Jak jsem potkala sluníčko...

Píše se 14. září roku 2004. Den jako každý jiný a přitom pro mne ten den měl zvláštní kouzlo. Autobus mě unášel do našeho hlavního města, do města kde jsem jako malá trávila prázdniny. Vždy, když jsem se do tohoto města vracela, vracela se mi i vzpomínka na mojí milovanou babičku, která již bohužel není mezi námi. Praha se probouzela do nového dne babího léta. Vltava se třpytila jako tisíce drahokamů  a pohled z jejího břehu na Hradčany byl úchvatný. Konečně jsem stanula před před kavárnou Slavie. Stála tam. Malá sympatická postavička a já hned na první pohled cítila, že mi s ní bude dobře. Poseděly jsme společně u šálku čaje a měly jsme si opravdu o čem povídat. Měla jsem pocit, jako bych ji už dávno znala, její verše které píše, její obrázky co maluje, její povídky. Rozdávají radost a pohodu všem, z jejich děl vyzařuje kouzlo, pohladí na duši, zahřejí u srdíčka. Jsem šťastná, že se mám zase za kým do Prahy vracet. Našla jsem sluníčko, které hřeje a rozdává teplo a pohodu nám všem. Děkuji Ti Janičko - vesuvanko, díky...