Vrazi

Kov rázně třesknul o kov. Oheň se vzňal. Zplodiny se okamžitě začaly s obrovskou prudkostí rozšiřovat a hledat si cestu ven. Mohutnou silou se opřely do všech okolních stěn, až ji našly. Jedna z nich povolila a nechala se tlačit dál ocelovou rourou. Olověný válec se roztáčel a pořád rychleji uvolňoval místo rozpínajícím se hořícím plynům. Náhle váleček opustil trubku a svobodně vylétl do horkého letního vzduchu, který rozťal a zahříval se o něj díky své rychlosti. Stlačené plyny se rozehnaly na všechny strany a utvořily kolem válečku na okamžik rudou, plamennou auru. Válec se prudce prokusoval molekulami vzduchu. Šlo to tak hladce. Náhle se přiblížil k mase tkáně. Ve zlomku vteřiny následoval tvrdý náraz. Cosi bylo s hlasitým křupnutím rozdrceno. Válec zploštěl a dostal se do daleko hustšího prostředí. Všude kolem byly neurony, mezi kterými přeskakovaly malé elektrické náboje. Pohyb zdeformovaného válečku se rapidně zpomaloval, ale dorazil ke druhé vápníkové bariéře. Ani ta ho nezastavila. Mnoho z původní rychlosti mu nezůstalo, přesto vyrazil dál opět čistým vzduchem. Odrazil se od tvrdé, mramorové desky přímo do dubové podlahy. Ta konečně jeho dravý pohyb dočista zastavila.

„Dostals ho, Joe?“

„Mám pocit, že jsem slyšel, jak mu mozek pleskl o zeď. Nebo si možná pustil do kalhot,“ usmál se Joe.

„Měli bysme hned vypadnout, než dorazej fízlové.“

„Máš recht. Eště mu seber šrajtofli, ať maj těžší identifikaci, já mu odříznu otisky.“

„Takže vyrážení zubů zbyde zase na mě? Už toho mám plný zuby, je to hnusný.“

„Ale nutný, tak si pospěš. Ať už sme pryč.“