NETYPICKÝ VRTULNÍK

Když jsem se jednoho dne toulal sídlištěm, tak mou pozornost upoutalo ohlušující burácení. Po něm napříč oblohou prolétla s křikem postava místního vynálezce pana Pokustóna. Když zmizela za obzorem a na nebi zbyla žíznivá čára, tak mi bylo jasné, že zase cosi vynalézal. A tak se má pozornost upnula na starý statek kousek za sídlištěm, který byl proměněn ve velkou vynálezeckou dílnu.
Cedulí oznamující nebezpečí všeho druhu jsem si nevšímal a plný zvědavosti jsem vstoupil na velký dvůr. Na něm byla k vidění spousta podivných věcí. Zaujalo mne podivně vyhlížející auto s velkým teleskopem na střeše. Jeho vnitřek byl plný tlačítek a páček. Všude byly nějaké nápisy, které jsem však nečetl. Ale to byla asi chyba.
Po stisknutí jistého červeného tlačítka se automobil vznesl do vzduchu. To mě trochu znervóznilo. Protože padák, který se mi podařilo omylem ukrást jednomu parašutistovi během seskoku, jsem měl doma. Trochu mne uklidnilo, že se vozidlu vysunuly listy dvou vrtulí. A tak pro mne začal let autovrulníkem. Volantem se mi dařilo perfektně ovládat let.
 Zanedlouho mojí pozornost upoutal fotbalový stadión, na němž zrovna probíhal zápas. Sám nevím, jak se to mohlo stát, ale při pokusu přistát vedle stadiónu jsem dosedl přímo uprostřed hřiště.
„Sportu, zelené trávě a kopané zvláště zdar! Já se omlouvám, ale i při hraní leteckých simulátorů se mi taky moc nedaří přistávat tam kde chci,“ řekl jsem po stažení dveřního okénka užaslým hráčům. Ti se díky roztočeným vrtulím ocitli na trávě.
„Co tady děláte?! Vy blázne!“ křičel na mne hlavní rozhodčí, který se vyděšeně plazil po trávníku.
„Vypněte ty vrtule!“ vykřikl, ale asi jsem zmáčkl špatný knoflík, protože listy vrtulí se ještě více roztočily. Rozhodčí za hvízdavého výkřiku odlétl a s ním i několik hráčů.
„Tak já zase poletím. Vidím, že z tohohle místa bych nemohl sledovat utkání,“ křikl jsem omluvně. Přitom mi neuniklo, že prudké proudění vzduchu od vrtule trhá sítě v brankách, převrací lavičky na střídačkách a diváky přisává na sedačky.
Vzlet se mi podařil, ale během něho jsem zavadil o nějaká tlačítka, protože z teleskopu na střeše vyšlehl oslňující záblesk. Ten směřoval do nebe. Na něm se náhle vytvořil obrovský černý mrak. Přímo na stadión se snesla lavina vody. Mrak se vypršel, načež se hlavním vchodem stadiónu vyvalila voda i s diváky a hráči.
Bylo mi jasné, že tenhle autovrulník umí určitě ještě spousty věci. I když jsem jen lehce stiskl jedno modré tlačítko, tak to mělo nevídané následky. Opět z teleskopu vylétl oslepující záblesk. Na nebi se zanedlouho objevil podivně barevný mrak. Ten se přesunul nad sídliště a vzápětí začala pestrobarevná vánice. Netrvala dlouho, ale vícemetrové, všemi barvami hrající závěje, úplně šokovaly všechny obyvatele sídliště.
I já byl překvapený a chtěl jsem si postavit barevného sněhuláka. Během přistávacího manévru mi to však nedalo a jen jsem prstíkem ťukl do bílého tlačítka. Teleskop se na střeše začal otáčet, přičemž začal vypouštět nějakou bílou páru. Netrvalo to dlouho a široké okolí zahalila neproniknutelná mlha. To mělo za následek, že autovrtulník narazil do komínu. Poté jsem se seznámil s jeho vnitřní částí i s krbem, který se nacházel ve vilce.
„Čéééért! Pomóóóóc!“ vyjekla stará žena a začala mne šlehat obrovským brkem.
„To je omyl. Já nejsem čert!“ vyjekl jsem a dal se před ní na rychlý útěk. Po vyběhnutí před zahradu se mi naskytl pohled na rychle mizící mlhu i barevný sníh. Barvy však zůstávaly všude, na všem i na všech. To už se k sídlišti blížila tekoucí voda ze stadiónu, která začala ztrácet na síle. A všichni, co na ní připluli, tak ti zůstali za nadávání sedět nebo ležet všude po sídlišti i kolem něho. Rozkřičeli  se i lidé z domů a já se jen nestačil divit, co jsem mačkáním tlačítek způsobil.
„To je ten, co to všechno způsobil!“ vykřikl náhle rozhodčí a hned dlouze zapískal na píšťalku. Za okamžik jsem prchal ze sídliště majíce v patách nespočet naštvaných lidí.