NETYPICKY V PRÁCI-2

U dveří výtahu bylo náhle plno a několik zaměstnanců prudce sborově otevřelo výtahové dveře. Některé při jejich otevírání dveře praštily, načež následoval úprk do kabiny výtahu. I mou snahou bylo vniknout do výtahu. Ale trochu mi to komplikoval naražený obraz na hlavě i kolega Vorlíček, který se rovněž se svou hlavou nalézal v obrazu.
„Zbláznili jste!? Co tady děláte s tím obrazem!“ rozkřikl se na nás hned jeden z těch, co nastoupil do výtahu. Chtěl ještě něco říct, ale v tu chvíli, kdy otevíral ústa mu do nich vnikl roh rámu obrazu.
„Okamžitě vypadněte!“ zařval jiný muž, přičemž se hlavou praštil o rám. A poté se s protáčejícími panenkami sesul na podlahu kabiny.
„Pracovní doba vám za chvíli začíná a pracoviště jsou stále prázdná!“ ozval se z reproduktorů hlas šéfa Macháčka. A jeho slova měla za následek meloucí se valnou hromadu ve výtahové kabině. Já i s Vorlíčkem jsme vylétli za přispění všech zpět na chodbu.
Lehce otřeseni s obrazem na hlavě jsme poté seděli před výtahovými dveřmi. Teprve křik naštvané uklízečky pani Hadrové nás přiměl k postavení se na nohy. Neutíkalo se nám s obrazem po schodech zrovna nejlépe, ale zvládli jsme to. Menší problém nastal jen při vbíhání do kanceláře. Dveřními rámy se nám podařilo projít jen za cenu zcela zničeného obrazu.
„Práce nám začíná a nikdo se nefláká!“ rozlehl se kanceláří přísný hlas z reproduktorů šéfa Macháčka. Všichni zaměstnanci okamžitě nacvičenými pohyby začali předstírat nějakou činnost. Já jsem bušil do klávesnice počítače s takovou vervou, že pod mými údery se urvala vysouvací podložka stolu. V prvních minutách jsem to nezaregistroval. Až teprve poté, když se neozýval zvuk klapající klávesnice, tak mi její absence došla.
„A ti dva, co obraz rozbili, jej budou platiti!“ ozval se výkřik šéfa z reproduktorů. To mne tak vyděsilo, že mi podjela židle na kolečkách. A já jsem zapadl pod stůl. Stejně se vyděsil i kolega Vorlíček. Ten se přitom stačil opařit kafem. Vzápětí se v jeho podání místností mihla ječící žíznivá čára.
Mou snahou bylo se zpod stolu dostat. Jenže jsem se nějak dokonale zpříčil. Čas běžel a já jsem se stále nacházel zaklíněn pod stolem. Taky mne trochu znervózňovalo, že na druhé straně stolu občas někdo otevřel šuplík. Tím dost trpěla moje hlava.
„A kdo se před prácí schovává, ať vyhazov očekává!“ zaslechl jsem po nějaké době hlas z reproduktorů. To mne motivovalo k opětovné snaze se dostat se zpod stolu. Po napnutí všech svalů jsem provedl podstolní kotrmelec vzad. Poté následoval náraz do židle, na které seděla kolegyně Potůčková, též přezdívaná slečna airbargová. A ta spadla vzápětí ze židle.
Po jejím výkřiku jsem nechtěně dopadl na její ohromně vyvinutou hruď. A protože byla neskutečně pružná, tak jsem byl katapultován ke stropu kanceláře. Přistání na zavěšené zářivce nebylo zrovna moc šťastně. Protože se náhle rozkývala a jedna její strana vysklila zcela okno v místnosti. A poněvadž venku zrovna dul silně vítr, tak vše možné vzlétlo. Přitom mi neuniklo, že kolega Vorlíček zakopl o kolegyni Potůčkovou a byl též vymrštěn do výše. Rozkývaná zářivka nás, ale oba dlouho neudržela.
„Slezte z té zářivky! Oba vás vidím!“ ozval se výkřik šéfa Macháčka z reproduktorů, načež se s námi zářivka utrhla. V místnosti vládl naprostý chaos. Veškeré papíry létaly vzduchem a mnohé vylétly rozbitým oknem ven. Všichni za létajícími papíry běhali, ale venku vichřice nabrala na intenzitě. Zanedlouho některé zaměstnance vichr kamsi z kanceláře odvál. Já jsem pohotově zachytil letícího kolegu Vorlíčka, ale vzlétl jsem také.
Prostranství před budovou bylo plné nadávajících zaměstnanců, přičemž to vypadalo, že chumelí z oblohy papíry. Nějak se všichni zaměřili na mne, zatímco kolega Vorlíček počítal všechny svaté na nedaleké soše nějakého svatého. Nezbyl mi čas na nějaké vysvětlování. A za chvíli jsem musel před zaměstnanci prchat, přičemž se ozval z ampliónu hlas šéfa Macháčka: „Kdo z práce utíká, s tím šéf nepočítá!“
KONEC