"O celé..."

Utáhl si kravatu a narovnal košili. Neudělal to nijak vědomě, šlo o automatický pohyb, kdykoliv se ocitl před zrcadlem. Musel vypadat skvěle. Nesnášel všechny ty kecy o duši. Hovadiny, důležité je jen to, jak člověk vypadá a působí. Kdykoliv viděl ubožáky ve vytahaných kvádrech, kteří se chovají jako vidláci z buranova, zvedal se mu žaludek.

„Průměrnost je k zblití,“ opakoval si pokaždé, když nakupoval, jednal, jedl či pil. Peter Nedrud o své bezchybnosti dokázal přesvědčit média, známé, přátele i nepřátele. Scházel jen jeden člověk, který tomu nevěřil, ačkoliv viděl značný potenciál. On sám.

V cestě mu totiž stál vlastní bratr, ztělesňující snad všechny znaky všednosti a nevýjimečnosti. Chlápek, jakého byste na cestě městem i v menší skupince lidí zaručeně přehlédli. Peterovo čelo se při vzpomínce na něj zkrabatilo zlostí a dlouhá vráska vystoupila jako vždy, když došlo na Marka. A jako pokaždé si uvědomil, že jediným řešením jeho bolestivého problému je docela prostá vražda.

Peterův pohled sklouzl podél zrcadla dolů. Pohladil ji. Ušlechtilá a naleštěna ocel jako by se z jeho dotyků radovala. Neobratně zkusil přejet palcem příčně přes ostří, jak to vídával ve filmech. Sykl a kapička krve mu vyrazila z ranky. Už jen chvíli a bude po všem. Nesměl vynechat žádný detail, pokud chtěl, aby vše dopadlo, jak mělo. Vždyť detaily dělají celek a...

Ne, nemyslel si, že by se něco mohlo pokazit. Chyba byla nepřípustná.

Náprsní kapsa saka začala vibrovat a ve chvíli, kdy s sebou Peter leknutím trhl, přidalo se vyzvánění. Musel jej zvednout, jakkoliv nerad.

"Prosím, Nedrud."

"Dobrý den, pane Nedrude, potřeboval bych se s vámi na něčem domluvit."

"Dobře, ale kdo volá?" Nenáviděl lidi, co se neumí představit.

 "McElroy, pane Nedrude. Nevěděl jsem, že nemáte moje číslo, omlouvám se."

"V pořádku, McElroyi, rád vás slyším. Co byste si přál?“

"Ve skutečnosti to není nic důležitého, pokud obtěžuji. No, ehm, klidně mohu zavolat později.“

Nedrudovi začala docházet trpělivost, měl sto chutí uškrtit toho hloupého skrčka, co mu kvákal do telefonu. Pohrdal jím, ale mohl jen tiše zuřit.

"No, Macu, upřímně řečeno mám teď docela na spěch. Jsem v Neery, čeká mě jednání a rád bych se ještě dnes večer vrátil do Kinstownu. Pokud byste mi byl ochoten zavolat okolo šesté, byl bych vám vděčen.“

Letmo se podíval na zašedlé pendlovky na stěně. Už nechybělo moc času do Markova příchodu. Chodil včas. Uvědomil si, že hlas onoho hlupáka v telefonu stále ještě něco říká. Zachytil jen něco v podobě "...sté hodiny, omlouvám se, nashledanou."

Odpověděl nějakou frází a zasunul telefon zpět do náprsní kapsy. Alibi symbolicky posílil o dalšího člověka. V Kinstownu momentálně vůbec neměl být a pokud se něco neposere, dlouho už ani nebude, napadlo jej při zachycení vlastního pohledu v zrcadle. Pohladil zbraň a opět se pozastavil nad její dokonalostí. Celá předsíň se v mírně pokřivené podobě odrážela na leštěném kovu hlavice, nehledě na něj samotného, zírajícího díky odrazu sám sobě do očí.

Čekal... čekal, až se v zámku ozve klíč. Nervozitou zatínal volnou pěst a zvuk mačkané kůže rukavic mu připadal hlasitější než tikání těch prokletých pendlovek na zdi.

Čekal... absolutně přesvědčen o správnosti svého rozhodnutí. Snažil se nemyslet na to, co uvidí, až se Markovi kov zaryje do těla a krev vystříkne na všechny strany. Až pocáká krucifix na stěně i ty podělaný hodiny.

Čekal... a nemohl se zbavit dojmu, že si měl vybrat něco méně, inu, méně brutálního. Stačil by nůž nebo pistole. Jenže ani jedno ani druhé nemohlo vyvážit tu eleganci a estetičnost naleštěné  sekyry. Půjde o milosrdný čin.

