George Orwell: jeden z mužů moderny

  POZOR TOTO JE POUZE ČÁST, viz. prolog. Dík za pochopení

George Orwell: jeden z mužů moderny

Možná, že není daleko doba, kdy psaní knih a všech textů vůbec bude computerizováno; nikdy ale nebude možné computerizovat čtení.

Václav Bělohradský

V následující práci se pokusím představit proslulou novelu 1984 jako manifest modernistického světonázoru. Mou ambicí není knihu hodnotit, chci jen upozornit na to, že i přes svou nadčasovost vychází z představ, které jsou dnes zproblematizovány. Nehodnotím Orwella, jak je zvykem, jako prognostika, ale považuji za zajímavé konfrontovat jeho představy s nedávnými poznatky sociálních věd. Věřím, že novým čtením Orwella je možno poukázat na opomíjené jevy dnešního světa a knihu tak svým způsobem aktualizovat. Řečeno metaforicky: tvrdím, že na přelomu tisíciletí v Orwellově díle rezonují jiné, dříve málo slyšitelné tóny a melodie.

            A konečně, ani název není náhodný: dílo 1984 se původně mělo jmenovat The Last man in Europe.

--------------------------------

Tolik kritizovaná Goldsteinova pasáž v románu se tedy zdá klíčovou pro samotnou povahu Orwellova románu. Je to vlastně pravdivý popis skutečnosti Oceánie, její struktury a praktik vládnoucí strany. Stejně tak je tomu i s dodatkem k newspeaku. Nicméně kniha samotná nabízí i jiné koncepty, které stojí za pozornost. Orwellova totalitární Oceánie je založena na setření rozdílu mezi jednáním, myšlením, jazykem a totální politizací života, kdy soukromé jednání je ztotožněno s politickým jednáním. Jen tak se sex může stát protistátní činností. Nástrojem totalitarizace je smazání diferencí, k čemuž slouží newspeak, doublethink a ideopolicie.

Hlavními nástroji Strany (=státu) jsou ideopolicie, nepřítomnost zákonů a oboustranné obrazovky. Občané státu jsou neustále vystaveni nejistotě, že budou zatčeni. O strachu ze zatýkání v totalitárních společnostech podávají svědectví Solženicyn v Souostroví Gulag nebo  Václav Havel. Tato nejistota je paralyzující a vede k nedůvěře vůči ostatním. Vztahy mezi občany jsou čistě epizodické, tedy nepředvídatelné a nestálé. Tím dochází k likvidaci veřejné sféry, která v demokratických společnostech slouží jako hráz před vpádem státní moci do soukromí, ale i jako prostor pro realizaci jedince. Poslední enkláva soukromí – rodina – byla narušena existencí dětské tajné služby. Společnost je tak odkázána na konformitu ve strachu a nedůvěře. Stejně jako jiní autoři (Havel 1990: Moc bezmocných, 55-133, Browning 2002) i Orwell si povšiml základní role konformity v totalitárních systémech. V románu je tento postřeh obsažen v pasáži, kde Winston popisuje svého spolupracovníka Parsonse, který byl „jeden z těch oddaných němých otroků, na nichž viselo postavení strany víc než na Ideopolicii“.

Ideopolicie a ideozločin jsou založeny na zrušení diference mezi myšlením a jednáním. Ideozločin je instituce, která zestátňuje prostor uvnitř lebky. Podle nepsaného pravidla, dalšího příkladu in-diference, je ideozločin automaticky smrt, jak si uvědomí i Winston – ruší se diference mezi zločinem a trestem, není žádný soud, u kterého se hájit.

Fakt neexistence zákonů s sebou mimo již zmíněné nejistoty nese ještě závažnější poselství. Vztah mezi legitimitou a legalitou je jedním z nejdiskutovanějších problému politologie a etiky dvacátého století, ale patří už od antiky do základu evropského myšlení. Tento vztah je často chápán jako dělítko mezi demokracií a totalitarismem. Dichotomie legální/legitimní je výrazem diarchie vědomí a institucí a je zároveň základem dichtomii jako: společnost/stát, svědomí/zákon, osoba/role. Bělohradský (1991: 105) definuje totalitu jako „systém přesvědčení a  teorií, který plánuje zničení této diarchie v ideji nové harmonické společnosti, jejíž instituce by byly naprosto dokonalé, že by se v nich nedalo zakusit napětí mezi legitimností a legalitou“. Podobně totalitu definuje Václav Havel, když mluví o „delegování rozumu a svědomí do rukou nadřízených, totiž princip identifikace centra moci s centrem pravdy“.

