V citadele

Flamien opatrně zaklepal na dveře vévodovy ložnice. V duchu přemítal nad Malefikou. Nebyl sice u toho, když vévoda a jeho mágové vhodnou čarodějku vybírali, dobře však věděl, že vévoda dost neústupně trval právě na Armelii, přestože ji nikdy neviděl. Proto ho zajímala - že jí vévoda tolik důvěřuje. Zaklepal podruhé a když se ani tentokrát nic neozvalo, vstoupil. Vévoda spal; zřejmě neklidně, ale spal.

Díval se na něj, jak se cuká v křesle, kde jej dohnala dřímota, a přemítal, má-li jej vzbudit či ne. Zpráva o příchodu Malefiky byla důležitá… nicméně zájem na tom, aby si vévoda odpočinul, u něj převážil, a tak se po špičkách z komnaty zase vytratil, vymýšleje vhodnou omluvu pro Malefiku.

Dva gardisté uvedli Armelii do korunního sálu vévodského hradu a chvíli se rozpačitě rozhlíželi, nevědouce co dělat - nikdo je totiž neočekával, ani vévodův důvěrník Flamien, tím méně sám vévoda Adrien. Armelie cítila jejich úzkost. Aby je nerozptylovala ještě víc manýry, na které nebyli elfové zvyklí, přešla k obrazům předků vévody a celkem přesvědčivě se jí podařilo předstírat, že ji skutečně zajímají. Gardisté si mezitím posunkovali a bezmocně krčili jeden na druhého rameny. Po několika minutách, které se jim zdály být věčností, vpadl do sálu udýchaný Flamien. Bleskově přeběhli k němu, ale Flamien neměl moc náladu cokoliv jim vysvětlovat, zvlášť když šlo jen o takovou malichernost, že vévoda usnul a on jej nechtěl budit. Několika strohými slovy jim naznačil, že je vše v pořádku a že se pokusí Malefiku nějak zabavit.

Armelie sice pořád stála u jednoho z obrazů, svou pozornost však upírala na trochu zmatené hemžení za sebou. Slyšela přibližující kroky, ale naoko se tvářila, že studuje kompozici obrazu. Když se však Flamien zastavil a ani on nic neříkal a nijak na sebe neupozornil, vzpomněla si, že někteří lidé zastávají názor, že se čarodějkám nemusí ohlašovat, protože ony by měly jejich přítomnost vytušit. Ale Aquirifen je přece říší elfů. Nu což, asi taky čeká, že jej vidím, i když jsem odvrácena, pomyslela si. Otočila se na Flamiena.

"Jménem vévody Adriena Armisdese se vám omlouvám za poněkud podivné přijetí. Sám vévoda-"

"- je vyčerpaný," řekla Armelie a lehce pohodila hlavou, "vím."

"Dovolte mi tedy, abych vás tedy uvítal alespoň já a provedl po hradu. Chcete-li si snad po cestě odpočinout nebo se setkat s mágy, prohlédnout si něco…?" Flamien se na Armelie tázavě podíval a jeho hlas se pomalu vytratil. Alespoň mohla sejmout tu kápi, pomyslel si.

"Chtěla bych vidět…" Armelie přešla k oknu a ve výrazu její tváře bylo patrno, že váhá, zda-li otázku vyslovit.

Flamien neříkal nic, přistoupil k ní a podíval se směrem, kterým hleděla.

"Niagror?"

Mlčky přikývla.

Flamien ji vedl do pokojů, které jí přiřkli. Armelie byla ponořená ve vlastní myšlenky a mlčela. Když zabočila do jedné z postranních chodeb hradu, nejdříve jej to udivilo a pak si uvědomil, že cesta, kterou vybrala, je skutečně kratší. Zastavila se a otočila se směrem na něj. Trochu omluvně se usmála, ale Flamien jí pokynul, že může jít dál.

"Jdete správným směrem, Malefiko. Se zahanbením přiznávám, že se tu jak vidno vyznáte lépe než já," řekl a v jeho hlasu postřehla lehký náznak pobavení.

"Divil byste se," odpověděla tímtéž tónem.

"Skutečně?" zeptal se a v očích mu zajiskřily plamínky veselého smíchu, "víte, kolik byste našim zeměpiscům ušetřila starostí, kdyby vás napadlo připojit se k nim?"

"Nejsem si jistá, zda bych vyměnila magii za papír, pravítka a tužky."

"Mohla byste být zpravodaj. Nebo badatel, či jak těm nasazeným v terénu říkají mágové. Pak byste si svou magii mohla ponechat a libovolně si jí užívat."

