Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seLythlet, mladší sestra Lyth
Autor
Playwithfire
-----1-----
Rozhlédla se po okolí. Nikdo jí nesledoval. Tiše si sundala zástěru a čepec a na slunci se zaleskly její zlaté vlasy. Kromě smrti všech svých bližních nikdy ničeho nelitovala tolik jako toho, že si musela ostříhat vlasy. Krátký rozcuch jí sice slušel, ale nebýt špičatých uší, vypadala by teď skoro jako člověk.
Lehla si do trávy a slastně protáhla záda – ani za ty měsíce, co musela chodit přikrčená, aby nebyla vidět její na lidi nezvyklá výška, si nezvykla. Podívala se na své ztvrdlé a rozedrané ruce. Potichu si povzdechla – její dlouhé prsty nikdy dřív nepoznaly fyzicky náročnou práci, ale teď, jako děvečka u lidí, jí dělala denně.
Potichu ležela, nechala hřejivé paprsky slunce dopadat na své nahé a krásné tělo, a vdechovala vůni přírody. Zavřela oči a vítr jí šeptal, že je po dlouhé době první elf, kterého vidí, ale že prý tu ještě někde jsou. Po tváři jí stekla slza – tolik se jí stýskalo...
Za chvilku vstala, oblékla se a když došla k nejbližšímu stromu, objala ho a nechala životadárnou a léčivou sílu proudit do svých zdrsnělých dlaní. Nikdy nepochopila, jak je možné, že lidé na tuto jednoduchou uzdravovací metodu ještě nepřišli – stačilo jí teď pár minut nechat ruku na čele nemocného a uzdravil se. Netušila totiž, že stromy nemají lidi rády – ti si z nich totiž stavěli domy a jen kvůli teplu je pálili...
Když měla dlaně dostatečně prohřáté, vydala se Lythlet, mladší sestra Lyth a možná poslední elfka, poklonit soše své padlé sestry a královny...
-----2-----
U – pá – lit! U – pá – lit!!!“ křičeli lidé a házeli po ní kameny. Šla, tichá a hrdá, se vztyčenou hlavou, ale se smutným výrazem. Měli ji za čarodějnici jen proto, že pomohla pár lidem uzdravit se.
Když ji přivazovali ke kůlu a její „přátelé“, u kterých pracovala a kteří jí pomohli, na ni plivali, nevzpouzela se. Jen jí po tváři stekla slza – jen jedna jediná, i když by nejradši vykřikla a rozplakala se na plno.
3 muži v kápích nesli zapálené louče a pomalu se k ní blížili. Začala se třást po celém těle, i když si chtěla zachovat důstojnost. Byla křehká a bála se bolesti.
Najednou jeden z mužů padl na břicho a hned po něm i druhý. Ze zad jim trčely šípy. Poznala je – byly to šípy jejího Lidu. Šťastně vykřikla a očima pátrala po střelcích. Zrovna seskakovali z nejbližší střechy. Úsměv jí ale zamrzl na rtech – třetí inkvizitor zapálil hranici pod jejíma nohama. Suché chrastí zapraskalo a oheň se rychle šířil. Jako ve snu cítila kouř a nesnesitelný žár. Už se neubránila křiku a slzám... Přes kouřovou clonu viděla jako ve zpomaleném filmu svého bratrance, Abeila, jak natahuje tětivu... Inkvizitora, jak padl... 3 elfy, jak k ní běží... Donutila své suché rty k úsměvu a tiše zašeptala: „Nezemřeli jsme, budu zase svobodná...“ Pak jí první plamen olízl dolní lem šatů a neprostupná hradba ohně jí pohltila.
„Néééééé!!!“ zařval zoufale Abeilus, a vrhl se k hranici. Druhý elf ho chytl za rameno a zašeptal mu do ucha, že musí jít, že Lythlet už nezachrání a je zbytečné, aby zemřeli i oni. Tiše přikývl a všichni tři se společně rozeběhli zpátky k lesu....