To bys tam musel bejt…

To bys tam musel bejt…

            Přiznávám, že jsem člověk možná až příliš reflexivní. Rád přemýšlím o různých věcech, o některých z nich pak třeba píši nebo se jinak o „plody“ svého přemítání podělím. Přitom se často dostávám za hranice svého bezprostředního světa. Světa, který jsem ještě - anebo už - nezažil. V krajině mého myšlení vedle sebe přebývají věci jako holocaust, smrt mého dědečka a babiččin smutek, moje první láska, gulagy a když přemýšlím o Descartovi (nebo hledám dobrou hospodu se zahrádkou), tak třeba i Bílá Hora. Vzhledem k tomu, co mi poletuje v hlavě, co se snažím pochopit a vykládat – sobě i ostatním – občas čelím otázce povolanosti (kompetence). Jsem třeba povolaný mluvit o Osvětimi? Nebo psát o Rómech? A konečně, co taková smrt – co o ni mohu říci já, který jsem ji ještě nezažil. A to prosím, ani klinicky – žádnej tunel, světýlko a tak. Jak kdysi památně pronesl kamarád po nepovedeném převyprávění zdlouhavé historky z práce, které se tenkrát nikdo nezasmál: „To byste tam museli bejt!“. A stejnou větou můžete odbýt každého, kdo přemýšlí za hranicemi své zkušenosti.

            Jedním z prvních výletů do neprožitých krajin bylo psaní seminární práce, kterou jsem předkládal u maturity. Je o drogách, konkrétně marihuaně. Motivací byla nešťastná legislativní úprava, která kriminalizovala značnou část národa. Neměl jsem s marihuanou žádné zkušenosti, přesto jsem novelu svým způsobem (jakým jiným?) prožíval: z mých dobrých přátel se přes noc stali potenciální kriminálníci. Dost možná bych jednou mohl být jejich „obětí“ (kdybych to dál nepodal), či spolupachatelem (kdybych se podělil), říkal jsem si tenkrát. I vypracoval jsem text, který se zabýval historii vztahu drogy a společnosti, potom jsem rozebíral zemědělské užití konopí, dostal jsem se i k popisovaným účinkům a úskalím trávy. Jednu kapitolu jsem věnoval vývoji legislativy a alternativním návrhům. K práci patřil i průzkum vědomostí o marihuaně, který jsem provedl na „svém“ gymplu Biskupáku. Ale, pravda, nezahulil jsem – a dodnes nevím, jestli by mé pozdější zkušenosti změnily můj pohled na věc, či obsah práce. Co ale vím, je to, že by nejspíše změnily její přijetí u těch, kteří mi vyčítali mou „nezkušenost“ a to, že jsem vše vyčetl z knih. Místo, abych se sjížděl v terénu, seděl jsem za stolem a vedl svou rozpravu o metodě: Jak moc musím fetovat, abych napsal užitečnou, dobrou nebo alespoň pravdivou práci? Musím mimo marihuany poznat i jiné drogy, jako třeba éter? Měl bych zkusit terapie nebo si posedět v lapáku – co bude pro práci lepší? A jestliže je nutné projít obojím, pak v jakém pořadí? Nakonec, i ten soudce co mne bude soudit by si měl za fet něco odsedět. I když, možná by stačilo kouřit, ale nešlukovat… Inu, otázky methodologické se dokáží podobat hejnu nethopýrů, kterého se nemůžete zbavit. Haj hou.

            Paradoxnější situaci zažil můj bývalý spolužák. Ten se vydal ve šlépějích svého otce faráře a šel studovat teologii na evangelickou fakultu. Když jsme si sdělovali své první dojmy z nové školy, vyprávěl mi, že je tak trochu „outsiderem“. Podivil jsem se, vždyť Bibli znal pozpátku, zažil léta v křesťanské komunitě, z gymplu si odnesl výbornou znalost čtyř jazyků, včetně latiny, snad i táta mu někdy předal kus své zkušenosti. Ale hlavně, Dan je dobrý, spolehlivý člověk, jeden z těch, jejichž vztah ke světu a druhým skrze Boha je pro mne úctyhodným. Navíc je společenský, naprosto bez sklonu k intelektuálskému autismu. Mezi své spolužáky přesto nezapadl – nikdy totiž, na rozdíl od nich, Boha neprožil. Bůh k němu nikdy nesestoupil. Nepřišel za ním ve snu do postele (nebo do spacáku), neposlal ho zpět mezi živé, když ležel na operačním sále, ba ani v dopravním prostředku Boha nepotkal – snad měl jezdit víc na černo... Jak mohl obstát vedle člověka, který se pro onu fakultu rozhodl na poslední chvíli a pokřtít se dal až po podání přihlášky – to všechno pod vlivem náležitě dramatického Božího znamení? Myslím, že jsme se tenkrát s Danem utěšovali, že třeba Bůh někdy přijde. Snad jsem mu tenkrát slíbil, že pokud za mnou přijde dřív, pošlu ho za ním. Nebo mu alespoň povím, jaké to je. Jak je na tom Dan, to nevím, dlouho jsem ho neviděl, ale na mé dveře ještě prst Boží nezaklepal.

