Kam s tím\NE S NÍM!!!

Kam s tím?

Jednou jsem se svou třídou absolvoval jednodenní výlet do Prahy. Vše probíhalo podle plánu. Odjeli jsme přesně v danou hodinu a já vzpomínal, jestli jsem na něco nezapomněl.  V uších mi zněly rady mé pečlivé maminky. „Hodně pij, ať nejsi dehydratovaný, a hlavně pozor na peníze!“ Ještě chvíli jsem dumal a poté jsem se pěkně roztekl v sedadle a netrpělivě čekal na příjezd do hlavního města.

            Cesta proběhla v klidu a já jsem byl po celou dobu plně zabrán do těžkého karbanu. „Ták vystupovat, mládeži,“ ozvalo se od řidiče, načež jsme se vysoukali z autobusu. Následovala několika hodinová prohlídka Prahy, kterou je zbytečné popisovat. Zajímavé věci se začaly dít až teprve na Václavském náměstí, kde jsme měli možnost dlouho očekávaného rozchodu. Zde se mi vymstila teď už úplně prázdná láhev oblíbené Poděbradky.

                        Šel jsem s kamarády nahoru k soše podívat se na Václava. Pozorovali jsme množství stánků, obchodů a porovnávali s naší rodnou Břeclaví. Po chvíli jsem počal mít jistý neodbytný pocit, že nějaká dutina v mém těle by už nutně potřebovala vyprázdnit. Zeptal jsem se ostatních, jestli by se nezačali dívat po nějakém záchodě. Zjistil jsem, že většina jich měla stejný problém. Po půl hodině marného hledání mi už tekly nervy. „Kam s tím?“zazněla mi v hlavě nerudovská otázka. „Nevím, nevím, ale jestli to rychle nevyřeším tak bude svatý Václav na svém koni plavat,“ odvětil jeden z kamarádů. Byli jsme již všichni zoufalí. Se zkříženýma nohama jsme se tak tak dobelhali do metra. „Vécko!“ zařvali jsme všichni jako jeden, když se nám před očima zjevily dveře s pánem nakresleným na dveřích. Vtrhli jsme dovnitř a zamířili k vytouženým pisoárům. „Kampak! Mladí pánové! Platit bude kdo?“ „Naše sklíčené oči vzhlédly k typické…no….výběrčí poplatků. V této situaci jsme byli schopni pronést jediné slovo. „Kolik? vydali jsme ze sebe zkroušeně. „Bude to pět korun za každého, gentlemani.“ „Pět? Ale já mám jenom dvoustovku!“ oznámil jsem paní sklíčeně. „Máte nazpět?“ „Nemám hochu. Teď tu byl pán s podobným problémem. Skoro všechno padlo na rozměnění jeho pětistovky.“ „Bože to snad ne! Nemáte někdo z vás drobné?“ Bohužel se ukázalo, že jsme všichni stáli před podobným problémem. Prozíravé maminky počítaly se vším, kromě tohoto. Všichni jsme vyfasovali bankovky dosti vysokých čísel,  ale drobásky se staly nedostatkovým zbožím. Úplně zoufalí jsme hledali něco po kapsách, co nám zbylo třeba z nákupu. „Pokud nemáte, musíte si to jít rozměnit někam jinam.“ A tak jsme chodili a chodili, ale všude se stejným výsledkem. Drobné prostě už v Praze díky cenám veřejných záchodů neexistují. „Pojďme k MacDonaldovi!“ No jistě, že nás to nenapadlo už dřív. Tenhle nápad se mi opravdu podařil a všichni jsme si už mnuli ruce. Vběhli jsme do restaurace a zamířili opět k onomu místu. Jenomže i zde byla všudypřítomná vyběrčí daní. „To je jen pro hosty! Musíte si něco koupit.“ Bohužel na pití nebo na jídlo nikdo z nás neměl ani pomyšlení. „Tak kup něco malého ať to rozměníš,“ napovídal jsem jednomu z kamarádů. „Tak my bychom chtěli jedny žvýkačky.“ Prodavačka se podívala na podávanou dvoustovku a totálně nás omráčila. „Kluci? Nemáte drobné? Mě totiž už všechny došly.“ A tak jsme chodili po ulici a žebrali pětikačku. Najednou jsem si vzpomněl na svých padesát eurocentů pro štěstí. Vytáhl jsem ten vytoužený plíšek z kapsy a společně jsme se vydali jako vítězové za nemilosrdnou trýznitelkou lidí bez drobných. „Ale to stačí jenom pro tři a vás je pět,“ uzemnila nás nelítostná paní. „Mně je to jedno. Já jdu a vy si třeba i hoďte mincí,“ dodal jsem škodolibě a vykročil k pisoáru. Naštěstí se paní posléze slitovala a pustila nás všechny.

Zvolna jsme přišli k místu srazu a čekali na odchod. Postavil jsem se ke zdi domu , u kterého měl být sraz. Jen tak jsem se rozhlížel kolem. Náhle mě do očí praštil malinký  nápis přímo vedle mě „WC zdarma- zde.“ Proklel jsem celý svět a slíbil si, že vždy budu mít u sebe onu záchranou pětikačku.