KDYŽ SE PÍCHNE

Pavel upřeně hleděl přes přední sklo automobilu na silnici a přitom si pohvizdoval. Na střeše vozu měl přivázán velký počet dlouhých prken, která si nenávratně vypůjčil z jedné stavby na postavení kůlny. Jejich konce dost vyčnívala vpředu i vzadu, což poutalo pozornost všech co míjel na silnici.
„Nějak tu na mě všichni divně čuměj. Asi jsem s těma prknama trochu nápadnej,“ pomyslel si s úsměvem. Poté se rozhodl, že si cestu zkrátí. Sjel ze silnice na polní cestu, která vedla k říčce přes niž bylo neširoký dřevěný most.
Netrvalo to dlouho a před sebou spatřil ono přemostění. Ani nesnížil rychlost a když byl těsně před začátkem dřevěného mostu ozvala se velká rána. V následující vteřině se vozidlo dostalo do smyku. Prudce dupl na pedál od brzd, přičemž za jejich skřípění postřehl rozkývaná konce prken. Než se nadál zahlédl prkna padat ze střechy všemi směry. Poté vytřeštil oči, když se před předkem auta objevilo zábradlí, do něhož vzápětí narazil. O vteřinu později viděl několik prken padat přes okraj mostu dolu.
Chvíli strnule seděl a křečovitě se držel volantu a zároveň měl nohou stále sešlápnutý pedál od brzd až na podlahu. V následujících vteřinách si plně uvědomil to, co se právě stalo.
„Do prkvančic!“ vyhrkl naštvaně a po odpoutání se od sedačky otevřel dveře. Ani pořádně nevylezl ven a už ho do hlavy praštilo jedno ze zbylých prken na střeše.
„Krucinál!“ vysoukal ze sebe. Poté chvíli lezl po čtyřech a držel se za hlavu. Takhle dolezl až k zábradlí. Přes něho zahlédl několik plujících prken po hladině. Zároveň uviděl i uslyšel nadávající rybáře na břehu. Dva z nich se drželi za hlavu. Vytušil co bylo toho příčinou.
„Ty blbče! Co tam nahoře děláš!?“ vykřikl jeden z rybářů.
„Já píchnul,“ odpověděl a přitom se zadíval na automobil, který stál napříč přemostěním. Také spatřil zcela vyfouklé zadní kolo.
„To bych do toho kop!“ řekl si a snažil se ignorovat pokračující nadávky rybářů. Přitom otevřel kufr auta. Vněm měl hever i náhradní kolo. Hever zdárně vytáhl a pak obouručně počal vytahovat kolo. To se mu podařilo, ale při prudkém pohybu nedal kolo na zem, ale na vrch zábradlí, protože stál vedle kufru. Ve stejnou chvíli pocítil silné zašimrání v nose. Pravou rukou ze zvyku sáhl do kapsy pro kapesník a na okamžik přestal kolo pevně držet. Pak dvakrát kýchl a ve vteřině se ono kolo dalo do pohybu. Přes konečky prstů postřehl pád kola do říčky. Poté se ozvala rána a také dvojitý výkřik. Kolo totiž spadlo na předek kánoe a dva muži v ní pocítili náhlou přítomnost vody. Což další plavbě vůbec nesvědčilo.
„Kterej kretén!“ zařval jeden z vodáků a Pavel vytušil další potíže. Sotva se vzpamatoval, tak z opačné strany, než přijel jel velkou rychlostí z kopce cyklista. Stejně rychle najel na přemostění, přičemž vytřeštil oči. Pak následoval náraz do boku auta, které doprovázely nadávky všeho druhu.
„To jsi slepej! Nebo co!“ rozkřikl se Pavel.
„Komu nadáváš do slepejch!? A co tě napadlo tady takhle parkovat!“ vyjekl cyklista a vztekle uchopil jedno prkno. Tím pak začal mlátit do auta.
„Co mi mlátíš do auta! A nešahej na ty prkna! Už mi jich pár uplavalo!“ vykřikl Pavel.
„Tak ti uplavou další!“ zařval cyklista a hned dvě prkna hodil přes zábradlí. Okamžitě následovalo několik výkřiků opět od rybářů.
„Co si to dovoluješ!“ vybuchl vzteky zbrunátnělý Pavel a hbitě přelezl auto. Než se cyklista vzpamatoval letělo přes zábradlí jeho kolo. Poté se ozval výkřik dalších zasažených proplouvajících vodáků. To už se oba vrhli navzájem na sebe. Vzápětí na přemostění vběhli pořádně naštvaní vodáci i rybáři. Zanedlouho se kolem auta vytvořil početný hlouček rvoucích se mužů. Rychle se zvětšoval o další příchozí. Brzo bylo na přemostění říčky dost plno. To už dřevěná konstrukce nevydržela a ozvaly se praskavé zvuky. Poté nastal úprk všech na břeh. Přemostění se i z Pavlovým autem zřítilo do říčky k úžasu přihlížejících. Jako na povel se zase na sebe vrhli, a když za čas dorazili přivolaní policisté dali se všichni sborově na útěk.