            Do třetice všeho dobrého si vzpomínám na Dominika, se kterým jsem seděl jednou v hospodě. Už ani nevím jak, ale dostali jsme se k sociologii rodiny. Měl jsem tenkrát v paměti ještě zkoušku, ke které jsem knihu na toto téma musel přečíst. Vzpomněl jsem si na pojem „statusové dítě“, takový T. S. Garp, dalo by se říct. V době, kdy se průměrný věk matky pohyboval okolo dvacítky, byly bezdětné třicítky podezřelé. Přinejmenším sexuálně. Dominik mi kontroval vzpomínkou na to, jak dělal ve fabrice. Přišel tam něco po dvacátém roce života. Do kolektivu nezapadl. Po chvilce zjistil proč: není táta. Ničemu nerozumí, neví co je život, co on může říct? Nikdy ve svém dospělém životě nebyl poblíž nebezpečí laktační psychózy! Dominik už tenkrát projevil svůj herecký talent, který ho nakonec z fabriky vysvobodil a dítě si vymyslel. Mělo to hodně úskalí, takže jsem ještě skočil pro pivko, abych si to vyslechl v příjemné společnosti zlatavého (nebo černého – abychom byli korektní) moku.

***

            Aby to ale nevypadalo, že jen tak posedávám po hospodách, doháním své zkušenosti s tou maríhůánou a čekám na Boží prst – a hlavně, aby to nevypadalo, že to nepsal Bobr, který se ve všem babrá a pořád něco cituje, je třeba připojit i druhou část. Vy, kteří jste se pobavili a nechcete si to kazit, odejděte v pokoji a pax vobiscum, neb tato druhá část je takzvaně „volně navazující“. Nemusíte tedy čekat na závěrečné titulky a text opustit s klidným svědomím, že o nic nepřijdete. A jestli uvidíte Dana nebo Dominika dřív než já, pozdravte je za mne. Já si dám ještě kafe a popřemýšlím o kompetenci, autoritě, reflexi a zkušenosti.

            Kompetence, česky „povolanost“, je něco, co se dá doložit. Je to soubor schopností, dovedností, znalostí a odpovědnosti. Když někdo nemá řidičák, tak prostě není kompetentní, byť už prošel zkušeností a auto řídit umí. Kompetence hraje roli tam, kde lidi dobře neznáme, kde musíme důvěřovat, aniž bychom měli předchozí zkušenost. Kompetenci vždycky uděluje nějaká jiná kompetence, většinou instituce – a konečnou kompetencí je snad až zákon. Vysoká škola udílí diplomy, na které pak koukáme ze zubařského křesla. Probůh, přeci ví co dělá, říkáme si, zatímco si slintáme na triko (taky vám sestra zapomíná odsávat? Víte co je to amalgám ve vousech?). Přeci by jí ten diplom nedali jen tak, ne? Kompetence je posílením důvěry v anonymních vztazích a situacích, kdy nemáme dostatek informací. U Franty, se kterým jste si od čtrnácti let hráli na piráty silnic ve „vypůjčeném trabantu“ někde za vsí, vám nebude absence řidičáku vadit. Přeci víte, že Franta už v patnácti řezal zatáčky líp než váš táta! Když však cestou ze školy, o pár let později, stopnete týpka, který se vám, sotva se jste zabouchli dveře jeho závodně upraveného golfíka, pochlubí, že sice ještě nemá papíry, ale kluci ve vsi ví, že jezdí jak drak, budete znepokojeni. Slabší povahy – anebo ti s barvitou fantasií – budou hledat, kdy se konečně ukáže ten prst Boží, který už je měl několikrát vytáhnout z bryndy…jako tenkrát, když jeli načerno. Optimisti budou doufat, že je onen týpek alespoň trošku šikovnej jako Franta. Dost možná, že v příští seminárce napíší tuto větu: Zásadním znakem modernizace je převažující role kompetence nad zkušeností v situacích, kdy musíme důvěřovat – je to jedna z odpovědí na postupující funkční diferenciaci. Ovšem, pokud vám o ten zápočet opravdu jde, důvěřujte mi a nepište tam, že jste na to přišli v golfíku – raději odkažte na Giddense, a vy odvážnější na Luhmanna.

