Jen chvilku klidu...

     Je půl desáté večer. Všichni sedí u televize. To je fajn - moc fajn. Je klídek - ticho, parádička. Vypínám počítač, protože není sice vůbec hlasitej, ale já teď potřebuji absolutní ticho. Tak - to je ono.
     Ulehám na postel a pomalu začínám uvolňovat všechny svaly na celém těle. Zároveň se snažím vypustit z hlavy veškeré myšlenky. Aaaah. Jde to skvěle. Právě mě přestal bolet zub. Ještě chvílinku.
     "Kurva už mě neser s timhletim!" Právě práskly dveře. Hm, super - táta řve na bráchu... ten brečí. No skvělý, klid je v tahu. Všichni se tam začali hádat. Mám chuť tam jít, zalepit jim všem tlamy kobercovkou a svázat je a hodit tak na hodinku někam do sklepa.
     Po chvíli se zdá vše zase v pořádku. Opět se snažím vyčistit si hlavu od myšlenek. Klid. "Hůůůůůůůůůůůůůůů" - kotel, néé! Ten zasranej kotel za dveřma. Zvedám se z postele otevírám dveře a náslině praštim pěstí do toho červenýho tlačítka. "A klid bude!" Projelo mi hlavou. Jdu se zase položit na postel. Aaaah. Bude pohodička.
     Je chvíli po desáté. Ještě pořád mám v sobě naději, že bude konečně v tomhle domě chvilka ticha. Tak - uvolním si nohy... ruce... bříško...
     "BUM" - rozlítnou se mi vedle hlavy dveře. Taková nechutná rána - až to se mnou cuklo, jak jsem se lekl.

"Jéé, ty už spíš? Co škola, máš všechno nachystanýho?"
"Né, nespim. A o moje školní starosti se táto prosím nestarej - myslím, že tobě už do toho dávno nic není..."
"Nejseš náhodou trochu drzej? Jak se to chováš k rodičum?"
"Promiň, ale chci tu mít klid. Tak si dej vodchod - p r o s í í í m ! ! !"
"No počkej...!"
"Sbohem..."

     Tak jo. Ták jo. Lidi, co takhle mi tu dát chvilku klidu. Chvilinku. Lehl jsem si na postel a už tu byla ségra: "Dobrou noc". Fajn. Aspoň něco dobrýho mi tu někdo přeje. "Dobrou, dobrou..."
     Sakra lidi, copak nevíte, že tu chci mít jenom klid? Nic víc než klid! Nojo, vlastně nevíte... Oukej. Napíšeme cedulku: "Pěkně prosím, nerušte mě! Potřebuji ticho!"
     Tak jo. Kotel vypnutej, rodina se nehádá a už i vědí, že sem nemají chodit. Tak snad - konečně budu mít klid. Ulehám na postel a opět začínám uvolňovat svaly. Hm, myšlenky nechtějí pryč - tátova návštěva mi připoměla, že mám zejtra odevzdat protokol z měření. Silou vůle jsem si vsugeroval, že se kvůli protokolu vesmír nezhroutí a že je to vlastně jedno. A udělal jsem si po chvíli v sobě opět klid. Uvolnil jsem tělo i mysl. Konečně - už cítím, že mi tělem začínají probíhat vibrace. To je dobré znamení.
     "Prásk" - znova se rozlítly dveře. Brácha - "Čauuu volé, co tu děláš tak důležitýho, že tě při tom nemáme rušit?"
     Navalila se do mě ohromná vlna vzteku! Nechci nic jinýho, než se zvednout a bráchoj vypálit pořádný dělo, aby to s ním praštilo na zem a už se nikdy nezvednul a nikdy mě už nemohl brát klid! Zvedám se!
      Sám pro sebe si ale najednou říkám: "Matesi, klid, uklidni se. Jak chceš, aby se uklidnili ostatní, když se neumíš uklidnit sám, takže klídek, a nech ho odejít."
     Nepraštil jsem ho, ale vztek jsem v sobě nezadržel: "Kurva drát zmiz vocaď ty kreténe zasranej!!!" Odešel...
     Je půl jedenácté... už to nemá cenu. Všichni mě serou! Mám chuť je všechny zbít do krve. Ne - nemůžu. Nikdy nikomu neubližuju - moje svatý pravidlo.
     Zapínám počítač, že udělám ty zkurvený protokoly. Ne - kašlu na to. Jenom napíšu tenhle textík... A půjdu alespoň spát. Sakra... nevěřím, že se mi to povede... Proč?
     Vedle u bráchy v pokoji se probudili křečci. A běhaj na kolotočích... "Píísk, písk, písk, hvízd..." ... ... ...      

Co bych dal za chvilku klidu....