Světlo na konci tunelu

Šel v temnotě. Nic necítil. Nic neviděl. Nic neslyšel. Pouze věřil. Věřil, že jde. Nic jiného mu nezůstalo. Kolem byla temnota, vše objímala a stravovala, dusila se sama sebou. Škrtila ho a dusila, zalykal se tmou, jejím množstvím. Nebylo úniku, nebylo vůbec nic. Jen tma a Víra v to, že jde. Stále šel, dál, stejným směrem, kupředu. Jen dál! Ve tmě a pořád bez citu. Cítil svou Víru, jak se chvěje bolestí a snaží se jej opustit. Držel ji pevně, ale začalo se přidávat i Šílenství a pomalu, ale jistě mu Víra začala proklouzávat mezi prsty. Šel vytrvale do záhuby ztráceje Víru, a když už si myslel, že jej nic nezachrání ucítil - chvíli přemýšlel, jak se ta věc nazývá - ano, chlad. Uvědomil si jej, a dodalo mu to naději. Šel dál. Cítil své tělo, věděl, že opravdu jde, a zjistil, že má zavřené oči. Aniž si uvědomil, co se může stát, otevřel je. Zasáhla jej tma a ještě něco jiného. Tam, tam na konci, malý zářící bod. Světlo! Rozběhl se, utíkal blíž a svítící bod se zvětšoval?.

A pak se probudil.

   Příšerně ho bolela hlava a nebylo to z pití. A byla mu zima. Hrozná zima. Klepal se a zuby mu cvakaly jako klapky na klavíru a ještě zhoršovaly bolest hlavy. Zamžoural a zjistil, že vidí. Odsypal ze sebe hromadu odpadků a zahodil staré noviny, jimiž byl přikrytý. Zvedl se. Zavrávoral, upadl a znovu se zvedl. Tentokrát se udržel na nohou. Nadechl se čerstvého ranního vzduchu,  a vydal se do ulic hledat něco k jídlu.  

                                 *   *   *   *   * 

   Bylo ráno. Slunce svítilo, zahřívalo promrzlou uličku a osvětlovalo všechna temná zákoutí, která zase večer zalije temnota. Z okna pozorovala mladá žena hrající si děti. Dětský smích se rozléhal nad střechami a dokresloval nádheru rána. Když děti zlobí, bude pršet. Když se smějí, bude pěkně. Tak se to přece říká, ne? A dnes se smály až až. Žena se též zasmála a vrátila se k plotně a voňavému teplu domova.

   Kdybyste se zeptali, děti by vám řekly, že v podkroví žije čarodějnice - zaručeně pravá, vždyť má bradavici! Dospělí si z "dětských blábolů" nic nedělají. Čarodějnice nejsou. Ale tahle byla. Byla až moc. A řekla by vám, že když se děti smějí k večeru, znamená to pěkné počasí další den. Když se smějí ráno, znamená to problémy. Velké problémy. Ale nikdy se nedá odhadnout pro koho. Potom by vás nejspíš zhypnotizovala, uvařila a přidala ke kompotům... Málokdo se odváží rušit její klid otázkami.

    Žena, která opět zkontrolovala děti z okna, spatřila "problémy" jako první:

"Děti, domů!" zavolala na své ratolesti, které se poslušně rozeběhly ke dveřím. Na konci uličky spatřily těžký plášť na shrbené postavě. Zahučelo to mezi nimi strachem a panikou: "Péřák! Starej Péřák! Ptákožrout! Zdrhejte, rychle - moh by nás sežrat!" Nejmenší holčička, asi pětiletá, se dala do pláče. Její bratr ji vzal za ruku a vedl ji do vchodu.

Péřák prošel bez ohlédnutí. Byl tady známou postavou a postrachem. Všichni věděli, že jedl ptáky. Vrány, vrabce a tak. A taky krysy. Prý jedl i lidi.

Za deset minut se z uličky zase ozýval dětský smích. Péřák odešel a problémy si vzal s sebou.

                                    *   *   *   *   *

Ty děti se ho bály. Věděl to, ale doby, kdy mu takové věci vadily, měl dávno za sebou. Slyšel o sobě říkat strašné věci. Prý jí lidi! Ale aspoň se mu vyhýbali. Neměl lidi moc rád. Už ne.