"Nemohla. Protože bych musela podávat zprávy o probádaných oblastech. Když někde použijete magické výboje, pozměníte na určitou dobu složení vzduchu a tím ovlivníte i rostliny. Mimo to, vrhá-li někdo kolem sebe blesky nebo nechává mizet věci v prostoru, lidé si toho dříve nebo později povšimnou a pak už vám nikdo jako badateli věřit nebude a budou vám naschvál podávat falešné informace a vy si budete muset vše ověřovat na vlastní pěst, což bude o moc složitější, protože-"

"Mohla byste jim přece z paměti vymazat vzpomínku na to, že nějaké kouzlo vůbec viděli!"

"Musela bych to prázdné místo něčím nahradit. Navíc třeba elfové jsou mimořádně odolní, když se jim čarodějka snaží proniknout do vědomí a věřte tomu nebo ne, vycítí, když je chcete ochudit o nějaký, byť sebemenší detail jejich vzpomínek. Celkem urputně se tomu brání."

"Mohla byste zkoumat království lidí."

"Ty jsou snad homogenní?" Armelie pochybovačně pohodila hlavou a stále se usmívajíc namítla: "Navíc je v tom zase omezení."

"Ó, už chápu, omezení vaší svobody pohybu, že?"

Armelie už nestihla rozesmátému Flamienovi odpovědět, protože se před nimi z čista jasna objevil vévoda Adrien. Chvíli je oba pozoroval - stejně pobaveně, jako poslouchal jejich diskuzi. Flamien se snažil zavrtat se pohledem hluboko do kamene a nejlépe se tam celý schovat. Armelie čekala, až někdo něco řekne, ale už z pohledu vévody poznala, že ti dva spíš než ke vztahu vládce-sluha tíhnou k přátelství.

"Stále se nic nestalo, Flamiene?"

"Totiž, můj pane, já jsem vás nechtěl budit, já jsem…" koktal Flamien horečnatě vymýšleje omluvu, která by Adriena mohla přesvědčit.

Vévoda se na něj s hraným hněvem zamračil a obrátil se k Armelie:

"Omlouvám se-"

"Váš přítel se mi již omlouval."

"Tedy vidím, že mne opravdu zastupuješ ve všem."

Flamien jen bezstarostně pokrčil rameny.

"Kdybyste chtěla-"

"-do Niagroru," vpadl mu do nedokončené otázky Flamien.

Vévoda se zhluboka nadechl a těkal pohledem z jednoho na druhého. Malefika sice působila příjemně, nicméně v Dënuel se o ní v posledních vzkazech nevyjadřoval už tak jistě, což jej trochu znervóznilo. Stále jí však věřil, něco uvnitř něj jako by jeho naděje vložené do ní stále rozdmýchávalo a nebralo ohled na malicherné nejasnosti.

"Předpokládám však, že se vám Flamien nepředstavil mým jménem."

Do Flamiena jako by hrom uhodil a Armelie se na něj zašklebila.

"Vlastně se vůbec nepředstavil."

"Doufal jsem, že mě neprozradíte a já tak dostanu čestnou příležitost napravit svou chybu," řekl Flamien.

"Měl by ses nad sebou zamyslet," popíchl jej vévoda a pak se znova obrátil k Armelii.

"Jménem svým i celého svého lidu vás vítám v Aquirifenu, Malefiko-"

"Malefiko," zašeptala Armelie, spíš pro sebe, a její tvář trochu pohasla. To jméno jí připomínalo její úkol - a slova Dënuela…

Vévoda si všiml, že ji to oslovení zarazilo.

"Lid vévody Adriena Armisdese je ti vděčný za tvou pomoc, Armelie. Já sám jsem ti zavázán, že ses tak rozhodla."

Všiml si, že trochu pookřála, ale dřívější veselost se jí nevrátila. Její bledá tvář byla pevná a nedostupná jako kámen.

Zlověstné ticho přerušil Flamien a vévoda mu za to byl vděčný.

"Mám jít přichystat koně na cestu do Niagroru?"

Armelie se na vévodu prosebně podívala.

"Sotva jste přijela a spěcháte zas pryč," pokusil se ji trošku rozesmát. Na okamžik se skutečně usmála. Ale byla to spíš bolest, než uvolnění.

Flamien se sice nabídl, že Armelii do Niagroru doprovodí, ale vévoda trval na tom, že pojede sám a že v hradu musí zůstat někdo, kdo by za něj mohl rozhodovat v případě nečekaných událostí. Flamien nesl odmítnutí s nelibostí, nezbývalo mu však než se podřídit. Díval se za nimi, jak mizí mezi skalami.