Čekal... a minuty nekompromisně ubíhaly, přičemž každou vteřinou daly pendlovky na stěně najevo, že drží s časem tempo.

KLAP, KLAP, KLAP

Jako když buší srdce. S očima podlitýma krví se na ně Peter zahleděl. Nenáviděl je. Hned po bratrovi byl rozhodnut zlikvidovat i je.

"Právě si odbíjíte requiem."

Peterovu nahlas zamumlanou výhrůžku nebylo skoro slyšet. Měl hrdlo úplně stažené a nedokázal ze sebe vydat rozumně znějící slovo. Malá ručička se nepatrně zatřásla, někdo totiž otevřel verandu a v místnosti se vytvořil průvan.

Velká ručička přeskočila na celou, hodiny začaly nahlas odbíjet. A už nějakou dobu odbíjely, když v zámku zaharašil klíč.

Peter měl nepřekonatelnou potřebu zvracet, nekonečné krůpěje potu mu tekly do očí, dále po tvářích, krku a po těle směrem dolů. Naskočila mu husí kůže a pevněji stiskl toporo.

Škvíra mezi dveřmi a prahem se začala zvětšovat.

Mark Nedrud vešel dovnitř.

Peter máchl sekyrou.

BIM! BIM!

V hluku odbíjené celé zanikl málem šílený řev, který se Markovi vydral z hrdla, zatímco zahlédl neúprosně se blížící ostří naleštěné oceli a tvář svého sourozence, z níž se vytratila lidskost.

Sekyra se však minula s cílem, který Peter plánoval, v posledním okamžiku mu totiž ruce sjely a mladý Nedrud to dostal přímo do hrudníku.

Jen zlomek okamžiku stačil, aby se Peterovi zhroutil svět. Ne snad kvůli vraždě, kterou právě páchal, ale kvůli té první ráně, jež padla vedle. Naprosto se míjela s ideálem, který mu byl vším. Nedokázal se ani trefit pořádně do hlavy. Sakra.

Markova žebra pod nárazem kovu povolila, krev vystříkla Peterovi přímo do obličeje a plíce, probodnutá rozlámanými kusy kostí, zapískala jako lokomotiva. Mark Nedrud však stále žil.

Žil i poté, co mu druhou ranou Peter uťal velkou část pravé ruky a dalším rozmachem odtrhl levé rameno od klíční kosti. Nabroušená ocel pronikala lidským tělem jako když kobercovým nožem krájíte linoleum, plátky masa odpadávaly na zem, když se Peter málo napřáhnul a svého bratra jen zasáhl do tricepsu na zoufale se bránící levé ruce.

Vrah si jen maně uvědomoval, že zvrací, už ani neviděl, kam jeho sekyra dopadá, takže i poté, co mu bratrova krev zcela zacákala obličej, Mark stále řval bolestí. Řval v zoufalé agónii, doufaje ještě jakýmsi koutkem uvažující mysli, aby se po té spoustě zásahů mimo bratr konečně trefil do hlavy, a on mohl odejít na onen svět.

Pokoj začínal nabírat rudou barvu, když se to Peterovi konečně podařilo. Pod nánosem červeného barviva ztratil kříž na stěně všechny kontury a hodiny dostaly svůj díl rudé omítky dlouhé poté, co naposled odbily tu osudnou celou hodinu. Peter odložil sekyru na podlahu a zjistil, že řve.

Řval stále dál. Snad doufal, že tím smaže, co právě udělal. "Dokonalému" Nedrudovi totiž došlo, že Markova vražda nebyla milosrdenstvím, vysvobozením či dobrým skutkem. Byla jen tím nejodpornějším činem, jakého se vůbec mohl dopustit. Věděl, že už nikdy... nikdy nechce zažít nic podobného, jako byl pohled na umírajícího bratra.

Náhle se pendlovky zastavily. Zastavily se pravděpodobně vůbec poprvé od chvíle, kdy byly uvedeny do provozu. Neúprosně pravidelný tikot se vytratil a v místnosti zavládlo naprosté ticho, přerušované jen Peterovým dechem a rychlým tlukotem srdce. Nedrud vzhlédl k pendlovkám a v jeho krví zacákané tváři se objevil náznak pobavení. Vzpomněl si, jak je chtěl zničit.

