Průstřel skrz naskrz

Chytnul jsem Majka kolem krku a zpoza koženého pásku vytáhl svého parťáka Eagla. Neměl jsem sebemenší chuť se s tím mladíkem dohadovat a už vůbec ne přemejšlet nad tím, jak jej vyděsit pomocí otřepané verbální komunikace. Šéfův rozkaz byl jasný: „Dostaň z toho dementa mý prachy, a když bude zlobit, trochu si s ním pohraj.“ Znechucen stereotypností své práce jsem tentokrát vynechal klasický klišovitý proslov typu „Kohopak to tady máme?“ či „Není to ten Majk, co někomu něco dluží?“ a ihned přistoupil na svou oblíbenou pasáž s blyštivě naleštěnou hlavní Deserta Eagla, namířenou přesně mezi šilhající oči.

Majk měl naděláno a já byl rád, že pochopil, že dnes by bylo jakékoli kličkování a prošení o milost naprosto bezúčelné.

„Majku, vsadím se, že neuhádneš, o čem jsme se dneska se Sašou bavili,“ načal jsem s úsměvem svůj plánovaný rozhovor s obětí, jež si od mého šéfa půjčila padesát jedna táců a z nějakých nezištných důvodů je nestačila vrátit do daného termínu.

Majk byl ale vždycky blbej jak tágo a časté užívaní nejrůznějších drog – začínaje kokainem, konče herákem – mu k celkové stabilitě mozkových závitů rovněž neprospívalo. Potkat se s ním ve střízlivém stavu, to by byl opravdu husarský kousek a zapamatování hodná událost na dalších deset let. Jinými slovy – přezdívka „Skejťák Jeťák“, k níž před časem doklopýtal, mu nebyla dána jen tak náhodou.

„Kdo… kdo… kdo je Saša?“ vykoktal ze sebe udiveně.

Majkova otázka mě nijak nepřekvapila, vlastně jsem ji i očekával. Na malý okamžik jsem uhnul pohledem a vzpomněl si na své rodiče. „Ty neznáš Sašu? To ti už vážně jebe, když nepoznáš mého kolegu? Majku… Saša, to je ten kretén vedle mě, co ti minule pochcal bundu.“

„Áááá,“ ozvalo se náhle z Majkových kanalizačních úst, což byl první příznak toho, že látky v jeho těle pozvolna ustávají v účincích a že začíná jistojistě přicházet k vědomí. „Ale to moc vtipný nebylo, protože suchá moč moc nevoní,“ dodal pak ještě po několika vteřinách mlčení a nezbytné herecké etudy na téma „Už si pomalu vzpomínám“.

„Hele, Majku, nevím, co to dneska se mnou je, ale asi to bude tím, že jsem včera zkouknul v telce hodně blbej film, kterej mě vůbec, ale vůbec nepobavil. Pak jsem si dal na snídani ty zkažený vajíčka… a co je jistý, po tý sračce v šéfově budově mě tam už asi nikdy nepustí na WC, i kdyby mi moje střeva čouhaly z uší a křičely: ‘Pokud se nevyserem, asi prasknem a celé to tady vymalujem!’ Zkrátka, snažím se ti tímto říct – a zavři, kurva, tu svoji hubu – táhne ti z ní jak z hajzlu – že dneska nemám náladu na ty tvoje táhlé vykrucovačky a stavové fórky z třetí dimenze. Rozumíš?!“

Tahle má slovíčka, na jejichž ventilaci jsem si dal patřičně záležet a při jejichž přednesu jsem se pokusil tvářit opravdu tvrďácky a nekompromisně, se mým záměrem nijak neminula a ve spojitosti s Eaglem, razícím si důlní šachtu mezi husté obočí, dokázala Majka řádně roztřást. Jak říkáme u nás v branži, byl tzv. na prášky, a i když vím, že když vás někdo škrtí, tak se jen těžko hledají slova, kór chytá dech, já se nemohl ubránit pocitu, že tohle bylo poprvé, co Majk pochopil, kým ve skutečnosti jsem. Takhle jsem s ním ještě nejednal a to překvapilo především jeho samotného.

