Zůstat člověkem

 Když Emil otevřel oči, uviděl překrásnou modrou oblohu s tisícem hvězd. Byly jasné, tak jako hvězdy bývají na horách a za teplých letních nocí. Okolo panovalo hluboké ticho. Emil si náhle uvědomil, že ta zářící modrá klenba je nějak blízko. Zdálo se,

jako by se vznášela přímo nad jeho čelem. Mohl by se jí jistě dotknout, kdyby vztáhl ruku. Sotva znatelně se usmál, bylo mu teď mnohem líp. Připadalo mu, že se vznáší. Pak se posadil…a uvědomil si, že to tak skutečně je. Nikde ani kousek země. Pod jeho nohama mlčela nekonečná hlubina a i v ní se leskly hvězdy. Byl uprostřed vesmíru. Ne že by ho to zjištění nějak vyvedlo z míry…

 Pak promluvil ten hlas…

„Dobrý den,“ pozdravil Emil a trochu zvedl ruku, ale vzápětí si uvědomil, kde a především čím momentálně je. Pár let a jeden hned vyjde ze cviku. Mohlo by se to zdát poněkud cynické.

 „I tobě,“  odpověděl hlas s náznakem úsměvu, „jako doma, příteli, jaké to bylo tentokrát?“

 „Dost divoké, řekl bych, mám za sebou několikahodinovou operaci. Myslím, že s tou asistentkou jsem se už jednou setkal, jen si nevzpomínám kde.“

 „Výborně, zkusím se jí potom zeptat, jestli si tě pamatuje… Mimochodem, jak to vidíš teď?“

 „Nevím…“ Emilův hlas zněl náhle zamyšleně, „víte, tohle bylo opravdu hrozné.“

 „Takže změna,“ usoudil hlas.

 „Nejspíš…tradičně.“

Chvíli bylo ticho, tedy dalo by se to tak říct, kdyby tu existoval čas a prostor. 

 „Je to zvláštní, víte,“ přerušil ticho Emil, „stojím tu nejspíš už po milionté…“

 „Oh, přesně po dvoumilionté dvěstě padesáti tisící tři sta šesté.“

 „Ano, tak. A nikdy se nejsem schopen rozhodnout.“

 „Nemusíš, jestli…“

 „Ano, ano, já vím, ale vždyť mě znáte.“

 „No, právě…“ odtušil hlas, „tak mi to alespoň zkus nějak popsat,“ pokoušel se pomoci.

 „Hm…býval jsem vorvaněm, hrozně jsem si to přál, ale ulovili mě rybáři, nežil jsem příliš dlouho, neměl jsem vůbec šanci… Jako vlka mě zastřelili, ani jsem je neviděl. Jako sardinka jsem skončil v konzervě. Byl jsem polární liškou a norkem…několikrát i hranostajem… pamatujete? To bylo obzvlášť rychlé. A moje kariéra členovce…zamáčknutí je tak potupné. Jako štěně mě hned hodili do řeky, to skoro nepočítám… no a vzpomínáte na jesetera…?“

 „Ano, a mám pocit, že se na tom banketu pak někdo otrávil.“

 „Máte pravdu.. no jistě, to byla ta sestra, tenkrát byla kočka…“

 „A ty ryba…“

 „Hm…tak mě operovala peršanka. To se dalo čekat. Není divu, že jsem tady.“

 „Byl to zákrok pro kočku.“

 „Přesně.“

 „No a co nějaká číča?“

 „Ne, to už ne,“ zavrtěl hlavou Emil(tedy-obrazně řečeno), „to mám za sebou už čtyřikrát. Dvakrát mě otrávili a ty další dvě utratili. Ne, to už znovu zažít nechci.“

 Emil působil opravdu sklíčeně. Energie kolem něj se chvěla, jak přemýšlel. Ticho  se jemně vlnilo, jako kdyby se mu snažilo ochladit pomyslné čelo. Být na nějakém více hmotném místě, bylo by jistě docela rozpálené.

 „A co doba?“ zajímal se hlas. „Máš nějaké konkrétní přání? Čas nebo místo?“

 Emil stále přemýšlel a pak odpověděl: „Víte, to je nejspíš ten stejný problém. Kdysi jsem si myslel, že čím modernější je doba, tím snesitelnější jsou životní podmínky, tím jednodušší je život sám…ale to s tím vůbec nesouvisí.“

 „Pojem moderní je velmi ošemetný, řekl bych.“

 „Vy víte, co tím myslím,“ nedal se Emil. Samozřejmě, pomyslel si, nebylo tu přece nic, co by on nevěděl. Byl schopen velmi abstraktního myšlení.

 Nastalo ticho.

 Stále se prohlubovalo, alespoň Emil to tak cítil.

Nakonec zvedl hlavu a řekl:

 „Máte pravdu. Za své životy jsem vyzkoušel už mnoho podob. S každým dalším tvorem, s každou schránkou, jsem doufal, že se mi podaří prožít klidný život plný míru a lásky. Že opravdu naleznu to, co hledám. S každou rostlinou, ptákem, rybou jsem byl plný očekávání. Nevěřil jsem, že na tom světě není místo bez nenávisti, násilí, nebo bezohlednosti. Že není normální ničit pro zábavu, že pravda je někde ukrytá…a s každou mou smrtí se mé přesvědčení vytrácelo. A když jsem byl zase tady, s vámi, vždy jsem si předsevzal, že půjdu dál…však vy to víte. Tím víc mě děsí to, co teď říkám. Víte, byl jsem tolikrát zvířetem, stromem. Rodil jsem se jako ryzí tvor bez postranních úmyslů, oni je neznají, stejně jako závist nebo vypočítavost, a pokaždé jsem zemřel v pasti a zlomený. Potom jsem se narodil jako syn lidské matky. A život mě znovu pohltil, tentokrát to bylo jiné. Poznal jsem, čemu říkají lidství. Žádné zvíře se nikdy nesnažilo definovat samo sebe. Lidé to dělají běžně a to, zdá se, s neochvějnou jistotou, že se nepletou. Jsou k sobě v tomto směru velmi shovívaví….ale v žádném jiném už ne…“

 Emil se odmlčel a zhluboka se nadechl.

„…viděl jsem, co lidé dělají, děsil jsem se a nechápal. Vím, co opravdu znamená být člověkem. Ale i přesto jsem se rozhodl takhle. Chci se tak vrátit. Za mé konce mohli lidé, v drtivé většině. Mohou mi to udělat zas a já vím, že se to stane, budu jim však  stát tváří v tvář s tím, že jsem jim rovnocenný…i když to bude klam. Nechci znovu zažít ten děs ve tmě na konci nory… už nikdy. Raděj zůstat člověkem.“

 Hvězdy se rozzářily, oslepující jas se spojil v jedinou stěnu světla a vlil se do přesného středu vesmíru, rovnou do místa, kde stál Emil. Ticho znělo jako varhanní koncert…duše zmizela. A v tu chvíli se v jedné nemocnici na Zemi rozkřičelo novorozené díťe…

 Univerzum bylo ve své modré nádheře stále stejně majestátní. Hlubina pomalu dýchala a přemýšlela.