Písmák Skonání
Až bude nebe mít barvu azuru
Na bílé klenbě modrou glazuru
Macešky na oknech se budou třepat vánkem
Pak usnu dlouhým, nekonečným spánkem.
Repete
Je-li pak člověku dopřáno prozření
alespoň před smrtí, když rány smyje.
Dějiny táhnou dál, lidé se nemění;
naděje umírá, a blbost žije.
(ne)vyřčené věty
". a nechat nedokončenou větu a vypařit se jako kapka vody z moře a neříct, co jsem říci chtěla,protože jsem příliš zbabělá pro nesení následků. "
A tak je svět
jen
součtem nedopsaných vět.
Zamilovaná?
Přesedám, přemýšlím, nemožně rozhozená;stala se ze mě pouhopouhá žena. Zmítaná city, rozum jí kamsi zmizel,Na místo logiky nastoupily vize. Ruku mám klidnou, i když se jindy chvěje. Visím Ti na rtech, a zkoumám jak se směješ,.
Věštkyně
V hlubinách nekonečného mořekde se zrodila bolest i zradakde vlny bijí o skálykteré tam v pospas zůstalySe skrývá veškeré hořezbytky těch, které máš rádazbytky dní co se nestalypopel dřev, která nehřály. Tam v temnotě všech lidských dušíjsou jenom hloupí a prostílidé, kteří si slíbícokoliv, co se jim zlíbíAč každý z nich v koutku tušíže ve světě jsou jen hostiže za všechno, co budou brátijim samým něco se ztratí. Tak přestaňte lpět na hlouposti. Každý z vás za něco platí.
Milovaná
Jak lehce, něžně spadly na ramenaokrově hnědé, husté kadeře. V ten mžik jsem byla lidmi odsouzenapro jeden dotek její páteře. Kdo by se staral, co si myslí lidi,když hladí kůži jako aksamit. Protože v hloubce jejích očí vidí,že také u ní, s láskou, roste cit.
Nejmenovaná
Antracitové nebe
a šedé hory vdáli
tvořené obláčkovým dýmem
cigaret
Technicky po ženském těle
Polib mě
Výkřik moderní doby
kroucením dvou malých tlačítek mírněný
Vysoké napětí
Tulení pláž
Tuleni na pláži
něžnosti dokáží
jeden je na stráži
ostatní se páří
S Bohem milence
Jak rád bych ještě jednou cítil
hebkost tvých vlasů na rukou;
pak provždycky bych vzdal se času
se světlem krásy žhnoucím tmou.
Pocit jednoho podzimního odpoledne
Nechám
dopadnout slunce na svou
starostmi prokvetlou hlavu
a modré nebe nechám
Taková malá báseň
Útrpným slovem zanechána vtichu
nechala běžet volnost dávných dní
Probodlé srdce namočené vhříchu
a jenom vmyšlenkách já jsem stále sní
Pro sebe
Chtěla bych psát a chtěla bych žít
Chtěla bych znát a chtěla bych snít
Chtěla bych mávat a chtěla bych stát
Chtěla bych dávat a chtěla bych brát
Přenesená
Hladil ji dotek něžného vánku
tak obrátila hlavu vzad;
nechá se kolébat pocity spánku
nebo je nebude chtít znát.
Staré manželství
Vlečem se spolu smutným krajem,
Tak trochu peklem, trochu rájem,
Tak trochu nebem, trochu zemí
A zpátky domů nechce se mi;
Podzim
Ze stromu spadl první list.
Je podzim…lavičky vparku plné prázdných míst.
Odešli milenci sposledním teplým dnem
i kouzlo léta odešlo, skryto vněm.
Chvílemi
Prázdno sbarvou světlemodré šedi
Pár hnědých očí hledí do oblak.
Ty tmavé deky nahoře vše vědí
Má lidská bytost čeká na zázrak.
Zmámená
Popusťte lidé uzdu fantazii
A liška o vlka se otře hebkou šíjí
Blýskne se světlem kapka ranní rosy
A beze strachu dotknete se vosy
Blázen a sebevrah
„Já nejsem blázen, věřte mi,“ říkáš a míříš na sebe pistolí. Chvěje se Ti ruka. Ukazovák je na spoušti a jemně drkotá o šedý kov. Podíváš se za sebe, dolů ze střechy té dvanáctipatrové budovy a bláznivě se zasměješ.
Harko
Byla jako vyklubané Ošklivé káčátko, ne přímo labuť, ale víc si věřila. Tou dobou zrovna jela na jedno soustředění, pár dní, snad až moc krátké na cokoliv vážného. ale jela tam. A tam se s ním potkala.
Odsouzenci
Vstávej, je ráno, už nemůžeš spát.
Vstávej, už zvoní, už přichází kat.
Vstávej, tak tumáš, na, snídani ber.
Vstávej a pojez a pozvedni džber.
Nedopsaná
Pár čistých listů, rozházených stran
Místnost je prázdná, odešli lidé
Odplouvá závoj černosmutných dam
Jen vítr vokně po všech tady zbyde.
Minuti dobou
Unesen věkem dávných králů
Chování rytíře jej zdobí
Pátrá zde po svatém grálu
Je trochu outsiderem své doby.
Bezpečí
Po noci plné tajných přání
Hudba Tě vzbudí za svítání
Slunce dá nebi barvu duhy
A rosa zvlní vodu vkruhy.
Stáří
Tančící list před vchodem do zahrady
Mohutná vráska již zbrázdila Tvé čelo
Mít přání zůstat navždy mladý
Je jako pírko, co ve větru se chvělo.