Mezitím se do naší diskuse přidal i Saša, který do té doby jen mlčel, čučel do blba a pobrukoval si ústřední píseň z muzikálu Chicago: „Já že jsem kretén?!“

„To nic, brouku,“ snažil jsem se uklidnit naběhlou nervovou soustavu svého parťáka.

On se však mými rádoby zpohodlňujícími kecy nenechal odradit: „Kdo to řekl?! Kdo to, do prdele, řekl?!!!“

Sašu tahle prkotinka „docela“ nakopla k jeho pověstnému stupni „Tasím pěsti, kliďte se mi z cesty“. Pouštějte se však do rozepře s chlápkem, který váží ke sto padesáti kilům a jehož končetiny mají přibližně srovnatelné vlastnosti se silně vyztuženým stavebním betonem…

„Byl to Majk,“ pronesl jsem duchapřítomně a instinktivně udělal krok vzad. „Mě dokonce nazval šoulinem. Nevím, co to do něj vjelo… A to mu mířím pistolí do ksichtu!“

Tohle si Saša prostě nemohl nechat líbit, a tak přistoupil natěsno k vyhukanému Majkovi, a aniž by jej stihl uvítat rozehřívacími pěstmi do nezaťatého břichového svalstva, zasadil mu velmi rázným způsobem dobře mířené čelíčko. To muselo bolet, pomyslel jsem si a s určitou lítostí sledoval Majkovo tělo, jak se pozvolna kácí na pokálenou zem. Chudák, ta rána jej celkem zaskočila, protože nestačil říct ani jedno slovíčko z podbízející se reakce: „Já to nebyl.“

„Zvedni jej,“ pokynul jsem Sašovi – samozřejmě tak, aby to nevyznělo příliš arogantně a nadřazeně. Pak jsme si s mým kolegou opět vyměnili role, on ustoupil do pozadí a já se naopak již podruhé ujal človíčka, jehož mí nadřízení zařadili do sekce „Deseticentimetrový trn v šéfově hyper-vředové prdeli“.

„Tááák, Majku,“ řekl jsem a s nezbytnou podporou svého transportéra ostrých přátel navázal tam, kde jsme minule skončili, „Sašu už tedy znáš, takže, pokud mě má paměť neklame, ptal jsem se tě, jestli nevíš, o čem jsme se to dneska s mým parťákem bavili…“

Než jsem se však dočkal jeho odpovědi, málem jsem na tom místě zapustil kořeny, protože Majk byl po předchozím fyzickém kontaktu „a là čelo“ poněkud otřesen. Prvnímu jakžtakž srozumitelnému slovíčku přecházelo několik svahilských jazykolamů a trojité povalení hlavy na rameno: „To… to opravdu netuším…“

„To jsem čekal…,“ počal jsem stoicky svůj filmový projev, „prostě jsme se asi tři hodiny hádali o tom, jestli by tahle pistole…“

„Jaká pistole?“ zeptal se mě nechápavě Majk.

Jeho reakce mě dožrala: „Pitomče blbej, ta pistole, kterou ti mířím mezi voči! Nebo tady snad vidíš více bouchaček?!“

„Ne.“

„Tak vidíš – a už mi laskavě neskákej do řeči, protože za tohle bych nejradši zabíjel! Jasný?“

Majk na mě mrštil svůj typický pohled debílka, jaký uměl jedině on, a mě bylo nadevše jasné, že chápe. Nemusel nic říkat, a tak jsem pokračoval dále: „Se Sašou jsme se prostě přeli o to, jestli by tahle bouchačka dokázala prostřelit hlavu tak, že by se přes ní dalo koukat… Saša tvrdí, že ne, ale já si myslím - což je taky dáno tím, že už jsem s touhle zbraní leccos zažil - že ano…“

Těžko říct, jestli jsem se vyjádřil dostatečně jasně a srozumitelně, Majk mé naznačení asi zcela nepochopil, a proto jsem se stal svědkem další němé chvilky, plné výrazů jako vystřižených z filmů Jima Carreyho. Když jej konečně trklo, že tímto pouze zdržuje a posiluje můj kulminující hněv, raději „vyplivnul“ svou klasicky zcestnou hlášku: „A co po mně vlastně chcete?“

Být psychiatr bohnického sanatoria, zřejmě bych měl pro jeho slova pochopení, ale za těchto okolností jsem si začínal pomalu myslet, že si tady někdo ze mě utahuje.

