Samotář

Chápu, že nejsem stejný jako ostatní. Dokážu vyjmenovat spoustu věcí, v čem se od nich liším. Třeba to, že žiju v horách, tak vysoko, že sníh nesleze ani za horkých červencových dnů, nebo v tom, že mým útočištěm je jeskyně skrytá za širokými rameny horských smrků. Taky nejsem moc společenský, sice mám rád ty večery, kdy ke mně z údolí doléhá dunení bubnů z Lavva Clubu, ale do města moc nechodím. Stejně by to nešlo. Lidé jsou ještě pořád netolerantní.

Dlouho o mě nikdo nevěděl, žil jsem svůj samotářský život, o ostatní jsem se nestaral, sice mi občas bylo smutno, ale tuhle cestu jsem si zvolil sám. Zvěře v okolí bylo dost a já jsem zkušený lovec a kruté podmínky mi pomáhala snášet dobře zařízená jeskyně. Občas jsem zašel i dolů do města, ale to jenom v noci. Nemají rádi cizáky.

Jednoho dne jsem prohledával žleb, kterým se prohnala lavina. V okolí bývá dost poraněné zvěře, zemřela by tak jako tak, takhle se alespoň nebude trápit a mě skvěle poslouží. Bylo dost nevlídno a dokonce i mě byla zima. Odhrabával jsem splazové kameny a zlámané stromy a tu jsem narazil na podivně skroucenou věc. Byla podobná tomu, co jsem vídal dole ve městě. Žlutá jako kytičky, které občas vyrostou na jižních svazích a neuvěřitelně pevná. Odkryl jsem ji celou. Za popruhy k ní byli přivázáni tři muži. Dva měli štěstí, ještě žili.

Rozdělal jsem oheň, dalo mi to práci, ale když se snažím, podaří se mi to, nemám takový cit v rukou, abych si nalámal drobné klacíky, proto jsem použil vlasy toho mrtvého. Ty dva jsem zatím dal dohromady. Povedlo se mi to skvěle. Oba měly vykloubené končetiny, jen tak se choulili k sobě, oči plné strachu a zmatenosti. Nekladli odpor. Poraněné klouby jsem zafixoval, řekl bych, že se mi to povedlo. Nechal jsem je odpočívat až do tmy, pak jsem si je přehodil přes rameno, do jedné ruky jsem vzal toho mrtvého, do druhé hořící kus kmene a za sebou jsem táhl onu podivnou věc.

Intenzivně jsem se o ně staral několik nocí, musel jsem je krmit a pojit a udržovat oheň, všechny volné chvilky jsem věnoval sběru dřeva, takže na lov nebyl čas. Jejich druha už jsme skoro snědli, když první noc viděli, jak mu párám břicho, snažili se odplazit pryč. Bohužel nejsme schopni domluvit se, jinak bych jim řekl, že se není čeho bát. Takhle trávili první dny ochromeni strachem. Pak zvítězila lhostejnost. Samota mi odebrala dar řeči, nejsem schopen vyjadřovat svoje myšlenky. Umím jenom chrčet a to je horší než být zticha.

Uzdravovali se pomalu, ale přece. Zůstali u mě měsíc, načerpali síly a končetiny opět začaly plnit svou funkci. Když odcházeli, vzali sebou kosti svého druha. Vícekrát jsem je neviděl.

Zřejmě o mně hodně lidem vyprávěli a ti si ke mně našli cestu. Neuplynul týden, abych se nesetkal se skupinou lidí, v noci jsem ze skla pozoroval žlutá světla v jejich stanech. Nosili mi různé věci, od jídla po nástroje a já jim je směňoval za kožešiny. Vznikl z toho takový rituál. Zvykl jsem si na společnost, sice byly chvíle, kdy jsem toužil po samotě, ale návštěvy lidí z měta pro mě byly prospěšné. Nikdo z nich se ke mě neodvážil blíž než na tři sta kroků.