            Autorita je také úzce spjata s důvěrou. Ten má autoritu, kdo nemusí dokazovat, vysvětlovat. Udělá se to tak a tak, protože to říkám já – to je základ autority. Autorita nemusí být vázána na moc a naopak. Každý kdo prošel vzdělávacím systémem, ví co to je moc bez autority. Kdo nebude respektovat moji autoritu, bude potrestán. A každý kdo dal na radu zkušeného přítele ví, co je to autorita bez moci. Obecně je autorita definována jako komunikační (nikoliv primárně mocenský) vztah, kdy posluchač zohledňuje spíše osobu mluvčího než obsah slov. Svou roli tu hraje zkušenost – jestliže se mluvčí v mých očích osvědčil, pak si jeho slova zaslouží sluchu a následování („no, když to teda říkáš ty…“). Autoritou může být i nekompetentní osoba a naopak, kompetentní osoba nemusí mít autoritu. Vzpomeňme Franka Burnse ze seriálu MASH.

Abych byl aktuální, připomenu případ s Pavlem Teličkou, který byl navržen na post eurokomisaře. Dva roky členství v předlistopadové komunistické straně nezpochybňují jeho kompetence, ale autoritu. Úředník musí být kompetentní, politik by měl mít autoritu, kompetentní lidi si může najmout. Otázkou, která je podtónem celého sporu je, zda je eurokomisař spíše úředník, či politik. Je také možné, že eurokomisař je pro Brusel úředníkem a pro Prahu politikem – kdo ví. Na můj vkus příliš oportunistickou argumentací je zavádění pojmu „symbolická funkce prvního eurokomisaře“, o kterou se v Sedmičce (29.2. 2004) opíral Jan Zahradil. Zahradil vcelku přijal definici eurokomisaře jako úředníka (v duchu argumentace své strany, která EU považuje spíše za byrokracii nežli politiku), chtěl-li tedy podkopat jeho autoritu, musel úředníka zatížit „symbolickou funkcí“ a dovolávat se jeho „morální integrity“. Když jsme u toho, dovolím si nakonec rýpnout: Co je to „morální integrita“? Je třeba vrah morálně „dezintegrovaný“? Nebo spíše „morálně diferencovaný“? Je „morálně integrovaný“ třeba estébák, který svých činů nelituje stejně tak dnes jako tenkrát? Nevím. Přijde mi to srovnatelné s průpovídkou o „stabilizovaném zdravotním stavu“. Je zdravotní stav mrtvého dostatečně stabilizovaný? Myslím, že ano.

            Konečně, zkušenost je něco, co je jen těžko sdělitelné a přenosné. Řekl bych, že je ze všeho nejmíň v naší moci. O kompetenci, či autoritu mohu plánovaně usilovat. Třeba tím, že se snažím poctivě a kvalifikovaně dělat svou práci. Zkušenost je prožitek – nikoliv jen zážitek. Můžeme kupříkladu sedět na baru, když tu pustí nějakou píseň. Já, jako člověk, který se poslechu muziky i její aktivní tvorbě věnuje přes deset let, prohlásím: „Hmmm. Tak to je Santana, tipnul bych si tak sedmdesátý léta, podle zvuku bicích“. Váhu mým slovům nedávají kompetence, ani autorita, ale zkrátka to, „že to znám“. Pavel ví, že mám doma od Santany několik desek a že jsem mezi šestnáctým a sedmnáctým rokem poslouchal téměř výhradně rock sedmdesátých let. Však i to Santanovo Abraxas (1970) jsme kdysi poslouchali, když jsme škodillacem stovkou brázdili Moravu. Snad jen to sedmé pivo, které dopíjím může podlomit jeho důvěru v má slova…Avšak: jestliže mne zpochybní, vsadím se s ním o panáka (trefím-li alespoň toho Santánu; o celou útratu, když dám i desku, včetně roku – vše bez nápovědy!), zavoláme barmana a hyn sa ukáže, kdo půjde domů sice po svých, ale motat se bude za cizí. Tak jako tak, vrátím se domů se zajímavou zkušeností, která však nijak nemusí prospět mým kompetencím, ni autoritě. Stejně tak, jak o tej pátej ranní, é to šecko tak nějak propletený, ech.