„Cože?!“ vyhrkl jsem.

„Vy chcete, abych vás rozsoudil?“ otázal se mě Majk, stíraje si přitom z čela menší kapky zasychající krve.

V té chvíli jsem pochopil, že tenhle rozhovor je velmi podobný tomu, jako když se po sobotní kalbě vybavuji se stropem v mé ložnici. Tytéž pocity jsem koneckonců zažíval při každodenních výjezdech se Sašou, jemuž v práci říkáme „Mistr Ikváč“. I proto mi netrvalo dlouho, abych napočítal do pěti a relativně se uklidnil. V tomhle jsem měl letitou praxi.

„Hele, Majku…,“ na chvíli jsem se zamyslel, „vlastně máš pravdu… Chceme po tobě, aby si nás rozsoudil, protože právě na tobě vyzkoušíme, jestli má ten můj kvér opravdu takovou sílu, jakou si myslím, že má.“

Na tohle už Majk nemohl zareagovat. Snad poprvé během naší konverzace pochopil plný význam mých slov a tohle vystřízlivění se značně promítlo i do jeho nikterak neskrývané řeči těla. Začal se přede mnou klepat jako osika a bylo zřejmé, že pokud mi do několika málo minut nevyjasní mé otázky ohledně jednapadesáti tisíc, zahrabe se pod zem i bez mého zapříčinění.

„Máš ty peníze, nebo ne?“ zeptal jsem se jej a současně odjistil pojistku na svém Eaglovi. „Doufám, že ano, protože jinak bych ti musel udělat něco, co by ti celkem zaprasilo  oblečení.“

„Neser se s ním a narvi mu kulku do hlavy,“ ozval se Saša, na jehož přítomnost jsem samozřejmě nezapomněl.

Bohužel – bohužel pro něj - jeho radou jsem se řídit nemohl, a místo toho jsem na oko zesílil svůj stisk a rovněž intenzitu hlasu: „Máš ty prachy? Majku, máš je?!“ křičel jsem, seč mi hlasivky stačily. Div, že se kolem nás nevyrojil zástup zvědavých lidí.

„Něco jsem říkal,“ pokračoval Saša ve svém nátlaku.

Bylo to však taky poslední, co ze své huby kdy vypustil. Na nečekaný kontr mi stačil zlomek vteřiny, jedno stisknutí spouště a jedna dvacetigramová kulka letící rychlosti 1380 stop za vteřinu. Saša byl v prdeli a já v nezaměnitelném stavu naprostého uspokojení, protože jsem se opět přesvědčil o tom, že jako střelec jsem prostě bezkonkurenční. „Jsem kurevsky dobrej,“ utrousil jsem, a přestože jsem se ani tentokrát nedočkal odpovědi v souvislosti s průhlednou hlavou, ustřelená spodní čelist mi způsobovala nemenší potěšení.

Sašova krev si pomalu stékala po cihelné stěně a spáry mezi oranžovým stavivem nabyly podoby vínových korýtek… ptáčci cvrlikali, lehký vánek vál a vůbec celá ta jarní atmosféra byla velmi příjemná. Podíval jsem se na Sašu, který mi snad poprvé v životě přišel jako sympatický a dětsky neškodný, a až pak jsem zrakem zamířil směrem k Majkovi, který jako by tohle všechno očekával.

Típl jsem cigaretu, kterou jsem si stačil zapálit během Sašovy dentistní úpravy, a zlehka si projel své mastné vlasy. „Máš jediné štěstí, brácho, že můj brácha má príma bráchu a jednapadesát tisíc Liber v kapse…“