Surreálná povídka

     Ahmed vykoukl z okna a zhrozil se nad počasím. To musí začít pršet? Hleděl dolů na záhon, kde zrovna pučely sytě žluté kytky a odrážely se v ostrém slunci. Od hor se blížilo černo, velmi rychle, poháněné větrem jinotaje, jaký fouká jen uvědomíte-li si jeho jedinečnost. Jsou větry, které spáchají změnu tím, že prostě jsou, aniž by byly různé. To je jazyková smyčka každého počasí, které se vám nezjeví jen jako okamžik, ale též jako vyhlídka.

       Zima, to je zima! křičel, když ho vítr rušil z ospalosti. Ještě chvíli koukal, pak přivřel okno, vyčistil zuby, boty, vyběhl ven bos, jelikož již pršelo a on si toužil poloobnažen zatančit na svojí zahradě. Nejraději tančil pod vrbou, protože z ní kapaly velké kapky, něžné a přítulné, sladké a dunivé, rozmáčející, slunivé.

         Duha.

        Pak vylezl na kaštan a uvědomil si, že žár, s jakým prostoupil posledními chvílemi, ho nyní asi opustí a on se začne drkotat. Těmito myšlenkami také celý proces uspíšil. Toužil vše změnit.

         Jsem na své zahradě! A tak se i stalo, spadl ze stromu, užil si svou svobodu. Bolest se šířila především předloktím, ale také pánví, což nebylo příjemné. Mám zaražené sraní, uvažoval.

         Dalšího dne se již kameny v potoku opět blýskaly, kal se odplavil do rybníka a ten zas odtokem do řeky. Ahmed si roztrhal čepici, což ho stálo mnoho sil, protože každý pohyb levé ruky teď provázela bolestivá grimasa. Nechtěl si však zůstat nic dlužen. Rozhodl se vyrazit mezi lidi. Už dva dny jsem nebyl na záchodě, co když...

         Zanesl čerstvé třešně kamarádu Vohňahníkovi, který ho naoplátku zásoboval meruňkami. Obchod byl kulisou každého jejich společného léta v kraji zvaném Světákov, podle místního rodáka a emigranta. Zatoužil souložit, což v něm zřejmě vzbouzela bolest, jednotlivé stěny jsou si velmi blízké, naznačoval tento prožitek. A tak se tedy odporoučel od Vohňahníka a zamířil na asketický stadion. Zde se pohybovala řada nevyspělých dívek vedených k aritmetické poslušnosti svému tělu, přesně stavěné dle Duše. Zbožné dívky tu trávily většinu svého času, vystavěné zhnusení odporných výletníků, čili osazenstva masturbujícího na tribunách a civějícího na jejich meditaci.

         Ahmed seděl a sledoval dění na kuličkové dráze, uprostřed které byla vystavěna kaple ve tvaru písečné duny. Uvažoval nad tímto nepřístupným symbolem celého dění před jeho planoucíma očima. Upadal do vytržení, rozebíral symbol, ovšem ač si uvědomoval jeho význam, nemohl proniknout do jeho chodeb. Nakonec utekl z místa nejnavštěvovanějšího do centra města. Koupil si zmrzlinu a začal vzpomínat na plavovlásku, které věnoval jen nevědomou pozornost. Je pryč! naříkal zbědovaný svou bolestí. Pak začalo opět pršet. Usedl na lavečku a nechal se zkropit, sledován očima mnohých hospodyněk v oknech okolních domů. Chtěl se rozběhnout k některé z nich a vystrašit ji, sic vzdálen ještě metry pod jejími okny, přesto určitě vypadajíc hrůzostrašně. Chtěl tak běhat od jedné k druhé, ale neodvážil se, neboť nebyl ukryt ve své zahradě.