            A reflexe, ta chodí vždycky druhý den ráno.

Pravdou ale je, že je základem pro další zkušenost. Protože se mi už nechce opustiti poněkud uvolněný jazyk, řeknu to takto: dejme tomu, že zkušenost je řeka, která kolem nás plyne. To cenné ze zkušenosti je podobno zlatým zrnům. Reflexe je rýžovací pánev. Předchozí reflexe umožňuje větší výnos nynejší zkušenosti. Vždycky žasnu, když znovu pročítám Dostojevského Zápisky z mrtvého domu. Mám pocit, že ten člověk tam byl provádět sociologický výzkum. Tak detailně popsal podstatné rysy svého prostředí. Foucaulta předběhl o dost let…

***

            Tomu, koho to zajímá: vzhledem k tomu, že se mi ani v druhé části nepodařilo opustit prostředí hospod, které nedej bože snižuje váhu mému elaborátu, pokusím se důstojně ukončit částí třetí.

            Můj výklad pojmů kompetence, autorita, zkušenost a reflexe nemá být samoúčelný. Chci jím podpořit tezi, že existují různé diskursy a žánry, podle toho v jak tyto pojmy zohledňují. Tak třeba existuje žánr brainstorming, který metodicky odmýšlí od kompetencí, autority i zkušenosti. Jeho účelem je nechat slova a myšlenky lehce tančit vzduchem, chytat je na tabuli a pak v nich lovit ve snaze najít nějaké nové řešení zadaného problému. Brainstorming je heuristická metoda a tak se může stát součástí vědeckého diskursu. Ten je jinak postaven na autoritě ratia. V ideálu vědecké diskuse se stírají úlohy zkušenosti a kompetence – vše je vydáno do rukou racionality. Něco jiného je umění, kde je akcentována reflexe a zkušenost. Když nějaké básni nevěřím, zpochybňuji zkušenost básníka, sílu jeho prožitku. Tohle zažil? Tohle cítil? To už přehání, to je kýč.

            Je hodně metafor pro pojem „slova“ – zuby, meč, cihly apod. Nedávno mne napadla další: balónky. Z některých diskusí na Totemu jsem nabyl pocitu, že lidé považují za poněkud trapné, aby slova, která čtou nebo píší, jen tak létaly jako balónky. Snad se bojí, že by mohla zmizet jako balónek, který se právě teď na nějaké pouti vysmekl z ruky copaté dívky. Proto na šňůrku rychle zaváží závaží, protože co nic neváží není závažné a tudíž ani závazné. Někdo si tam pověsí titul, jiný knihovny půl, další jen  Jednu knihu, kterou má smysl číst, svých let tíhu, oddací či rodný list. Zvláštní sortou, o které snad někdy pojednám, jsou lidé, jenž zavěšují na své balónky mrtvé lidi. Někteří vystačí s jedním, jiní s šesti milióny, další umí přihodit ještě víc – jako by těch šest miliónů bylo málo. Co s tím nevím. Snad jen dobře zvážit, pak uvažovat nad tím, zda zvážené je dobré přivazovat zrovna teď a tady. Jenomže, jak předem zvážit závažnost závaží? Co když to poznám, až když ho uváži?

            Když už jsme u toho, vypustím další balónek, na který věším vzpomínku na minulé Vánoce. To byla babička poprvé u nás bez dědy, který se jich nedožil. Sedával jsem vedle ní v kuchyni, ale nic kloudného jsem neříkal. Snažil jsem se cítit soucit, ale nemohl jsem. Neumím si takovou ztrátu představit – jenomže tváří v tvář takovému smutku jsem se nemohl přestat snažit myslit nemyslitelné, soucítit až za obzor své krajiny. Smrt je nejdemokratičtější učitelka transcendence (Kosík) a mne tenkrát naučila přemýšlet o mezích soucitu, o nesouměřitelnosti zkušeností, která není tak asymetrická, jak někteří propagují. Kosíkova věta je jednou z těch rýžovacích pánví, do kterých člověk dorůstá.

            Když jsem mluvil o přivazování mrtvých na balónky, což bylo ještě před vzpomínkou na babičku s dědou, zapomněl jsem se vás zeptat: Kolik mrtvých umíte myslet vy?

A za kolik z nich umíte promluvit?