Školství a pár zakopaných psů

   Připravovaná reforma českého školství podle takzvané „Bílé knihy“ a potažmo každá školská reforma mají jednu nepříjemnou vlastnost. Připravují se tak dlouho dopředu, že se k ní vzhledem k svému  současnému věku nemohou vyjádřit ti, kdo ji nejvíc pocítí, totiž budoucí studenti. Studenti dnešní jsou zase příliš opojeni vědomím, „že my tomu unikneme“, ať už je to státní maturita či cokoli jiného, než aby se o něco podobného nějak zajímali. Přitom právě přítomní studenti mohou spolu s učiteli nejlépe zjistit a zdravým rozumem posoudit absurditu některých stavů současných i těch připravovaných.

   Jako příklad bych rád uvedl uvažované a snad i schválené zavedení matematiky jakožto povinného maturitního předmětu. I když pomineme pochyby o její náročnosti pro studenty a o nutnosti toho, aby byla povinným maturitním předmětem například literatura, vyvstává zde problém. Tímto krokem by totiž z obvyklých čtyř maturitních předmětů byly plné tři povinné- čeština s literaturou, matematika a cizí jazyk, jímž je v naprosté většině angličtina, ta se totiž na většině základních škol učí už od čtvrté třídy, zatímco druhý jazyk nastupuje o pět nebo šest let později.

   Obzvlášť nemilosrdným způsobem by se tím zrušila dosavadní relativní diferenciace studentů podle oborů, které je zajímají. Například zájemce o studium lékařské fakulty by nadále nemohl (pokud by na svá záda dobrovolně nenaložil břemeno pátého maturitního předmětu) maturovat i z biologie, i z chemie.

   A právě minimální možnost individuálně ovlivnit vlastní učební plán pokládám za jeden z největších problémů, na který zapomíná i „Bílá kniha“. Pro ilustraci: Před nástupem do prvního ročníku gymnázia jsem vyplňoval dotazník zjišťující mé studijní zaměření. Za předměty, kterým bych se rád věnoval, jsem označil češtinu, dějepis a základy společenských věd, tedy humanitní předměty. Po začátku školního roku přišla deziluze- všechny tři (!) třídy prvního ročníku měly naprosto stejný učební plán. Teď o rok později pokládám někdejší přijímací proceduru za frašku. Protože bez možnosti jakkoli to ovlivnit mám vedle tří hodin češtiny a dvou hodin dějepisu týdně také tři hodiny biologie a tři hodiny chemie, kterým se s naprostou jistotou nikdy věnovat nebudu.

   Nechci napadat školu samotnou,protože vím, že dělá jen to, co jí nařizuje systém. Je jasné, že pro studenta střední školy není možné plně obsáhnout veškeré učivo, a proto si většina vybírá a odlišuje předměty, kterým se věnuje. Ten zbytek potom spadá mezi předměty s menší prioritou, méně zaobaleně řečeno o „průtokové vědomosti“. Systém ovšem naprosto neumožňuje ovlivnit počet hodin jednotlivých předmětů a v mém případě třeba zredukovat „průtokovou“ biologii a chemii například na jednu hodinu týdně ve prospěch předmětů, kterým se chci věnovat. Bráno do důsledků, ročně musím absolvovat asi 160 hodin, v nichž je má účast naprosto zbytečná a daleko účelnější by bylo, kdybych je věnoval předmětu jinému. Je snadné prohlásit tyhle problémy za malicherné. Jenže dospělí by se asi dost čertili, kdyby je stát nutil strávit ročně dvacet osmihodinových pracovních směn bezúčelnou činností. Chtěli byste snad kopat jámu a házet  hlínu do jámy jiné, ze které by zase druhý občan přesunoval zeminu do jámy vaší?