Pak dlouho nikdo nepřišel. Stany byly zbořeny a při lovu jsem narazil na vysoký plot. Ať jsem pokračoval jakkýmkoliv směrem, nenašel jsem místo, kudy by se dal obejít. A zvěře, která zůstala uvnitř téhle ohrady, rychle ubývalo. A pak už nebyla žádná.

Tři noci jsem se trápil hladem. Nakonec jsem to nevydržel a udělal jsem to, co jsem měl udělat už dávno. Jediný úder protrhl drátěné pletivo. Hlad mi zatemnil mozek. Splašeně jsem se valil ze svahu do údolí. V jednom místě jsem narazil na plechovou budku. Vyběhl z ní muž, držel podivný nástroj, křičel a z té věci vyšla hlasitá rána. V levé ruce mě zabolelo. Odtrhl jsem mu hlavu od těla. Lačně jsem se popásal na jeho vnitřnostech a jakmile se můj žaludek naplnil, uklidnil jsem se.

Zalekl jsem se svého činu. Zoufale jsem zavyl. Teď už se nemůžu vrátit k normálnímu životu. Našli by si mě. A tohle by mi neodpustili. Sice jsem dobře nevěděl čím, ale chápal jsem, že jsem se provinil. Noc jsem strávil kousek nad městem v hluboké rokli.

I druhý den jsem pokračoval v sestupu. Chtěl jsem se dostat do kopců na druhé straně údolí, tam unikli všichni z naší rodiny, když otec prohlásil, že náš Kamenitý svah už není bezpečný. Tvrdil jsem, že je hlupák, když chce opustit jeskyni. Trval na svém. Teď, po dvou letech, jsem se vydal po jeho stopách.

Když jsem byl tak půl dne daleko od města, narazil jsem na zvláštní místo. Les tu byl vykácený a po mýtině se pohybovalo velké množství barevných lidí. Rychleji než jsem byl schopen běžet se pohybovali ze svahu dolů, pak jsem objevil průsek, kde je nějaký provaz napnutý mezi stromy bez větví dopravoval zpět nahoru. Velice to na mě zapůsobilo. Neměl jsem co ztratit, tak jsem se skryl do lesa a unesl jsem dva lidi. Usmrtil jsem je úderem kamene. Ke konci jídla mě vyrušil křik - jakási žena mě viděla a utekla. Do hodiny byl svah prázdný. Čekal jsem na soumrak.

Chtěl jsem putovat celou noc, předpokládal jsem, že projdu městem a za svítání už budu vysoko na druhém svahu. Cítil jsem se trochu nesvůj. Abych se zbavil strachu, cestou ze svahu jsem běžel a pokoušel jsem se zpívat.

Město bylo tiché. Nepřirozeně. Plížil jsem se na náměstí, u něj byl jedinný most, po kterém se dala překonat Údolní voda. Studená a dravá a já plavat neuměl. Tělem jsem se otíral o fasády domů. Našlapoval jsem měkce a soustředěně.

A most byl tak blízko...

"Mami, jde to sem k nám!" zavřeštělo malé dítě.

"Ticho broučku!" okřikla ho matka a odtáhla ho od okna. Pak se ustaraně posadila vedle svého manžela. Ten jí křečovitě stiskl ruku.

"Poručík říkal, že armáda připravila okamžitou akci. Nemáme se bát. Budou tu co nevidět." Mluvil sebevědomě, ale hlas se mu třásl. Nechtěl si to přiznat, ale ač ho paralyzoval strach, zároveň byl plný očekávání. Jako před horrorem v kině.

Opatrně se podíval ven z okna. Náměstí bylo potemnělé, na příkaz policie elektrárna vypla v celém městě proud. V přízračné tmě se pohybovalo odporné šedé monstrum. Chlupatou kůží drhlo o domy, pohybovalo se pomalu a křečovitě. Neohrabaně koplo do zaparkovaného automobilu, který se převrátil na bok.

"Odporné..." hlesl muž a lačně čekal, až zazní výstřely.