Písmák Setkání
Slunce se pomalu sklánělo k západu a barvilo horizont barvou rudou jakoby někdo polil obzor malinovým sirupem. Ostré světlo pronikající skrz koruny stromů okolo mého tábořiště bylo rozštípáno na jednotlivé paprsky, jež dopadaly do temnotou stále více okupovaného zákoutí. Malý palouček uprostřed hlubokého lesa, jednoho z posledních, který tady ještě zbyl, bublající potok, razící si cestu mezi velkými balvany rozesetými nepravidelně po celém tomhle místě a téměř shnilá vrba, která po nocích světélkovala a navozovala tím atmosféru hodnou nějakého hororu, to byla kouzelná scenérie místa, kde jsem trávil právě uplynulých patnáct dní odloučení od civilizace prací na své poslední knize. Seděl jsem před stanem, zabalený do spacáku a na malém ohništi si vařil čaj.
Rozhovor
„…všiml jste si, že už přiletěli havrani, otče. “
„Nikoli, synu, to už spoustu let nevnímám. Odletům a příletům tažných ptáků už spoustu let nevěnuji pozornost, kterou to jistě zaslouží. “
„Vždy, když si všimnu, že jsou tady, vím, že podzim ustupuje a bude zima.
Lásko
"Pamatuješ jak jsem přeskočil ten plot, abych ti utrhnul tu nádhernou růži co se ti tak líbila a jak mě tam překvapil ten dobrman. Jak jsme pak seděli na břehu řeky a tys mi zašívala díru v kalhotách. Tu památku na jeho zuby. Měla si u sebe takové to malé šitíčko.
Návrat
Slunce pálilo. Mezi rozvalinami domů se proháněl vítr a ulice pod příkrovem šedivého prachu dávno ztratily svou tvář. Nikde žádné stromy, žádná tráva. Místo jezera v parku jen hluboká a prázdná proláklina.