zase sobota

Zase sobota, diskotéka, na kterou chodím pravidelně jen tak ze zvyku, zas ten bar a spousta odpornýho chlastu, kterej má asi něčemu pomoct a zas ty pohledy, přesně ty, co sama na sobě nesnáším….omotat si chlapa kolem prstu je hračka, nic jednoduššího neexistuje, ale proč mě to nebaví.

„Dáš si se mnou?“ Jo, blonďák, kterej by za to možná i stál, ale místo do očí mi čumí na kozy.

„Stříbrnou tequillu, díky,“ a přidat svůdnej pohled jako vždycky. Je mi na blití. Zlitá kámoška se kroutí na parketě s vodkou v ruce a já už teď vím, že bude problém ji dotáhnout domů. Zatím ji ale nemusím zvedat ze země jako minule, takže snad pohoda. Jenom doufám, že mi nezdrhne zas někam s nějakým zoufalcem, vysadila prášky, bych nerada byla teta.

„Odkud jsi?“ Ajéje, to je dneska asi tak po dvacátý.

„Beroun, ty?“ ťuk, sůl, kop ho tam, citron, brrr….měla bych toho nechat, už mám asi dost.

„Já jsem z Prahy, Honza,“ podání ruky.

„Tak čau, Honzo, Romana,“ doprčic, vždyť toho v tom výstřihu zas tolik nemám, abys to musel studovat hodinu, troubo. Dělej, teď se máš zeptat, jak jsem stará.

„Kolik ti je, Romano?“

„Dvacet,“ lidi by měli na krku nosit cedulky se základníma informacema.

„Mně je šestadvacet, máš přítele?“

„Já mám přátel,“ kurňa, proč mám dneska tak blbou náladu.

„Myslím jako kluka, máš….máš kluka?“

„Ne, jsem na ženský,“ už mě to s tebou nebaví, kámo.

„Aha, tak to promiň.“ Ne, ty promiň, vyhodit prachy za jednu tequillu bylo zbytečný.

„Tak dáme ještě jednoho, ne?“ Cože? Mno moment, jsem ti přece řekla, že jsem lesba, jak jako dáme ještě jednoho? Tady něco nehraje….

„Já jsem opravdu na ženský.“

„No a to si spolu nemůžem dát panáka?“

„Eh, jo, to asi jo,…“ teď jsi mě, blonďáčku, trochu vykolejil, to se mi nestává, obvykle je mi všechno někde, teda od doby…..no od té doby, Romčo, nemysli na to.

„Dvakrát stříbrnou tequillu,“ Michalovi to dneska docela sluší, pokaždé, když mi dává něco k pití, pomrkává a směje se….do toho bych šla, kdybych nevěděla, že je to taky blb první třídy. A nějak na ty ženatý nemám žaludek, asi jsem měkká. Hodit očko po kámošce, dobrý, ještě je na nohách, dělá do nějakýho taky na mol, je z ní vedle…heh, tahle holka to taky umí hodně dobře, jo, Zuzko, jsi fakt dobrá, ale ven tě nepustím ani omylem.

Ťuk, sůl, kop ho tam, citron, brrr….

„Tvoje kamarádka?“

„Co?“

„No tamta holka….je to tvoje kamarádka? Tvoje přítelkyně? Pořád se tam díváš.“

„Jo, kamarádka, už je docela nametená,“ kočko, jestli si mi zase lehneš do příkopu….

„Jo, vidím, chodíte sem často?“ Ta cedulka by měla vypadat asi tak: Romana, 20 let, Beroun, osobní asistentka, pravidelná návštěva této diskotéky.

„Každou sobotu.“

„Pracuješ? Studuješ?“

„Hele, mě tohle nebaví, ty sem evidentně nechodíš, takže je možný, že už se tu neukážeš, tyhle informace jsou ti k ničemu, nechceš si jít radši zatancovat?“ Jsem to asi přepískla.

„Jo, vlastně už jsem to chtěl navrhnout, jdem“ Konečně trochu klid, budu dělat, že ho neslyším a tím bych měla mít na jednu písničku vystaráno, pak zmizí sám pro nudu.

