámými lidmi na ulici je nebezpečné. Neznámí lidé na ulici by vůbec neměli existovat. Člověk by se pak mohl volně procházet prázdným městem a nemusel by se tvářit nepřístupně a nemusel by před nikým skrývat svůj obličej. A mohl by být šťastný pořád a nebýt omezován přítomností cizích lidí. A každý člověk by měl své vlastní město. A civilizace by mohla zaniknout… Anebo by se mohl oprostit od společenské svázanosti a být svůj, i když jde městem, usmívat se, když je šťastný, a klít, když je zklamaný, a proudy lidí, jež potkává na ulici by neměly právo jej soudit, protože by samy nechtěly být souzeny lidmi, jež náhodně potkají na ulici.
Negativní věci jsou pozitivní. Protože člověk může stále na něco čekat a v něco doufat. Tančit na ulici v dešti a nevnímat udivené pohledy slepých lidí okolo. Nežít podle veřejného mínění, které sám vytváří, ale oživit ho.