Nemohl za to, co byl. Spíš čím se stal. Za všechno mohla ta... ta ženská! Kdyby ji potkal... ale nepotká ji. Mrtví se se živými nestýkají. A ona byla mrtvá. Kvůli němu. Miloval ji... a teď ji nenáviděl. Mohla za všechno, za to, že ztratil práci, byt i rodinu, že jím teď strašili děti a že žil jako vyvrhel na okraji společnosti... Píchlo ho v plicích. Zapískalo to, když se snažil nabrat dech. Málem se rozzuřil. To by člověk se špatným srdcem neměl dělat. Zastavil se a dýchal pomalu a zhluboka. Posledním nádechem ucítil příjemnou vůni a uvědomil si, že má hlad. Šel za svým nosem a objevil osamělý stánek. Pizza! Došel k němu a vzal si čtvrtku s paprikou a sýrem. Prodavačka, vyděšená jeho obličejem se nezmohla na slovo, jen hleděla na jeho plnovous, smutné oči pod hustým obočím a na tu jizvu od nože, táhnoucí se od koutku pravého oka přes nos až po levý koutek úst. Možná ji vyděsil hnis, který byl všude v okolí jizvy, možná se jí zazdálo, jako by se v jizvě něco pohybovalo. Něco malého, bílého a vrtajícího. Možná tam i něco takového bylo. Ale on tomu nevěnoval tolik pozornosti jako pizze, už zpola snězené. Schoval si kousek do kapsy. Na potom. Kráčel dál ulicí s pizzou v kapse a v ústech a ani si nevšiml, že už vůni pizzy vůbec necítí...

                                     *   *   *   *   *

Pavel byl šťastný. Kráčel se zapadajícím sluncem za zády ztichlou, zapadlou uličkou a nebyl sám. Šla s ním Šárka. A proto byl šťastný. Šli spolu, drželi se za ruce a povídali si o malichernostech: o škole (oba chodili do jedné třídy na stejné škole), o budoucnosti (Pavel chtěl být doktorem a Šárka snila o kariéře učitelky) a o svých společných zálibách. Neznali se moc dlouho, ne víc než půl roku, ale díky společným zájmům se poznali velice dobře a velice rychle. A teď šli spolu, ruku v ruce, šťastní a zamilovaní. Ulička se prudce svažovala a jim se naskytl neopakovatelný pohled na město zalité světlem zapadajícího slunce. Zastavili se, aby se pokochali tou nádherou. Krvavý západ proti tmavému východu. Krev a světlo proti slizu a temnotě. Pavel objal svou milovanou. Podívala se na něj a západ slunce rázem nebyl ničím, pouze strhující kulisou, před kterou se odehrávalo divadlo jednoho krásného okamžiku. Sklopil oči, ale hned svůj zrak zase zvedl a sklonil se nad ni, aby dohromady zpečetili svou lásku prvním polibkem.

Než zavřel oči, uviděl v Šárčině tváři zděšení.

"Aaaaaaahhhh!!!" Romantické večerní ticho prořízl výkřik plný zděšení a zmatku. Pavel se rozhlížel po strůjci Šárčina strachu, hněvem se přestal ovládat. Když To - nemohl tu postavu nazvat člověkem - uviděl, hněv vystřídal strach a obava o osud jich obou, Šárky i svůj. Blížila se k nim podivuhodná postava, jako vystřižená z béčkového hororu. Těžký plášť pokrytý špínou a fleky od všemožných jídel. Vlasy narušitele se už dlouhou dobu nesetkaly s vodou, o šampónu nemluvě, a jeho boty jistojistě pamatovaly ještě Mistra Jana Husa. Pavel sebral zbytky odvahy a přes všechen strach zjistil, že se mu v mysli ohlašují zbytky většinou lidstva dávno zapomenutého pudu chránit sebe a svou družku.

"Nechte nás být! Běžte pryč a nechte nás být!" Čím déle mluvil, tím více měl odvahy. "Nevidíte, že se vás zde slečna bojí? Pryč, a už se neukazujte! Nevíte, co je to voda, mýdlo, šampón? Jenom svým vzhledem hyzdíte tohle nádherné město!" Nevědomky přešel do tykání. "Padej, běž pryč a už nás neotravuj, nikdy se tady už neukazuj! Táhni. Zmiz!" poslední slova vzteky křičel. V tom nejlepším si vzpomněl na Šárku a jen to zachránilo Péřáka od rány pěstí.

   "Pojď. Jdem pryč," zašeptal, setřel jí z tváře slzy a rychle odcházeli. Toto setkání bylo pro oba osudové, aniž to tehdy věděli. Šárka si Pavla zamilovala ještě víc a už se od něj nikdy neodloučila. Po šesti letech od této příhody se vzali a zkusíme aspoň chvíli věřit, že si žili jako v pohádkách. Šťastně až do smrti.