„Neboj se, to neskončí, já se s ničím neloučím, jsem rád, že s tebou jsem. Nemám život přečtenej a netuším, co lidi chtěj, jen vím, co od něj teď čekám já, nesnáším loučení, ….“ No fajn, takže mě nebombarduje přiblblejma otázkama typu jaké je tvoje rodné číslo? Překvapuješ blonďáku.

„…..nesnáším loučení, jsem dál a v hlavě mě máš, mně na tom záleží, to zlý a houpý smaž, já už přišel na to, proč mám tě rád, na to, že láska je nejlepší z mých nálezů a ztrát.“

„Nebude ti vadit ještě jedna?“

„Ne, nebude, v poho...“

Má docela pěknou barvu očí, takovou zvláštně zelenomodrou, Zuzka právě prochází jazykovým kurzem a vedle mě asi kluk brzo odpaní holku kolenem. Heh, paradoxně je to všechno děsně k smíchu. Zavšivenej svět, Máničko, ten kluk je tu každou sobotu s jinou takhle naivní. Ale co, takovej je život, užijte si to, stejně si to zejtra nebudete pamatovat.

„Jdem na tequillu?“ Jo, začali hrát rychlý věci, kluk s naivkou kráčí někam ven, Zuzka visí na frajerovi a rytmus je jí někde a já…..jo, já jdu na panáka.

„Můžem,“ dneska mi bude jakš takš dobře a zejtra děsně blbě.

„Víš, hele, vzal jsem na vědomí, že jsi na holky, ale stejně ti to řeknu. Děsně se mi líbíš, jsi fakt kočka….“

„Hm, díky,“ lichotky mi přestaly lichotit už dávno, blbečku.

„….ale víc než hezká jsi sympatická, máš takovej rozumnej pohled, sice se asi nudíš, já tě asi nudím, ale cítím z tebe takový příjemno, hele, jsem nalitej a ty taky nejsi nejstřízlivější, ale….no, jenom jsem ti to chtěl říct, vím, že jsi na ty holky, tak to neber jako…..prostě nebalím tě, jenom na mě děsně zvláštně působíš, líbíš se mi jinak…..pohledem.“ Ty wole, co to zkouší. Snažíš se mě vyvést z rovnováhy?

„Nejsem zvláštní, jenom divná“ a k tomu začínám bejt nabroušená.

„Heh, hele, vysvětlím ti to takhle: Snažíš se o image tvrďandy, ale jsi ve skrytu duše děsně milá holka, vidím ti to v očích.“ Takže na mě jdeš psychologicky. Na tohle nemám, dneska ne. A co na to mám asi tak říct?

„Podívej, vůbec nic mi na to neříkej, tohle si myslím a nechci na to reakci, ju?“ Doprdele, o co se to snaží? Ještě mi bude vyprávět, na co reagovat můžu a na co ne…..

Ťuk, sůl, kop ho tam, citron, brrr….

„Tak jo, já se rozloučím, už si pro mě jde kamarád. Měla jsi pravdu, už se asi nikdy neuvidíme. Děkuji za pěkný kus večera a měj se hezky….“

„Taky, měj se.“ No a co teď já? Asi popadnu Zuzu a půjdem taky do hajan.

„Kde lítáš, Casanovo? Jsem tě hledal venku.“

„To je Romana, Karel, no já se tu zasekl se slečnou a nějak zapomněl na čas,“ úsměv, má docela fajn úsměv. Není vlastně nějak extra hezkej, ale má dost zajímavej obličej a líbí se mi ta barva očí.

„No já sleduju, třeba je to ta princezna, kterou pořád hledáš,“ tichý šibalský smích.

„Ne, to není ona, ale je to škoda. Tak co? Jedem?“

„Jo, jedeme domů.“

„Tak, Romano, těšilo mě, ahoj,“ a do ucha, „lesba nejsi,“  podání ruky, ve které něco…..papírek – 739002398.