Lásko

"Pamatuješ jak jsem přeskočil ten plot, abych ti utrhnul tu nádhernou růži co se ti tak líbila a jak mě tam překvapil ten dobrman? Jak jsme pak seděli na břehu řeky a tys mi zašívala díru v kalhotách? Tu památku na jeho zuby? Měla si u sebe takové to malé šitíčko. To co vypadá jako náprstek našroubovaný na pouzdru od úplně mrňavého doutníku. Ty vždycky myslíš na všechno.
Jako tenkrát, když jsme podnikali výstup na Mt. Blanc a jak ses mě dole u lanovky ptala, jestli mám náhradní rukavice a čepici a já se kasal, že nejsem máslo, že to zmáknu. A potom, těsně pod vrcholem, když jsem drnkotal zuby a už jsem se loučil s ušima, tak si jen hmátla do batohu a dala mi jak rukavice tak tu huňatou čepici. Bože, mě byla tenkrát taková kosa, že jsem nevěděl jak ti poděkovat a ty ses jen pousmála a řekla si, že si to jednou vybereš.
Když jsme se tenkrát vraceli kolem Bodamského jezera domů tak jsem ti v Arbonu koupil velkou zmrzlinu, která ti pak spadla z přístavního mola na motorový člun, který pod náma proplouval. To byl dobrý útěk. A pak večer, v tom kempu... Já vím, že jsme spolu už nějaký čas, ale když jsme se pak v našem stanu milovali, tak to bylo jako kdybychom se milovali poprvé. Stejně nádherné. Vlastně pokaždé, když se spolu milujeme, je to jako poprvé. Stejně nádherné.
A víš co se mi taky moc líbilo? Jak jsi jezdila na té minimotorce. Řezala si zatáčky jako Rossi! Nahrbená s hlavou mezi rameny a s jazykem vystrčeným v tom pekelném soustředění si tehdy najela na olejovou skvrnu a za tu havárku, co se pak odehrála, by se možná nesyděl ani ten Rossi... Vyděšeně jsem tenkrát vyběhnul, ale ty ses jen postavila, oprášila sis kalhoty a se smíchem jsi mi tu motorečku dávala, prý jestli tě triumfnu v čase na jedno kolo.
Na té akci jsme si tehdy taky půjčili loďku, vzpomínáš? Takovou malou veslici a tys seděla na zádi a já vesloval do rytmu. Byla to paráda, když si s tou loďkou houpala a vyhrožovala mi, že mě utopíš. Já tě cákal vodou. A pamatuješ na ty hvězdy? Když jsme byli asi uprostřed toho rybníka a těch světel z břehu k nám dopadalo už jen velmi málo, tak jsi řekla, že tolik hvězd na obloze jsi nikdy neviděla. Byly jich tam miliardy a v tu jednu chvíli svítili jen pro nás dva. Napsal jsem ti tenkrát dopis, jen pár řádek o tom jak moc pro mě znamenáš a jak moc tě miluji. Sama jsi mi řekla, že píšu krásné dopisy, a že je ode mě ráda dostáváš a pak čteš. Přitom to je to nejmenší co bych pro tebe udělal.
Pokaždé, když si vzpomenu na tu situaci, jak jsme se seznámili, tak mě mrazí v zádech. Uvědomila sis někdy jaká to byla neuvěřitelná náhoda? Vždyť, kdybys tenkrát šla o pár sekund později... nebo dřív... tak jsem do tebe s tím kufrem nevrazil a nerozsypal ti tu hromadu knížek. Ty knížky jsem tenkrát posbíral fakt rychle, pamatuješ? A když jsem ti je podával, tak jsem se červenal studem. Ale když si mi pak řekla, že jsem nemehlo, tak jsem ty knížky znovu rozházel po podlaze a řekl ti, že teď už máš důvod říkat mi nemehlo. Ty ses na mě tehdy tak zvláštně podívala a já cítil jak taju. Na ten tvůj úsměv, co následoval, nikdy nezapomenu. Ani nevím, kde jsem tenkrát nabral tu odvahu pozvat tě na kafe. Kdybys tam šla jindy, třeba jen o těch pár sekund, tak bychom kolem sebe prošli a minuli se.
Vzpomínám si, že ses mi strašně líbila. To se nezměnilo, ty jsi pořád tak krásná a plná života a teď tady jen tak ležíš a všude ty hadičky a přístroje.... Tohle mi nedělej, prosím! Prober se, lásko, haló! Doktore! Sestro, kde jste kdo?! Lásko, zůstaň tady se mnou, slyšíš?! Proboha dýchej! Kde jste sestro, doktore!"

---