LOVEC IMONTHEP

Vypustil jsem fotra na svobodu. Dal jsem si šálek turecké kávy s mlékem a vykouřil krabku cigaret. Poté jsem si zvolna jal nazouvat své lovecké kanady. Do batožiny jsem uložil dřevorubeckou sekerku a několik zápalných láhví. Věděl jsem, že mi daleko neuteče. Byl už starý a nemocný. Navíc i chromý na obě nohy. Naslinil jsem si prst a vztyčil jej vysoko do oblak, až jsem se bezmála ve své iluzornosti dotýkal téměř Slunce. Ale klovl mě do něj jen rozzuřený a šílený vrabec - vítr foukal ze severovýchodu.

Otec za sebou zanechával výraznou stopu. Trousil bobky. Bylo tedy víc než jisté, že ho brzy naleznu a zabiju. Měl jsem dobrou náladu, a tak jsem si řekl, že bych mezitím mohl vypálit novou moderní autobusovou zastávku. Stáli tam nějací lidé. Vypadali znuděně, a tak jsem se jim pokusil se postarat o trochu vzrušení. Pár dětí uhořelo. Tři starci skočili pod kola nákladního automobilu a pracně se pokusili udusit se jeho výfukovými plyny. Jedna mladá maminka potratila do odpadkového koše své ještě nenarozené dítě. A jeden mladík, který právě nevhodně čerstvě nastoupil do pracovního procesu, se pokusil spáchat sebevraždu tím, že spolkl své digitální hodinky s vodotryskem. Ale záchranáři mu i proti jeho vůli vypumpovali žaludek hadičkou úplně stejně, jako když natahujete benzín z nádrže. Byl to humus. Už jsem se na ty hrůzy a běsy nemohl dívat. Odvrátil jsem se a za jedním křovím spatřil nečekaně holý zadek svého otce.

Vytáhl jsem z batožiny dřevorubeckou sekyrku a s řevem mongoloidního idiota jsem se rozběhl tím směrem. Ale po mém chromém fotrovi jako by se slehla zem. Byl to však zcela určitě on, protože tu po sobě zanechal bobek. Poznal jsem ho, jak podle vůně, tak i dle zcela identické chutě zapáchající toxicky želatinové hmoty. Grcl jsem si a jen tak z malicherného vzteku vypálil nedalekou dřevěnici i s dvěma starými výměnkáři. Vlasy jim olezly hrůzou ještě dřív, než je stačily pohltit plameny. Měl jsem z toho sice škodolibou radost, ale zachovával jsem ledový klid a vlažnou rozvahu. Byl jsem připravený na všechno. Jen ne na jediné, a tím byl sex.

Na chodníku tam stála taková cudná padesátka. Měla copánky a vyzývavě macaté tělo všeho schopné kurtizány. Chtěla po mně fyzický kontakt. Naznačila mi to břitvou, kterou mi zajela do hrdla. Ještě štěstí, že kolem něj nosím silný kožený obojek. Protože někdy, když mě to popadne, dokážu být pěkný masochista. Rozrazil jsem ji sekyrkou lebku na dvě disharmonické půle a usoudil, že teď asi nastal ten nejvhodnější čas odebrat se do kostela a vyzpovídat se ze svých hříchů. Někdy jich za den spáchám i několik desítek tisíc. Ale to si vždycky zalezu za farářem do zákristie, stáhnu si spodky a vyčkávám. Farář mě má rád. Odříká za každý můj hřích otčenáš a poté se ke mně něžně přitulí. Vždyť to má i v popisu práce, lásku k bližnímu svému.

A tak strávíme i několik dlouhých dnů. Je to poměrně dost nudné, ale poté opět pln nadějí a nezvládatelného entuziasmu vyrážím na lov svého otce. Je tolik zákeřný a rafinovaně obstarožní. Farář mi pokaždé požehná obráceným krucifixem. A aby se mi tedy skutečně dařilo, zapálí ho navíc stříbrným benzínovým zapalovačem. Je to frajer v bílém koženém límečku. I když i on po mně vyžaduje, abych mu říkal:

,,Otče.“

Nejspíš ho taky jednou zabiju. Fotrové mě už prostě serou. Ale teď jsem neměl čas. Zavětřil jsem náhle fotrovu stopu. Ten chromý otrapa nemohl být daleko. Ale když jsem přišel za hřbitovní kontejner, našel jsem tam opět jen ten jeho smradlavý bobek. Ale po chvíli rozmarného čekání a pokuřování Startky bez filtru, jsem opodál zaslechl odporné funění a též mě omráčil pach zpoceného těla. Ano, byl to zcela určitě on, tlustoprd. Vykoukl jsem zpoza hřbitovního kontejneru, kde jsem si zbudoval prozatímní tábor. A spatřil jsem, jak si můj otec kope krumpáčem hrob... Hajzl jeden! To jsem ho chtěl zabít a on si chce klidně jen tak, jako by se nechumelilo, skonat přirozenou smrtí?! Ne, to jsem nemohl dopustit. Znovu jsem pevně uchopil topůrko své dřevorubecké sekyrky a s řevem odreagovaného hypochondra jsem se rozběhl vpřed. Hodlal jsem být alespoň na pár krvelačných minut krutě nemilosrdný. A ve jménu Tašunko-Sapy, jsem zasadil první úder.

2. září 2004

Chlív out