Paradoxní je, že veškerá nejistota a nedůvěra občanů Oceánie neplyne z rozporu, ale z nedostatečného rozlišení. Avšak Strana vyvinula další mocenský nástroj – newspeak. Protože je newspeak předmětem mnohých reflexí a sám Orwell několikrát psal o politické funkci jazyka, bude dobré věnovat mu podrobnější pohled.

Hlavní funkcí newspeaku je přizpůsobit jazyk nové „politcké realitě“. Funkcí newspeaku je redukovat slovní zásobu, zničit rozlišovací schopnost jazyka, aby napříště nešlo o „zakázaných tématech“ ani přemýšlet. Důležité je, že nikdo nadále nemá mluvit jiným jazykem. Jedna Strana, jeden jazyk. Až bude na světě finální verze nového jazyka, všichni se jej budou muset naučit. Syme vytýká Winstonovi, že i když píše newspeakem, myslí stále v oldspeaku. Předpokladem je těsný vztah jazyka a myšlení, proto může Syme říct, že „nakonec bude ideozločin doslova (zvýraznil J.S.) nemožný, protože nebudou slova, ve kterých by šel vyjádřit“. Syme pokračuje dál tím, že díky novému jazyku nebude třeba myšlení. Nové „myšlení“ se bude odehrávat přímo v jazyce, který bude kontrolovat strana.

Je však otázkou, nakolik lze myšlení ztotožnit s jazykem. Kdybychom přijali tezi, že myšlení se odbývá čistě v pojmech, museli bychom vysvětlit jak je možné výtvarné umění nebo hudba. A konečně, běžně se hovoří o tom, že něco – například zkušenost mezní situace - nelze plně vyjádřit slovy. Sám Winston nedokáže vyprávět Julii svůj sen, protože je to příliš složité (část II, kapitola 7). Na druhou stranu je pravdou, že korupce jazyka vyústí v problém efektivní komunikace mezi lidmi, což v konečném důsledku ovlivní možnost shodnout se na definici situace. Definice situace vybírá ze světa relevantní diference a ty pak ustavuje v jazyce. Ovládnutím jazyka tedy Strana ovládá to, podle čeho lidé jednají.

Sám Orwell (1997: 163-174) zamyslel nad úlohou jazyka v politice. V eseji Politika a anglický jazyk si všímá zpětnovazebného vztahu mezi jazykem a myšlením – anglický jazyk se stává „ošklivým a nepřesným, protože naše myšlenky jsou hloupé, ale nedbalost našeho jazyka usnadňuje, abychom měli hloupé myšlenky“. Zvláštním a patologickým útvarem je pro Orwella slogan, fráze. Je to jev, kterého si všiml už Kierkegaard (1996: 82), když psal o vzniku příruček pro milující, jejichž výsledkem je dvojice na lavičce, která si přeříkává to, co včera přečetla o milujících. Otázkou je, jakou roli má slogan dnes – po informační dálnici se řítí informace světelnou rychlostí a slogan se stal strategií pro přilákání pozornosti. Navíc, jak ukazuje P. Bourdieu, myšlení je pro dnešní média – jejichž povahu a roli Orwell nemohl podrobit své reflexi – nudné. Tomu se bohužel přizpůsobili i politici a experti z řad vědců, když se nechali vmanévrovat do hlasatelů předžvýkaných myšlenek – sloganů (Bourdieu 2002).

Česká (československá) filosofie disentu je poznamenána reflexí vpádu komunistického newspeaku. Hra Vyrozumění (Havel 1999: 101-196) pracuje s umělým jazykem Ptydepe, který z lidí dělá mluvící stroje, jak napsal Orwell. V eseji Útěk z Ptydepe (Bělohradský 1991) můžeme najít filosofickou reflexi umělého jazyka, která ukazuje, že nepřirozený jazyk dělá z lidí mluvčí neosobních vyšších pravd, kteří jsou všeho schopni, protože své jednání chápou jako nutné, jedině možné. V devadesátých letech Bělohradský definuje demokracii jako polylogické společenství, tedy prostor, kde mohou koexistovat a komunikovat různé řečové kódy bez toho, aby jeden z nich byl hegemonem. Obava z hegemonie jednoho jazyka tak zůstává něčím, co je z Orwellova díla stále aktuální.

Jiný, dříve opomíjený rys newspeaku rozvíjí J. F. Lyotard (1993), když píše o „zajizvení události“. Díky byrokratickému newspeaku a „napravování (rectify)“ historie se stírá rozdíl mezi příslibem a jeho naplněním. Událost tak nemá prostor ani v jazyce, který ji hned převede na dopředu vymyšlený newspeak, ani ve skutečnosti. Novoust události, která působí jako rána, je hned zajizvena – a jizvy jsou Baudrillardovským dokonalým zločinem zahlazeny. Účel je jasný: zabránit změně.

---