                                    *   *   *   *   *

   Zpod víček mu vytryskly slzy. Za těmi slovy se skrývala čirá nenávist vyvolaná strachem. Ten mladík v něm probudil skor zapomenuté struny lítosti a studu. A trochu i vztek. Vždyť nic neudělal, nechtěl je nijak rušit. To ta holka, začala pištět a tím zkazila svému chlapci náladu a Samsonovi plánovaný tichý průchod okolo. Samson! To přece bylo jeho jméno! Málem na ně zapomněl. Přátelé neměl a od okolí se dočkal nejvýše nadávek a pohrdání. Říkali mu Péřák, Ptákožrout, ty gumo, smrade - a tohle ještě byla ta nejpříjemnější jména. Měl velkou radost z toho, že si vzpomněl na své jméno. Samson, Samson - jako ten hrdina z řeckých bájí. Pokusil se to říct: "Shhmffhhmmssspphhnn," ozvalo se zpod plnovousu, když dlouho nepoužívané hlasivky zaprotestovaly. Poprvé za dlouhou dobu se pokusil usmát. Šlo to špatně, nepoužívané rty a koutky úst zabolely, ale pousmál se. Dolní ret praskl a na jazyku ucítil chuť krve. To mu připomnělo, že má zase hlad. Z kapsy vytáhl zbytek pizzy. S chutí se zakousl do těsta pokrytého kečupem, sýrem a paprikami. Po pár kousnutích zjistil, že chuť pizzy necítí. Zuřivě rozkousal zbytek snažíc se aspoň lehce zachytit chuť pizzy. Žádný výsledek. Zároveň si uvědomil, že necítí ani chuť, ani vůni. Sedl si na obrubník a poprvé za dlouhou dobu se rozplakal.

                                   *   *   *   *   *

Bedřich Budd Kamenský měl špatnou náladu. Měl chuť zabíjet. Nebo aspoň pořádně někomu ublížit. Jeho holka mu před pár okamžiky dala kopačky. To teda nejde. Žádná holka mu nikdy nedala kopačky.

"Do pr... !" spolkl nadávku a sebral z rohu pokoje baseballovou pálku. Rozhlédl se dravčím pohledem, zařval, rozpřáhl se a rozmlátil zrcadlo na stěně. Hned mu bylo lépe. Přehodil si pálku přes rameno, zabouchl za sebou dveře a vyrazil najít partu a pořádně si zamlátit.

Vyběhl z domu na ulici. Zapadalo slunce a stíny se prodlužovaly. To Buddovi vyhovovalo. Za chvilku nebude vidět na nic, co by MOHL udělat. Při pomyšlení, co by MOHL udělat se pousmál. Napadalo ho hodně věcí. Měl bohatou fantazii, když šlo o ubližování jiným tvorům. Na obrubníku uviděl sedící postavu. Pousmání se změnilo v krutý úsměv.

"První oběť!" pomyslel si, rozběhl se a kopl do sedícího člověka. Byl to nějaký mrzák, bezdomovec. Jeho oblečení mělo tu typickou neidentifikovatelnou šedohnědou barvu. Budd se rozhlédl, jestli poblíž není někdo, kdo by jej mohl zastavit. Ne, nikde ani živáčka. Tak jo, vylepší barevnost o červenou!

                               *   *   *   *   *

Seděl a brečel jako nikdy předtím. Všechny strasti a trýzně, starosti a problémy vlastní i celého lidstva se mu sesypaly na hlavu a podrazily nohy jeho sebevědomí a dlouho zachovávané netečnosti k okolí. Rozhodl se. Rozhodl se zlepšit sebe sama i své okolí, najednou nechtěl žít na okraji společnosti, chtěl mít práci, rodinu, přátele. Chtěl, aby to bylo jako dřív. Rozhodl se. Rozhodl se a začal konat. Otevřel oči. A zjistil, že nevidí. Ale už se rozhodl. Setřel slzy a chtěl vstát, nehledě na právě nabytou slepotu, když ucítil ránu kopancem. Zaúpěl a svalil se na silnici.

"Proč? Proooč?" pokusil se zeptat.

"Proč? Protože se mi nelíbí tvůj ksicht, prase!" dostalo se mu odpovědi a rány jakousi holí, možná baseballovou pálkou. Snažil se odplazit, ale tápal v temnotách a nevěděl kam se plazí, jen pryč od útočníka, od toho, kdo se mu snažil ublížit. Další rána mu znehybnila rameno. Zaúpěl, odvalil se, zpola se postavil a pokusil se podruhé navázat rozhovor.

