člověk a válka

Ještě ani nevím co s toho vznikne, takže mně prosím nebijte :)
píši to a bez jakékoli editace odesílám. Je páteční noc a mám prostě potřebu něco napsat. Moc děkuji za všechny kritiky. :-)))

Prásk! Tato rána byla skutečně blízko. Člověk který tvrdí, že ve válce nemá strach, lže.. Jim byl bez sebe strachy, ačkoli to nebylo poprvé co byl v bitvě. Za dobu co jej povolali do Vietnamu to bylo po několikáté. Vždycky byl strach stejně ohromující a stejně hrůzný. K čemu jsou války? Nikdo kdo je ve válce jí nemůže mít rád.. Jim pocházel ze Jižní Karolíny. Z poměrně bohaté rodiny. Nebyli to sice žádní milionáři, ale Jimy si nikdy nemohl stěžovat na nedostatek. Vyrůstal v klidu až do toho dne, co přišel povolávací rozkaz. Od té doby bojoval. Bojoval s nepřítelem, který mu byl určen, i s nepřítelem sám v sobě. Bojoval ten největší boj, který může člověk bojovat. Boj s vlastními předsudky, krutý boj života. Boj, který je věčný, a stejný v každé době.. Zároveň v té době sledoval, jakým způsobem válka lidi mění. Někteří otupěli. Zabíjení, jako by jim připadalo normální. Prostě jako porážet dobytek. Další zvážněli. V jejich jednotce byl jeden takový mladík. Dříve samý vtip, a žert a nyní jako by se mu ani nechtělo mluvit. V očích se mu usadil zvláštní, nový pohled, který u něj nikdo neznal. Pohled člověka, který ztratil sám sebe. Jim si vzpomínal na svoje první dny ve Vietnamu. Ve skrytu duše se strašně zastyděl. Vzpoměl si, na svoji reakci, když viděl, že v jeho jednotce je jeden "negr" Terry byl jediný černý voják v jednotce. Jim jej jednoduše igoroval, až do okamžiku, když v jedné bitvě padl granát velmi blízko, a Terry dostal zásah střepinou. V Jimovi zvítězila tentokrát lidskost nad předsudky a snažil se Terrymu pomoci. To však nebylo v jeho silách. Pod těžkou palbou bylo nemožné, aby se k nim dostal zdravotník a tak mu nakonec Terry vykrvácel v náručí. Jimmy bude mít do smrti před očima ten pohled těch černých očí, ve kterých se zračily všechny pocity.. Strach, zmatek, vděčnost, zlost, smutek, - smrt... Jimmy byl zmaten vlastními pocity. Bylo mu toho člověka líto. Jako by mu zabili bratra. - negra považoval skoro za bratra!! Je strašné, když člověk začne pochybovat o věcech, které celý život považoval za normální a správné. Nebo, že by správné nebyly? Bitva začínala být horší a horší a trvala déle a déle. Nejhorší bylo, že Jim už v žádném případě nechtěl zabíjet. Prostě NEMOHL. V jedné z minulých bitev se najednou Vietnamský voják objevil přímo před ním a Jimmy střelil.. Voják se chytil za hrudník, vykřikl a padl k zemi. Ten výkřik... Jimovi se zaryl až do duše... Bylo to horší než rána elektrickým proudem. Bylo to jako když někdo nožem rýpe do kovové desky. Byl to zvuk, při kterém člověku naskočí husí kůže, a který může člověka přivést až k šílenství... Ten výkřik... Jimovi se podlomily nohy. Vždyť člověk by měl život chránit, a ne jej mařit. NIKDO si nedovede představit pohled v očích člověka, kterého ani neznáte a přesto jej zabíjíte.. Není to příliš kruté na to, aby se to dalo zapomenout? Jimmy se každou noc budil se zlým snem, končícím pohledem umírajícího a tím výkřikem.. Bylo to zvláštní. Uprostřed zuřící bitvy Jim přemýšlel o tomto člověku, kterému vzal život a uvažoval o vlastních morálních hodnotách, byly-li ještě nějaké. Měl vůbec právo o něčem takovém uvažovat? On? Vrah, který zabil bez zaváhání někoho, koho nikdy ani neviděl. Další ohromující výbuh granátu se ozval opět pár metrů od Jimmyho. To jej vrátilo zpět do reality.. Kousek od něj vyběhl Vietnamský voják ... Jim instinktivně vytáhl zbraň.. Mířili na sebe. Proboha, vždyť tomu klukovi nemůže být víc jak 16let, pomyslel si Jim. Kluk něco říkal Vietnamsky. Snažil se vypadat zuřivě a neohroženě.. Ale hlas jej zrazoval. Jim se díval do těch očích a viděl v nich stejný strach, který sám pociťoval. Ale jednu věc věděl.. Tohohle člověka už nezabije.. Ať to dopadne, jak dopadne.. Odhodil pušku. Vietnamec to sledoval a strach v jeho pohledu nahradilo cosi jiného. Pochyby, nejistota, nepochopení? Chvilku se díval Jimovi do očí. Pak sklopil pušku. Teď byl ohromený Jimy. Jim udělal krok dopředu. Vietnamec sledoval jeho oči. Už v nich nebyl strach, spíše zvědavost. Tak tam stáli proti sobě. A stáli tam až do okamžiku, kdy dopadl ten další granát... Ani jeden z nich už nic necítil. Ale Jimův poslední pocit byl pocit osvobození. jakého si očištění od strašných hrůz války.. Prostý akt lidskosti, - té pravé lidskosti. Jednoduchého pochopení druhého, prostého faktu přátelství a zachování života druhého, mu paradoxně pomohl v umírání. Jak draze musí člověk zaplatit za poznání hodnoty života? Za poznání podstaty lidství? Za lásku?

---