ŽENA S VOUSY

Jak tak sedím v parku na lavičce, prohlížím  své ruce.Jako by to nebyly ony. Nepoznávám je. Nepoznávám sebe. Ve vzduchu se vznáší teplo pozdního léta a lenivá nehybnost nedělního odpoledne. Všechno kolem mě je umrtveno polospánkem. Nechávám se taktéž ukolébat. Je to tak svůdné natáhnout se a dovolit slunečním paprskům lechtat mě na řasách, na obličeji, na chloupcích na koleni, pod lemem šatů. Nechat je necudně klouzat po mé obnažené kůži. Nebe, oslnivě modré, příliš bodá do očí. Přivírám je v slastném tušení prosluněné tmy. Po chvíli je pootvírám, jen na drobnou škvírku a nechávám světlo vniknout pod víčka. Je to jako probuzení do života po smrti. Najednou cítím, že se něco ve vzduchu změnilo. A náhle vím, co to je. To čas se zastavil. Obloha, přestože stále jasná, jakoby náhle potemněla. Sedí vedle mne. Nehnutě. Já ji znám! Mléčně bílé oči bez řas, bez panenek či duhovek mi věnují zamyšlené pousmání. Její vlasy jsou  černá díra. Vtahují do sebe všechno světlo. Oděná je do peří fénixů, takže celé její tělo hoří plameny, které nespálí spravedlivé. A ta žena má vousy. Ona je nocí. Je trojjediná, pohanský rouhač. Je stmíváním, půlnocí i každým úsvitem. Je mou vírou v dekadenci.
 Doufám, že přišla pro mě. Nemusím nic říkat. Čte mé myšlenky? A pak konečně, po trýznivém obdivu promlví. „Co vidíš?“ její hlas zní jako smečka vlků. „Vidím sebe jako vidoucí “ odpovídám. „Správně. A jako požehnanou.“ Zavyje. Nahne se ke mě a šeptá mi do ucha jako slova lásky „Co doopravdy chceš?“ „Chci být jako ty!“ horečnatě pospíchám s odpvědí. „Opravdu?“ A tisíckrát se vrací do mých uší. „ Jsem mizerná. Jsem věčná.“ Směje se jako vichřice.Jak uzří mé rozechvění natáhne ke mně ruku.Nemohu se jí dotknout.Nesmím! Jen pohodí hlavou, zvedá se a jde pryč. Očekává následování.A já nezklamu. Cítím ve vzduchu vířící sníh. Najednou je ho kolem mě spousta. Jemný ,lehký a přece bodá do nahé kůže jako malé jehličky. Ona tančí na jeho povrchu, jako by to byl jen přelud. Nenechám ji odejít. Nohy se mi boří do sněhu, padám do něj. Tváře i ruce mě pálí, nohy necítím. Jak kolem sebe zoufale mávám rukama,sníh vyletuje do vzduchu a zaří jako peří padlých andělů. Do očí se mi derou slzy zoufalství a vzteku ze té nekonečné vzdálenosti mezi námi. Pobaveně sleduje mou marnost pohledem, který nezná slitování. Vede mne ledovou pouští v žáru hříchů mé mysli. „ Poznáš sebe sama, to jsi chtěla, ne? To jsi si přece chtěla“ bičuje mne slovy a já nemohu ji nenávidět, mou vidinu lásky. V hlavě mám prázdo, jedinou mou myšlenkou je dosáhnout na ni. Její výraz zjemní a sama ke mně přistoupí a tiší mé bezvědomí. Dotýká se mě konečky prstů, kreslí mi po těle staré symboly, které se postupně rozsvěcejí a zhasínají neviditelným poselstvím. Miluje mne pomalou, nekonečnou vášní. Zapomněla jsem kdo jsem byla předtím, jsem její součást. Věnuje mi poslední mateřské políbení na čelo. Vzbouzím se, jako bych jen chvíli spala, jako by to byl jen opiový sen. Ale vím, že nebyl. V hlavě mi doznívjí její poslední slova : „ Budeš tedy jako já.“ Sáhnu si na bradu- raší mi nové vousy.