"Já-já jsem Samson. Mé jméno je Samson!" Bolest na chvíli překonal údiv nad tím, že mu je rozumět!

"Jo? Mně říkaj Budd. Pomatuj si to 'méno, zrůdo!" ozvala se odpověď následovaná kopancem do zad.

Samson pod tou ranou spadl zpět na kolena. A pak se začal smát. Hlasitě, nekontrolovaně smát. Další ránu, ať dopadla nebo ne, už necítil. Vstal. Asi dostal další ránu, ale i kdyby, nevšiml by si jí. Ani kdyby si toho chtěl všimnout, tak nemohl. Jediná věc, která teď existovala byl jeho vlastní smích. Hlasitý a nekotrolovatelný. Pološílený smích.

Kdyby nebyl slepý, viděl by, že Budd prchá. Po cestě ztratil pálku, ale chtěl se hlavně dostat pryč od té chechtající se příšery, která se choulila a marně bránila jeho úderům a nyní snad kopance a rány palicí ani necítila. A smála se. Hlasitě a nekontrolovatelně. Teď se chtěl dostat pryč Budd. A protože viděl, tak se mu to dařilo. Ale často potom špatně spal. Někdy, když se v noci vzbudil, slyšel hlasitý, nekontrolovatelný smích a ve svých nočních můrách vídával schoulenou postavu sedící na obrubníku.

                                                         *   *   *   *   *

   Samson se řídil sluchem. Posledním smyslem, který mu zbyl. Ale nezoufal si. Teď měl Cíl, který způsobilo Rozhodnutí. A už se nesmál. Jeho tvář získala vážný výraz. Měl sice Cíl, ale neviděl Cestu k Cíli, nevěděl, jak to provést. A měl už pouze sluch a byl připraven, že jej každou chvíli ztratí. Uslyšel zacinkání. Tramvaj. Super! Vydal se tím směrem. Šlo to těžko. Zkuste si chodit, když necítíte tělo, nohy, půdu pod vámi... nic. Slyšel tramvaj blíž.

"Prosím, můžete mi pomoct do tramvaje? Nevidím, a nevím, kde tramvaj je... Prosím. Pomoc!" volal do vzduchu. Snad se najde někdo, kdo se nelekne jeho vzhledu a dovede jej do tramvaje.

"Pane, já jsem též slepý. Ale tady to znám, pomůžu vám." ozval se hlas vpravo. "Kde jste, já vás chytnu. Tak, výborně, právě nám jede tramvaj. A jdem."

"Děkuji, děkuji vám mnohokrát," řekl Samson se slzami v očích.

"Tak. Tady se posaďte. Sedíte?" Samson neměl odvahu říct, že neví. Opravdu nevěděl. "Ano, sedím. Ještě jednou děkuji. Doufám, že se ještě někdy setkáme. Přeji vám hodně štěstí. Nashledanou." Teď měl Cíl a Místo. A zjistil, že nejsou jen špatní lidé a že jeho Cíl se může splnit. Byl poprvé za dlouhou dobu šťastný.

"Ale to já jsem rád pomohl," ozval se známý hlas, "kdybyste mě někdy hledal, pracuji pro organizaci... " Hlas se vytratil a zmizel. Samson se dostal do mrtvého bodu, na který byl připraven.

                                  *   *   *   *   *

   Šel v temnotě. Nic necítil. Nic neviděl. Nic neslyšel. Pouze věřil. Věřil, že jde. Nic jiného mu nezůstalo. Kolem byla temnota, vše objímala a stravovala, dusila se sama sebou. Škrtila ho a dusila, zalykal se tmou, jejím množstvím. Nebylo úniku, nebylo vůbec nic. Jen tma a Víra v to, že jde. Stále šel, dál, stejným směrem, kupředu. Jen dál! Ve tmě a pořád bez citu. Cítil svou Víru, jak se chvěje bolestí a snaží se jej opustit, ale teď věděl, co ho čeká. Chytil ji pevně a jeho Víra získala sebedůvěru a zůstala při něm.

   A pak se probudil.

   Příšerně ho bolela hlava a nebylo to z pití. A byla mu zima. Hrozná zima. Klepal se a zuby mu o sebe cvakaly jako klapky klavíru a ještě zhoršovaly bolest hlavy. Zamžoural a zjistil, že vidí. Dnes to bylo jiné. Jiné tím, že byl rozhodnut. Měl Cíl a Místo. Místo sice ztratil, ale pořád někde existovalo. A musel splnit Cíl. Vstal, zavrávoral, upadl a znovu vstal. Měl Cíl. Rozhodl se ho splnit.

     Samson vyšel do ulic.