Vteřinová ručička se pohnula a na jejím pohybu byl zarážející směr. Vracela se. Nedrud zbledl hrůzou, neboť aniž by cokoli mohl změnit, začal se hýbat i on. Jeho ruce postupně opět uchopily sekyru. Opět začal řvát. Nechtěl řvát! Nechtěl uchopit sekyru! Nechtěl udělat nic z toho, jen však s vytřeštěným pohledem sledoval, že tak činí. Všechno se vracelo, bratr znovu vstal ze země a znovu křičel hysterickým hlasem umírajícího v agónii. Znovu do něj Peter zasekával sekyru, jenže vždy poté se v dalším rozmachu napřáhnul, se rány zacelovaly, krev se vracela zpět do ran a uťaté končetiny i kusy masa se až groteskně zvedaly ze země jako když skokani skáčou zpět na můstek nohama napřed, když pustíte videozáznam pozpátku, a pojily se zpět k tělu.

Hodiny se vracely, vteřinovka se v reálném čase pohybovala od dvanáctky k jedničce stále dokola, a to vše až do chvíle, kdy se před Peterovýma očima jeho bratr "složil" zpět dohromady. Zatímco Peterovo tělo, jeho dokonalé tělo, činilo, co mu čas, určovaný pendlovkami na zdi přikazoval, vědomí jen sledovalo a vnímalo.

STOP! Vteřinovka se opět zastavila, nicméně teď se nemohl zároveň s ní hýbat ani Peter, stál se sekerou napřaženou k útoku nehybný jako zkamenělí princové z pohádek. A ve chvíli, kdy se vteřinovka znovu rozutíkala, tentokrát ve správném směru, Mark vešel opět do místnosti, Peter do jeho hrudi zaťal kovovou hlavici, na níž už nic ušlechtilého nenacházel, právě v tu chvíli začaly vlasy vraha šedivět.

Řval. Řval, jak jenom řvát dokázal, ale z jeho hrdla se neprodrala ani hláska a uvnitř sebe, v jediném místě, které mohl ovládat, pokorně prosil, zejména pak ve chvílích, kdy se vždycky vteřinová ručička na pendlovkách zastavila, aby změnila směr.

Nemohl nic, nemohl odvrátit pohled, nemohl zavřít oči, nemohl omdlít, jen pravidelně zasekával sekyru do těla před sebou a krev s masem buď odlétávala pryč, nebo se vracela zpět. A ručička stále opakovala svůj časový úsek... tam a zpět... tam a zpět...

Mark se opět vrátil ven na verandu, ale nejhubenější ručička hodin na stěně se tentokrát nezastavila, ale pokračovala na své cestě časem zpět až do chvíle, kdy se Peterovi rozzvonila náprsní kapsa. Peteru Nedrudovi se podlomily nohy, dopadl na zem a svým tělem zakryl vyleštěnou zbraň. Nechápal, co dělá na zemi a proč si připadá, jako by před pěti vteřinami a současným okamžikem uběhlo hrozně množství času. Nechápal, proč se cítí tak vyčerpaně, proč jej bolí obě ruce a proč nemá sílu zvednout svůj telefon. Seděl na zemi a hleděl do prázdna až do chvíle, kdy se otevřely dveře z verandy a vešel Mark.

„Ahoj, Petere, co tu děláš?“

Peter zvedl hlavu a zadíval se bratrovi do očí. Zmohl se na srdečně znějící pozdrav a zřejmě i kloudnou výmluvu, ačkoli si vůbec nebyl jistý jakou.

„Dáš si kafe?“

„Jestli tu nějaký máš, tak klidně.“

„Skvělý.“

Mark se otočil a vykročil směrem do kuchyně, když se Peter, opíraje o sekyru, vyškrábal na nohy. Měl poslední příležitost. Sevřel toporo, ale místo, aby ťal ostřím napřed, podvědomě obrátil sekyru tupou stranou napřed a vší silou zespoda udeřil bratra do zátylku. Slyšel, jak obratle hlasitě zapraskaly a z Markových úst vyšel nějaký pazvuk. Sesul se k zemi a ruce se mu groteskně rozjely po podlaze na strany. Peter upustil sekyru a napřímil se. Při pohledu do zrcadla se až lekl, jak mu namísto uhlově černých vlasů pokrývá lebku šedá vrstva čehosi, co zřejmě vlasy bylo. Oddychl si, protřepal kdovíproč unavené ruce, utáhl kravatu a upravil košili. Ani se na svého bratra nepodíval, jen ještě sekyrou zvenku vysklil okno z druhé strany domu a odjel pryč.

Odpoledne přijímal v hotelovém pokoji v Neery hovor od policie, oznamující mu bratrovu smrt. O pár dní později pronesl na Markově pohřbu dlouhou řeč, při níž zvlhly oči všem přítomným. Nikdy jej s jeho smrtí nespojovali.

Jen vlastní dokonalosti Peter Nedrud nedosáhl, naopak. Nemůže spát, každou noc se mu totiž vrací opravdové vzpomínky na těch několik nekonečných minut po celé. Především na tu první ránu. Ránu, kterou minul.

[2003]