Soumrak

                        Soumrak

A znovu přilétají

Přeludy z křídel vran,

By z nebes hvězd ssály…

A před nejmocnější z bran

Ohně planou, hoří žal,

Když sám z trůnu králů

Jí Osud žezlo vzal.

(z Písně o Alsarinech)

***

     Vysoko nad nebesy, tam, kde leží Snový svět, stála skála z modrého křišťálu. V jejím srdci hlodal červ Azgog, vládce Nicoty… a stěny svého vězení měnil na tmu. Na tmu bez počátku či konce. Už brzy měl přijít den posledního boje o trůn králů. Alainor brzy klesne k zemi; zlomí se jeho pyšný duch a bílý meč pohltí prázdnota. Nadchází soumrak, konec věku lidí… čas, který má podle řádu světa utonout v plamenech boje.

***

     Bílé jsou věže Meldorenu, vždyť stavěl je sám čas. Osud jim daroval za pány Alsariny a spojil je věčným poutem. Nebylo Meldorenu bez Vyslanců světla – avšak i Vyslanců světla bez Meldorenu. Jemná pavučina následků a souvislostí omotala celý Snový svět. Těžké ji vnímat… těžší necítit. Cosi se děje, otřesy pronikají každým vláskem vědomí… To proto se tu všichni sešli. Teď stojí v síních z bílého kamene, ve tvářích úzkost a strach. Jen Alainor chybí; jeho místo je na hradbách. Stojí pod zlatou zástavou, pohled upřený v dál… a snad vidí ty ohně, co zaplanou. Snad cítí tu bolest a žal. Snad myslí nahlíží do chaosu, do černé tmy bez hranic. Jímá jej závrať, nejmocnějšího z mocných. Ruka slabě svírá meč. Vidí bitvu, bitvu, v níž se zdi Meldorenu rozpadnou, kdy pohasne slunce zář. A vnímá krev třísnící obličej, krev, která je snad jeho… krev rudou jako poslední červánky dne.

     Zjevení brzy pohaslo… až příliš brzy, než aby z něj dokázal něco vyčíst. S vážnou tváří ponořenou do stínu vešel dovnitř… a ostatní Alsarinové vzhlédli. Celkem jich bylo dvacet, avšak Alainor byl velitel už od prvního pohledu. Světlezlaté vlasy lemovaly vznešený obličej a ve vědoucích očích temně zelené barvy hořel nehasnoucí oheň pýchy. Měl být ztělesněním toho, co lidé chtějí vidět u svých vládců. Součást vesmírného řádu, který osud určil až do konce věků… a který se snažil nebrat na vědomí. Do dnešního dne se mu to docela dařilo, ale dnešek… znamenal rozhraní.

     Alainor vstoupil do síní a rozhlédl se kolem sebe. Takřka okamžitě zachytil nevyslovené otázky ostatních. Mlčky došel až doprostřed, kde plál oheň… Jediným gestem vytasil meč z bílého světla; čepel se rudě zatřpytila, vzplála černým plamenem… a pohasla jako hvězdy v úsvitu.

     V tu chvíli její pán promluvil tónem větru nad ledovými pláněmi: „Přichází poslední boj.“ V při těch slovech se první vlna temnoty přelila do Snového světa.

***

     Kolikrát se slunce ponořilo do vln noci, kolikrát svět poznal tichý svit hvězd…kolikrát husy táhly nebem jarním, kolikrát čas nechal se vést… Kolikrát svět vzplanul v úsvitu, by přišel nový den… dnes naposled jej uzříš v boji tak marném…

     Alainore, ta slova ti znějí hlavou, ta slova, co jindy a jinde mohla písní být. Teď do tmy hledíš a svíráš meč. Bojíš se, ty, který ses pyšnil, že neznáš strach. Azgog pohltil okovy, vynesl chaos ven… a víš, že jej řád nezastaví. Díváš se po ostatních. Ti muži a ženy bojovali. Proti temnu. Proti sobě. Proti znamení bílé spirály… bojovali a zahynuli, aby povstali v bitvě poslední. Poznali bránu smrti… to jen ty jsi jí neprošel. Znají utrpení předem prohraného boje… pouze ty se s ním setkáváš poprvé.

     Stojíš na hradbách a vidíš úsvit, který je tím posledním… a stěží hledáš v sobě sílu říct své „sbohem“.

***

     Plameny a tma. Obzor hoří statisíci ohni, pod branami pevnosti duní bubny chaosu.

Vram-gdam. Vram-gdam.

     Dávno utichla píseň obránců v té noci bez rána. Jen beranidlo z dračích kostí doráží na bránu. Alainor vyštěkl poslední rozkazy. Divoký vítr mu cuchal vlasy a rval slova od úst, ale on to snad ani nevnímal. Křečovitě sevřel meč. Naposledy pohlédl na nebe, kde umíraly zbytky hvězd. Sbohem buď, světe. Bylo krásné vládnout… bude zlé splatit daň.

Vram-gdam. Vram-gdam.

     Brána je proražena, temné stvůry proudí dovnitř. Krev zbarvila posvátný mramor nádvoří, vzduchem se nese šílený smích. Smích démona, jemuž byl svět malý, démona, který byl uvězněn…

     Alainor setřel z meče krev. „Azgogu!“ vykřikl a znělo to jak blesk v bouři. „Azgogu, postav se mi! Nač mají lidé dál umírat, když osud se týká nás?!?“

Červ se otočil a v jeho plamenných pavoučích očích hřměla rudá zář. „Smrt je smrt a dotkne se každého. Poklekni před svým pánem a ušetřím tě!“ Strašlivě zní ta slova nocí… Alainor osaměl; byl sám, jen on…

     …a krev…

     …a oheň…

     …a popel z Meldorenu…

     …a tma bez konce…

     „Ne!“ vykřikl. „Ne!!!“

    „Jak mi v tom zabráníš?“ Zase ten ďábelský smích. „Kým jsi? Poslední! Něco končí, něco začíná… každý počátek má konec…“

     Nejmocnější z Alsarinů zavřel oči. Ano, bylo světlo. Světlo, které Stvořitel skryl do srdce každého ze svých děl, světlo, co skrývá řád, takové, jež bytosti jako Azgog nikdy nenaleznou… dokud ono si nenajde je.

     „Ano. Každý počátek má konec,“ řekl pak tiše. Klidně vztáhl ruku po meči. „Každý konec má počátek.“ Čepel se zbarvila rudou krví. Jeho krví… a pak i ona zmizela v noci bez rána.

***

     Vysoko nad nebesy, tam, kde leží Snový svět, se mlčky převalují mlhy černé jako půlnoc. Jen strach a zmar sídlí v ruinách, pouze tma se valí úbočím. Zem porážky, bolesti, beznaděje… však dole, pod kořeny smutku, se rodí nový proutek, semínko světla, pupen víry… už brzy má přijít den, kdy vypučí na povrch. Brzy zas obejme svět…