Bezvýznamná blbůstka :))

Kolem mě probíhá krajina a já si uvědomuji, že někde je chyba. Problém je v tom, že nevím kde. Bílé obláčky defilují po modré obloze, ptáci zpívají, nádherné duby a buky rozpínají své koruny nad mojí hlavou, aby je v zápětí vystřídaly tenoučké siluety topolů a obrovské masy mohutných lip. TAK KDE JE KSAKRU CHYBA??!! Člověku se o tom nechce uvažovat, vždyť je krásně, je léto, kolem ubíhá nádherná země a v srdci se rozléhá klid, pohoda, nirvana, satori... Ne, kruci, nejde to. Něco je špatně. Mozek šrotuje, představy se míhají v mysli, analyzuji, hloubám, přemítám, ale nepomáhá to. Je to něco... něco očividného. Na chvíli se ztrácím v myšlenkách, vychutnávám si vánek na tváři a říkám si ne, něco se mi zdálo, všechno je naprosto v pořádku. A potom se ten pocit vrací, s nezadržitelnou intenzitou se propaluje mým pracně vydobytým pocitem štěstí, opruzuje, studí, pálí, ničí okamžiky klidu a míru. NĚCO JE ŠPATNĚ. Ta slova jako kdyby byla napsaná jazyky plamenů v mém mozku, plápolají před mým zrakem a nutí mě přemýšlet. Kruci. Kruci. Kruci. Mysli, chlape. Prolétám okolo dětského hřiště. Najednou jako bych dostal ránu, jako by moje vědomí vyplavalo z hlubokého jezera, udiveně se na mě podívalo a řeklo: „Ehm, můžeš prosím tě zopakovat tu poslední myšlenku?“ Aha, v tom bude ten problém. Já letím. Zaplavuje mě pocit úlevy, že jsem na to konečně přišel, že jsem vytáhl ten prašivej trn ze své paty, rozlouskl tenhle proklatě tvrdej ořech, konečně vím, CO je špatně. Chvíli si užívám ten pocit osvobození, ale pak si uvědomím: moment, ale lidi přece nelítaj, nebo jo? To ale vyvolává jisté nepříjemné otázky, znějící v mém mozku. Co si pamatuju, vždycky jsem byl člověk a byl jsem jako člověk celkem spokojenej. Tak jak to, že najed... Chlapci, projíždějícímu kolem na kole, se náhle uvolnila tkanička u boty, zhouplna se jako obrovské beranidlo a strašlivou silou mě zasáhla ve vzduchu a odhodila pryč. Svět se roztřásl, roztočil a na malou chvilku mě opustil, aby se v následující chvíli vrátil v záblesku oslnivého světla a bolesti ve křídle. V křídle. V křídle. V křídle. Náhle je všechno jasné. Letím. Mám křídla. Sejmula mě tkanička u boty. Už to vypadá, že jsem... Můj mozek (který ve skutečnosti nemám) se zdráhá uvěřit tomu prostému faktu, že... Zničeho nic, naprosto bez varování, bez udání příčiny, prostě jenom tak.... Jak to, proboha... JAK TO? JAK MŮŽU PROBOHA BEJT ZKURVENÁ MOUCHA?!! Vždyť jsem člověk, mám dvě nohy, přátele, rodinu, práci!! Já nejsem žádná zatracená moucha! Ne... Nebo snad jo? Třeba to byl všechno jenom sen. Třeba jsem moucha. Třeba jsem vždycky byl moucha. Koneckonců, teď už na tom nezáleží. Jediné, co teď můžu dělat, je letět dál... dát si pozor na ptáky... na pavouky... na plácačky... Když nad tím tak přemejšlím, tak bejt moucha není zase tak zlý.